Těžké situace se nejlépe zvládají pomocí humoru

Loni na podzim získala herečka Vanda Hybnerová Cenu Františka Filipovského za dabing postavy Heleny v seriálu Domácí hřiště. Ten nyní můžete exkluzivně sledovat na stanici Skylink 7.

Máte s postavou Heleny něco společného? A jak jste se do ní při dabingu vžívala?

S postavou Heleny mám společnou jednu věc, a tou je mužský svět. Už od dětství mi bylo lépe v klučičím kolektivu. Možná je to kvůli jakési větší přímočarosti. Ona ale musí o svoje místo v mužském světě hodně bojovat. Zvláštní jsou i její minimalistické vyjadřovací prostředky, na které u nás nejsme tolik zvyklí – její emoce jdou totiž spíše dovnitř. Také pro mě nebylo snadné přijít na to, jak se vyrovnat se žvýkacím tabákem, který si strkala pod horní ret. Většinu času jsem tak před mikrofonem seděla s prstem v puse. Celkově jsem se musela hodně potlačit. Helena je introvert, ale na hřišti zase hulákala tak, že jsem občas překřikla mikrofon… zkrátka z nuly na sto. To zvukaři nemají moc rádi.

Jak se vlastně na dabingové role připravujete?

Dabing je hodně specifická herecká disciplína, kterou mám hodně ráda. Jsem vlastně vystavená velké zodpovědnosti, protože na roli nejsem sama. Rozhodně myslím hlavně na to, aby můj hlas a výraz s postavou co nejvíc korespondoval. Na dabing většinou nebývá velká příprava. Musím se opřít o zkušenosti a intuici, abych odhadla, jak má cizojazyčná kolegyně dýchá, jaký má rytmus řeči, jaké jsou její drobné jazykové a výrazové návyky. Ráda proto dabuju dobré herečky, které jsou autenticky emocionální. A zvláště když se jedná o seriál, tak mám více času jim do jejich herecké kuchyně nahlédnout natolik, že už dokážu předvídat, jaká reakce přijde.

O sobě jsem se dozvěděla, že člověk vydrží opravdu hodně. A že k upřímné radosti stačí opravdu málo.

Jak pandemie a s ní související omezení ovlivnily Vaši práci?

Pro živé umění a kulturu je teď opravdu těžké období. Nejsem nikde v angažmá a přitom je mou hlavní pracovní cestou divadlo. Takže hledám v rámci oboru různé alternativy. Načítala jsem několik audioknih, což je taková osamělá disciplína, která zabere mnoho hodin ve studiu. Oproti dabingu se tady člověk může opřít jen sám o sebe a doufat, že nezklame autora a jeho představu o atmosféře. Ne každá literatura je napsaná tak, aby se dala interpretovat. V normálních časech jsem byla zvyklá na práci nečekat u telefonu. Když nic nebylo, vymyslela jsem si vlastní divadelní projekt. To je ale teď jako plácnutí do vody. Takže až dojdou úspory, což hrozí poměrně brzy, vydám se na zkušenou do jiných oborů. Pevně ale doufám, že umění je nesmrtelné, což se v historii zatím vždy potvrdilo.

Změnila se podle Vás kvůli pandemii atmosféra ve společnosti?

Nerada bych se do takového hodnocení pouštěla. Na některá slova už mám vyloženě alergii. Za rok se skoro vytratila jiná témata k rozhovoru. Ve vzduchu je hlavní téma: strach a nejistota. A to vnímám jako stejně nebezpečné jako ten pitomý virus. Venkov, kde jsem teď, je pro mě naprostá záchrana. Stojím doslova nohama na zemi. Mám stále co dělat, na co myslet a čemu čelit. Jsou to konkrétní starosti. Bahno, krmení pro zvířata, spadlý strom, rozbitá ohrada, protékající střecha. Tady se ty boje dají vyhrávat. Jen se mi po tom roce naprosto změnil denní rytmus. Nejvíc energie jsem byla zvyklá vydávat večer v divadle a nechodila spát před půlnocí, teď jsem schopná usnout „se slepicema“.

A v jakém rozpoložení se nacházíte právě teď?

Covidem jsem si dost nepříjemně prošla přes Vánoce. Byly to nejdivnější Vánoce v mém životě. Odjela jsem sama dva dny před Štědrým dnem na Vysočinu popřát zvířátkům a zabalit si dárky pro rodinu. Skolilo mě to tak, že už jsem nezvládla dojet zpátky do Prahy. Nepamatuju si ani, kdy byl Silvestr. Ta nemoc je jako komando bez velitele, naprostý chaos v těle. Uplynuly tři měsíce a pořád cítím, že nejsem ve formě. Je to zvláštní čas. Připadám si jak v nějaké čekárně na život. Tuším, že už se to do původních kolejí nevrátí, ale jak to bude vypadat, si netroufám říct. Každý má nějaký názor, každý si chce něco nějak představovat. Nechci si nic přát, abych nebyla zklamaná, a tak si kladu malé denní cíle.

Jak se dá tahle situace podle Vás zvládnout co nejlépe, co nejvíce pomáhá proti chmurám?

Můj táta si dělal srandu vždy, všude a za všech okolností. Představuju si ho, jak by reagoval na všechna ta protichůdná a nesmyslná nařízení. Jsem ráda, že nás neopouští humor, že si dokážeme i ze zoufalých situací dělat legraci. Mám ráda absurdní humor, a do téhle řeči si z pudu sebezáchovy překládám i ten chaos, který nás obklopuje. O sobě jsem se dozvěděla, že člověk vydrží opravdu hodně. A že k upřímné radosti stačí opravdu málo. Dneska byl třeba nádherný sluneční den a na lidech venku bylo vidět, jak se najednou cítí líp. Dokonce i přes ty bílé zobáky bylo vidět, že se usmívají.

Vanda Hybnerová (* 30. září 1968, herečka)

Je česká filmová a divadelní herečka. Je dcerou herce, mima a divadelního pedagoga Borise Hybnera. Hrála například ve filmech Křídla Vánoc, Divoké včely nebo Román pro muže a v seriálech Přístav, Krejzovi, Pojišťovna štěstí, Ulice nebo Soukromé pasti. Žije střídavě v Praze a na Vysočině. Má dvě dcery. V loňském roce získala prestižní Cenu Františka Filipovského za dabing hlavní role Heleny v seriálu Domácí hřiště I, který můžete exkluzivně shlédnout v internetové televizi Skylink Live TV.