Rozhovor
Říkají mi Starý Bača
10. březen 2016
|
|
Foto Archív Brainzone
Foto Archív Brainzone
Marka Ztraceného byla jeden čas plná noční Praha. Na prahu třicítky ale zásadně přehodnotil svůj bouřlivý životní styl a schoval se do hor, kde si užívá klidu. A vyrovnanost z něj přímo sálá!
Před rokem ti bylo třicet. Jak tenhle věk bereš?
No… Všichni mi říkali, že po té třicítce se něco strašně změní… A já se téhle frázi děsně smál. Ale teď, když se mě to taky týká, uznávám, že na tom něco asi bude. Minimálně cítím, že dostávám konečně rozum. Můj syn Marek mě učí být zodpovědný. A se zodpovědností se teprve učím pracovat.
Jak se to projevuje?
Tím mám na mysli, že už nežiju sebedestruktivním způsobem jako dřív. Byl jsem neřízená střela, žil dneškem, měl všechno na háku. Už se nestává, že bych nepřišel tři dny domů… (smích). Taky už se vyhýbám situacím, kdy bych někomu něco moc hlasitě vysvětloval. Asi i víc přemýšlím předem, co vůbec řeknu.
Takže máš vlastně lepší život než ve dvaceti…
Asi jo. Před pár lety, kdy se mi moc nedařilo po pracovní stránce, jsem měl pocit, že jsou všichni proti mně, že mě nikdo nemá rád. Cítil jsem se hodně ublíženě. Ale pak mi došlo, což ale chvíli trvalo, že vlastně není moc pravděpodobný, aby se proti mně najednou spiknul celej svět. Tak jsem se začal víc pídit po skutečným důvodu. A našel ho. Od té doby se mi fakt žije líp.
Chodil jsi i k psychologovi?
Ne, tak daleko jsem nešel. Žiju na Šumavě a tohle nádherný místo je samo o sobě nejlepším psychologem.
Fakt jsi o tom nikdy nepřemýšlel?
Ne. Ale jestli někdy navštívím psychologa nebo psychiatra, tak zajdu rovnou na „oddělení nerozhodnosti“ (smích). Nerozhodnost je pro mě velkým problémem. Tak třeba, vydání mojí nové desky Pády se oddálilo o dva týdny jen proto, že jsem váhal mezi dvěma názvy. Nakonec o výsledku musel rozhodnout někdo jiný a já se ho dozvěděl, až když album vyšlo. Bylo to prostě překvapení.
A necítíš nějakou třicátnickou krizi, že ti třeba něco uteklo?
Často nad tím přemýšlím. Ale vždycky dojdu k názoru, že to, o čem zrovna pochybuju, je nakonec oukej.
Umíš si sám sebe představit za deset let? Vrátíš se třeba k párty životu…
Umím, ani ne tak za deset, jako za třicet let! To přesně vidím. Když se toho věku dožiju, moje ideální představa sama sebe je, že budu mít srub na Šumavě. A v něm budu v klidu žít, mít velkýho psa. Taky budu tvořit hudbu k filmům… U toho budu koukat z okna na hory a štípat si dřevo, abych měl v zimě čím topit. Párty tam nevidím (smích).
Před pár lety jsi ale žil v Praze… Nechybí ti velkoměsto?
Popravdě, vždycky jsem byl kluk z horský vesnice. A jsem tím pádem zvyklý na nějakou mezilidskou intimitu. Třeba ti dám příklad: Jdu do krámu pro rohlíky a cestou potkám pár lidí. A se všema se znám, prohodím pár slov. V tomhle modelu jsem vyrostl a vyhovuje mi. Taky si na vsi cením, že se tam k sobě lidi chovají narovinu. Chlapi si sednou do hospody, když se jim něco nelíbí, řeknou to nahlas, někdy si dají i po hubě a je klid. V Praze mě znechutilo, jak se tu všichni tváří jako kámoši a za rohem škodí a pomlouvají, udávají. S tím jsem se právě setkal. A nebylo mi z toho dobře.
Býval jsi známý párty boy, co se změnilo?
No to máš pravdu. Pár let zpátky to tak skutečně bylo. Na té Praze je totiž taky problém, že se velmi lehce a rychle zabavíš. A já mám sklony k tomu se dobře bavit. Musel jsem začít ty mejdany redukovat a Šumava mi v tom dost pomáhá. Jednou týdně zajdu do hospody na pivo, pokecat s kamarádama, které znám od dětství. Dost si cením, že mě doma berou lidi takovýho, jaký jsem, a neřeší, že jsem třeba známej…
A co tvoje partnerka Marcela, která je taky z města, jak život na vesnici snáší?
Tak doufám, že dobře, zatím se tak i tváří. A pokud to nadšení předstírá, dělá to hodně dobře. Ale jo, uznávám, nemá to lehký a moc ji obdivuju za to, že do toho se mnou šla. I můj syn to na Šumavě miluje a Marcela to drží kvůli nám dvěma. Já prostě jinde žít neumím! Sociální kontakt se jí snažím vynahradit, jezdíme občas do Prahy na koncerty a nějaké akce.
