Táta byl spokojený, až když jsem šel do Národního!
Foto Lukáš Oujeský, ČT
Léta patří mezi stálice a nejvyhledávanější herce v divadle, filmu i na obrazovce. Loni dostal hlavní roli v příběhu podvedeného šéfa firmy nazvaném Atlas ptáků, za který si vysloužil i nominaci na Českého lva. A Česká televize mu věnovala životopisný dokument, jehož průvodcem se stal syn Martin.
Traduje se, že Vás k herectví přivedla maturitní pětka z francouzštiny. Je to pravda?
Ano, bylo to opravdu tak. Studoval jsem na jazykovém gymnáziu a měli jsme povinnou ruštinu, latinu a angličtinu, na francouzštinu zbývalo málo času, takže jsem z ní skutečně propadl a musel jsem dělat opravnou zkoušku po prázdninách. Připravil mě na ni kamarád, který studoval ve Francii a já zkoušku, stejně tak jako následnou maturitu, zvládl. Mezitím jsem udělal přijímací zkoušku na JAMU a šel jsem studovat herectví.
Tatínek nebral Vaše herectví zprvu vážně, přestože on i maminka ochotničili. Co ho nakonec přesvědčilo, že jste si vybral správně?
On toužil po tom, abych byl angažován do kamenného divadla, takže spokojen byl teprve, když jsem nastoupil do Národního divadla. Myslím, že na to byl náležitě pyšný, ostatně já taky.
A když si o řadu let později jeden z Vašich synů vybral stejné povolání jako Vy? Co jste mu radil?
Doporučoval jsem mu, ať taky nejprve vystuduje nějakou střední školu a pak, když ho to pořád bude táhnout k herectví, zkusí vysokou uměleckou školu. On se chtěl ale vydat svou vlastní cestou, což úspěšně dělá dodnes. Udělal přijímačky na konzervatoř, po jejímž absolvování nastoupil do Divadla Husa na provázku, a z toho jsem měl radost, protože se mu tam dostalo stejně skvělé herecké školy, jako kdysi mně.
Vy jste si nedávno zahrál hlavní roli ve filmu Atlas ptáků. Režisér Olmo Omerzu Vám psal roli přímo na tělo. Lze pak vůbec takovou roli případně i odmítnout?
Bylo pro mne překvapením už to, že mě Olmo vůbec oslovil, mám rád jeho práci a byl jsem tím potěšen. To, že ta role byla psána přímo pro mne, jsem se dozvěděl až mnohem později, stejně jako to, že za mnou šel s obavami, jestli ji přijmu. Když mi to řekl, pocit zodpovědnosti se zdvojnásobil, obava z toho, abych mu film nepokazil, zase dostihla mě.
Přiznám se, že nerad určuji zásadní role. Bylo jich naštěstí hodně. Ale je to, jako byste se ptali rodičů, které dítě mají nejraději.
Kromě toho jsme loni viděli i dokument o Vás – Pan herec Miroslav Donutil. Jste známý tím, že si mnoho lidí do soukromí nepouštíte. Co Vás přimělo změnit názor?
Vždycky je lepší pustit do soukromí kamaráda, v tomto případě režiséra G. Agathonikiadise, se kterým se znám z mládí v Brně, než když ho pokřiveně rozebírá bulvár. Souhlasil jsem s tím, protože v mém věku se sluší pro ty, kteří mě mají rádi, vydat souhrnnou zprávu o dosavadním životě. Navíc byl ten dokument opřen i o knihu stejného názvu, která nedávno vyšla. Pokud jde o film, myslím, že se ho Georgovi podařilo natočit, i podle velkého ohlasu, moc hezky.
Jak se Vám spolupracovalo se synem Martinem, který se v dokumentu stal jeho průvodcem?
Mně se s Martinem vždycky spolupracuje dobře, ať už to je v Brně v Amadeovi, nebo v divadle ABC v Praze ve Smrti obchodního cestujícího. Nebo právě před kamerou. Takže to, že si ho režisér dokumentu vybral jako průvodce a komentátora, mne potěšilo.
