Světlo v sobě si musíme chránit

Většina lidí v souvislosti s uplynulým pandemickým rokem zmiňuje výhradně negativní věci. Skladatel a zpěvák Michal Hrůza se k tomu postavil opačně a rozhodl se hledat to, co bylo na změně jeho každodenního režimu pozitivní. Minulé měsíce mu prý daly prostor k většímu vnitřnímu klidu a přemýšlení. I díky tomu složil celou novou desku a připravuje turné se symfonickým orchestrem.

Jak to vlastně aktuálně vypadá s živými koncerty? Už zase hrajete jako za „starých“ časů? Dočetla jsem se, že série koncertů Symphonica, kde s Vámi měl hrát Kühnův dětský sbor a symfonický orchestr na zahradě Trojského zámku, hradě Špilberk a zámku Kačina, se odložila…

Nikdo totiž nevěděl a dosud neví, co bude. Stále tu panují obrovské zmatky kolem vládních opatření. Žádné ministerstvo nám nebylo schopné říct, za jakých podmínek bude možné koncerty realizovat. Všechno jsou jenom rozporuplné spekulace v médiích, na které se nemůžeme spoléhat. Proto jsme si Symphonicu netroufli organizovat a přesunuli ji na příští rok. I tak věřím, že to nakonec proběhne a bude to úžasné. 

Jak byste shrnul uplynulý rok, jaké pocity se ve Vás střídaly?

Rád bych z toho pandemického období „vyzobal“ jen ty pozitivní zprávy, lahůdky. V uplynulých měsících jsem měl více prostoru přemýšlet a užívat si klidu. Mnohokrát jsem si také uvědomil, jaké hlouposti za „normálního“ režimu řeším. A za tu největší lahůdku považuji to, že jsme vydali desku Světlo do tmy. Je o tom, že z každé temnoty vede cesta a světlo je silnější než tma. Skvěle to myšlenkově zapadlo do situace, kdy se náš svět jakoby ocitl v temnotě a vyskočil tu na nás démon v podobě strachu. 

Za to, že tu pořád jsem, vděčím nejen neuvěřitelným náhodám, ale také věcem „tam nahoře“

Někteří lidé skutečně tomu strachu dost podlehli…

A jiní zase ne. Uvědomil jsem si, že světlo je v nás, je to, co cítíme a co máme v srdci. A tohle světlo bychom si měli chránit a opatrovat ho. Je to jedna z nejdůležitějších věcí, které máme. 

Kromě toho, že skládáte muziku, také píšete – podle mého názoru velmi povedené – texty. Nenapadlo Vás napsat nějaký román?

Už jsem se o tom s pár lidmi bavil. Říkal jsem si, že pokud bych to zkusil, byl bych spíš povídkář. Román mi přijde jako obrovské sousto… V knize podle mě nesmí být hluché místo a proto bych si na román netroufl. Spisovatele samozřejmě obdivuju, například Orwella, Franze Kafku nebo oba Čapky. To jsou podle mě geniální spisovatelé. 

Jste kromě jiného i autorem filmové hudby, například v seriálu Vyprávěj nebo ve filmech Lidice a Zakázané uvolnění. V čem je skládání filmové hudby jiné?

Filmová hudba je dost obtížná disciplína. Hudba má dokreslovat děj a atmosféru, a zároveň ho nerušit. Velmi náročné pro mě v tomto ohledu byly Lidice. Byl to můj první velký film, do kterého jsem byl doslova hozený. Původně jsem měl do filmu aranžovat jenom jednu písničku, kterou nazpívala Aneta Langerová, ale režisér Petr Nikolaev mě následně oslovil, abych dokončil celou hudbu. Byla to velká výzva, ale myslím, že jsem to zvládnul a film se velice povedl. Nejnáročnější byla pro mě scéna, kdy dojde k vyhánění lidí a zapalování domů.

Jaké filmy Vás nadchnuly hudbou?

Rozhodně Vlasy, Muž na měsíci nebo Jesus Christ Superstar. Taky mám moc rád český film Grandhotel, u kterého stále objevuji něco nového. Stejně to mám třeba i u písniček Davida Bowieho. 

Jak vlastně skládáte hudbu? Máte nějaké osvědčené rituály?

Rituály nemám. Zkrátka odklopím pomyslné víko v hlavě a nápady samy proudí. Pak si je nahraju nebo zazpívám do telefonu, abych je nezapomněl. Když si vzpomenu, jak mě napadla ústřední píseň seriálu Vyprávěj, musím se usmívat: písničku jsem totiž složil během cesty autem z Vršovic do Dejvic, což je zhruba pětadvacet minut. 

Zdědily po Vás hudební talent dcery?

Mladší dcera je skvělá v interpretaci, tancuje, je extrovertní a kreativní. Starší je trochu více uzavřená do sebe, ale je také velmi talentovaná, kreslí a má velký umělecký potenciál. Každá moje dcera je úplně jiná. Co se ale týče soukromí, netoužím po tom, abych dcery nějak odhaloval světu, poskytoval jejich fotky a podobně. Připadá mi, že mou úlohou je mé děti co nejlépe doprovázet. Chci jim dávat co nejvíc, ale nemám právo je vystavovat do světla reflektorů. Až budou samy chtít, ať tam klidně jsou. 

Připadáte mi jako hodně citlivý člověk, vnímavý k pocitům jiných lidí. Myslíte si, že tato citlivost se prohloubila po Vašem úrazu v roce 2014, kdy jste byl brutálně napaden a skončil s vážným poškozením mozku dva týdny v kómatu?

To je možné, ale tato událost má mnoho různých dimenzí. Tenkrát jsem doslova unikl smrti. Za to, že tu pořád jsem, vděčím nejen neuvěřitelným náhodám, ale také věcem „tam nahoře“. Nechci to nějak více rozebírat, ale tahle událost pro mě byla i určitým poselstvím, že se nemám montovat do všeho. Někdy je prostě lepší mlčet.

Michal Hrůza (* 31. srpna 1971, hudebník)

Narodil se v Turnově. Hudbě se věnoval od mládí, kdy založil několik rockových skupin. Masovou popularitu nakonec získal se skupinou Ready Kirken, se kterou natočil pět alb. Později stál u zrodu Kapely Hrůzy, se kterou natočil například alba Bílá velryba, Napořád a Noc. Je autorem největšího hitu Anety Langerové Voda živá. Složil hudbu pro film Lidice, Martin a Venuše nebo Zakázané uvolnění. Je autorem ústřední písně úspěšného seriálu Vyprávěj. Michal Hrůza žije v Praze a má dvě dospívající dcery.