A co druhé dítě, plánujete ho?
Druhý dítě? Nikdy! (smích). Ale vážně: dospěl jsem do bodu, kdy si neumím představit, že mám někoho radši než toho mýho malýho Máru. Potřebuje moji veškerou pozornost a uvědomuju si, že mu ji kvůli práci nedopřávám tak, jak bych si přál. Přijde mi nereálné tenhle objem pozornosti ještě rozdělit na dvě nebo dokonce tři části. Třeba ale změním názor, Marcelka by si totiž druhé dítě moc přála.
Jak často partnerce pomáháš se synem?
Když nemám koncerty, tak bývám doma a starám se, snažím se pomoct. Takže máme takovou šumavskou idylku. Vždyť co je na světě hezčího, než bydlet v tisíci metrech nad mořem a svoje dítě vidět vyrůstat v přírodě a ne mezi tramvajema? Mára už teď ve čtyřech letech, když běhá po lese, zná všechny stromy a broučky…
To zní super, ale taky to není model pro každého…
Já vím, každej je jinej, aspoň na těch horách nemáme přelidněno (smích). Já měl krásný dětství v přírodě a to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Když jsem pak v patnácti odešel do Prahy na školu, tak to pro mě byl vlastně kulturní šok. Ale zorientoval jsem se, to se ví.
Nepřicházíš kvůli žití mimo Prahu o kšefty?
Ani ne, to bych neřekl. Rozhodně ale strávím hodně času řízením auta. Jsem vlastně tak trochu profesionální řidič.
Nevadí ti to?
Ne, zvykl jsem si. Ale musím přiznat, že když jsem mimo domov víc dní v kuse, tak mi trvá další dva dny, než se zase aklimatizuju do role otce. Ne, že bych nedělal nic, jen seděl a tupě koukal. Dělám to, co normálně, jen jsem třeba trochu podrážděnej. A po těch dvou dnech, kdy už se zase přenastavím, je ze mě „Starej Bača“. Tak mi u nás totiž říkají.
A co tvůj vztah s Marcelou, hodně se psalo o vašich opakovaných rozchodech.
To se psalo, ale už je to dávno. Je pravda, že jsme ty začátky měli komplikovanější. Chvíli to fakt vypadalo, že spolu nebudeme. Trvalo nám to, všechno jsme zvládli a v tuhle chvíli jsme spolu a šťastni. Kdyby to takhle vydrželo do konce života, budu spokojený.
Mělo na váš vztah vliv i to tvoje bouřlivější období?
To víš, že jo. Máru jsme s Marcelkou neplánovali, chodili jsme spolu krátce a těhotenstvím jsem byl zaskočenej. Ale teď vím, že mi syn vlastně zachránil život. To, že se narodil, mě hodilo zpět do reality. Bez něj by to se mnou jelo hodně rychle z kopce. Děti prostě chodí na svět v pravý okamžik. Tak to prostě mělo být!
Co je u tebe nového po pracovní stránce?
Před Vánocemi jsem vydal novou desku Pády. Mordoval jsem se s ní strašně dlouho a nakonec to dopadlo tak, že jsem všechny ty písničky, co byly napsaný, vyhodil a udělal za pár dní úplně nový. Takže jsem sám překvapenej, co na tom albu je.
Tos je fakt vyhodil?
Ne doslova, mám je uložené. Třeba se někdy budou hodit. Nebo je předám jinému interpretovi. Vlastně jsem nikdy neměl moc rád model, kdy někdo zpívá písničky, které vlastně složil někdo jinej. Ale trochu jsem změnil názor, poslední dobou se nebráním dobré hudební spolupráci, vyměňujeme si materiál třeba s Martou Jandovou nebo Michalem Pelantem.
Marek Ztracený (*25. 2. 1985)
Český zpěvák a skladatel Marek Ztracený se narodil jako Miroslav Slodičák v Železné Rudě, kde nyní opět žije. Svůj umělecký pseudonym si osvojil, přejmenoval se. Jeho hudební kariéra odstartovala v roce 2008, kdy vydal debutové album Ztrácíš. V témže roce se stal také Objevem roku v anketě Český slavík. Již od dětství se věnuje hře na klavír a skládání hudby. Vystudoval skladbu na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Než se proslavil, hrával na piano po barech a hotelech. Nyní patří mezi stálice popové hudební scény a na kontě má řadu hitů (Káva a sex, V opilosti nebo Sex s ex). Kromě debutového alba vydal další tři: Pohledy do duše, V opilosti a Pády – poslední zmiňované spatřilo světlo světa koncem loňského roku. S moderátorkou Marcelou Skřivánkovou vychovává syna Marka.
Rozhovor
Foto Archív Brainzone
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