Kromě zmíněné Smrti obchodního cestujícího máte v pražské Viole představení Moje velká ryba, a také Vás můžeme vidět v Amadeovi, který je inspirován stejnojmenným filmem Miloše Formana a v němž jste se vrátil na prkna brněnského Divadla Husa na provázku. Jaké to bylo vrátit se znovu do stejné řeky?
Je to už jiné divadlo než to, ve kterém jsem zažil tolik radosti. Pár mých bývalých kolegů tam sice ještě je, ale duch toho divadla už je jiný, nový. Pro mě to bylo krásné zkoušení s Vladimírem Morávkem, což asi pro některé herce, kteří s ním mají jiné zkušenosti, bude zpráva překvapivá, ale já si tohoto rozporuplného génia české režie vážím, a díky tomu z naší spolupráce vždy vznikl pozoruhodný výsledek. Amadeus je toho důkazem. Hrajeme to představení už mnoho let a stále je beznadějně vyprodané.
Kde jinde ještě mají/budou mít možnost Vás diváci vidět v divadle?
Kromě Violy a ABC, které zmiňujete, momentálně nikde, ale srdečně všechny na tato dvě představení zvu. Obě mám totiž moc rád, a jak se zdá, doba opět začíná být návštěvě divadla nakloněna.
Máte za sebou mimořádně plodnou kariéru. Dokázal byste říct, která nebo které role pro ni byly zásadní?
Přiznám se, že nerad určuji zásadní role. Bylo jich naštěstí hodně. Ale je to, jako byste se ptali rodičů, které dítě mají nejraději. Všechny ty role jsou takové mé děti. Jestli chcete, vyberte si ty zásadní sami!
Prozradíte alespoň, zda hrajete radši komediální, nebo dramatickou roli? Jinými slovy: Pokud byste se rozhodoval mezi stejně barevnou a kvalitní rolí dramatickou, nebo komediální, jakou byste si vybral?
Mám obrovské štěstí, že je ta nabídka rolí pro mě tak pestrá, a že mohu, téměř pravidelně, střídat ty dramatické a ty komediální. Velmi mně to vyhovuje. Například teď běžel v ČT rodinný komediální seriál Špunti na cestě, kde jsem si mohl zahrát vtipného starého rockera a souběžně mě mohli diváci vidět jako renomovaného právníka ve Vražedných stínech režiséra Jiřího Svobody. Takové střídání hereckých charakterů se mi líbí.
Jak si role vybíráte?
Nedávno jedna paní redaktorka napsala, že mě český film v posledních letech opomíjel. Není to pravda, nabídek jsem dostal dost, ale z větší části jsem je nepřijal. Když je vám sedmdesát, tak už chcete čas při filmování strávit smysluplně a děláte jen to, co vás hned při prvním přečtení scénáře nadchne. Role jsem si pečlivě vybíral vždycky, a teď jsem v tom výběru ještě důslednější. Ač přiznám, že jsem za každou nabídku rád.
Na co se Vy sám rád podíváte v televizi?
Ta pandemická doba pro mě byla dost významnou změnou, protože mě ani ve snu nenapadlo, že budu mít ještě možnost s rodinou trávit tolik času, a také, že budu mít šanci splatit si dluhy ve sledování toho, co mi před tím uniklo. Takže jsem viděl celou řadu výborných filmů a seriálů, ale vyjmenovávat je nebudu, každý máme své priority, ale jsem rád, že jsou.
Takže relaxovat umíte.
Ano, ale v tom jednoznačně vede moje milovaná Vysočina. Občas to proložím mořem, ale dobrou knížku je přece možné přečíst si kdekoliv… Ale hlavně: Ať už jsou všichni zdrávi, a ať se zase můžeme potkávat v divadlech, kinech nebo jen tak v přírodě.
Miroslav Donutil (* 7. února 1951, herec)
Narodil se v Třebíči, vyrůstal ve Znojmě a hlavně v Brně. Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění. Již za studií hrál v Divadle Husa na provázku. Do roku 2013 byl členem činohry Národního divadla. Objevuje se i na filmovém plátně (Pelíšky, Želary) a v televizních seriálech (Doktor Martin).
