Rozhovor
Olga Sommerová: Muži krouží stále kolem
4. červen 2014
|
|
Foto Martina Navrátilová
Foto Martina Navrátilová
Posledním filmem Magický hlas rebelky se vrátila do dob svého mládí, když společně se zpěvačkou Martou Kubišovou rekapitulovala osudová léta jejího života. I když – vlastně jejich životů, protože dokument se dotýká i 60. let a normalizace, a obojí Olga Sommerová prožívala podobně jako její tehdejší pěvecký idol. Nešťastně. Nenávist ke komunismu ty dvě spojuje stejně jako zájem o politiku, do které se Olga Sommerová nenápadně vrací. V přesvědčení, že politikům už někdo musí ukázat, že mají sloužit oni občanům a nikoliv naopak.
Kolikrát se Vám za život stalo, že se hlavní postava Vašeho filmu na premiéře rozplakala?
To se mi stalo jenom s Martou na karlovarské premiéře Rebelky a podivuhodné na tom bylo to, že Martu nikdo nikdy neviděl plakat.
Byla to pro Vás pocta?
Dojalo mě to, uvědomila jsem si, že jsem ten film natočila taky pro ni, že najednou uviděla celý svůj život. Možná to byly ty slzy, které nikdy nikdo neviděl.
Co Vás na osobnosti Marty Kubišové vlastně fascinuje nejvíc? Rebelství, pokora, odvaha či nezdolnost její povahy?
To, že je hodná, o nikom neřekne nic špatného. Nekritizuje, nepomlouvá. Marta je fenomén. To, že nekompromisně odmítla lež, ten sprostý podraz, který na ni bolševik připravil s podvrženými pornofotografiemi, a přitom věděla, že jí končí slibná kariéra, to bylo pro ni jediné možné. Vůbec nepřipustila, že by se pokořila nějakým schválením husákovské normalizace jen proto, aby mohla dál zpívat. To je u mladé sedmadvacetileté ženy něco nevídaného.
Jak hodně jste se znaly před natáčením?
Strávily jsme spolu jeden den při natáčení filmu o mluvčích Charty 77. Ale já znala všechny její písně, Marta byla nejmilovanější zpěvačka mého mládí.
Velkou část filmu o ní tvoří archivní záběry, vybíraly jste je společně?
Jak vás napadlo, že bych Martu tahala do střižny na prohlížení archivů? Já byla ráda, když mi dala svůj čas na natáčení, protože měla spoustu koncertů a zkoušela muzikál o Sidonii Nádherné. S archivy jsem strávila hodně času, mě baví dívat se na zpřítomněné dávno uplynulé události. Zajímavé bylo, že všechny archivní záběry s politickým tématem se odehrávaly na Václaváku. V roce 1968, 1969, 1989, 1999.
Sama sebe tam Marta Kubišová líčí jako holku z vesnice, která se vlastně ztratila ve velkém světě slávy. Vidíte její životní příběh stejně?
Marta nebyla z vesnice, ale z malého města Poděbrady. A protože měla pevný charakter a přísnou výchovu, ve velkém světě Prahy se neztratila. Ona si vůbec neuvědomovala, že je krásná a že o ni mají muži zájem. Tato sexbomba měla vychování maloměstské slečny.
Měla pocit, že už o ní lidé všechno vědí, přemlouvala jste ji ke snímku Vy osobně, nebo jste měla pomocníky?
Marta se filmu bránila, musel ji přemluvit Milan Hein, její kamarád a principál diva-
dla Ungelt. Lidé o ní sice vědí mnohé, ale film je múzický tvar, v něm přece nejde jen o informace, ale o to, jakou formou jsou interpretovány. Když jsem četla recenzi Mirky Spáčilové o tom, že ten film je jenom pro děti, protože nepřináší nic nového, a my pamětníci přece všechno víme, nevěřila jsem svým očím. Kromě toho, že ve filmu jsou desítky situací, které nikdy nebyly natočeny, filmové dílo, i dokumentární, musí působit jako hudba, přesvědčit emocemi.
Věnujete se dlouhodobě feministické problematice, existuje ještě nějaká žena, o níž byste ráda natočila film? Nemyslíte, že bych spíš měla natočit film o nějakém vzácném muži? Je vůbec feministické téma ve společnosti ještě podle Vás aktuální?
Je víc než aktuální, protože v ženských právech pořád kulháme za tou Evropou, která nebyla na čtyřicet let udušená nesvobodným patriarchálním komunismem, u kterého se vůbec nedalo uvažovat o lidských, tudíž ženských právech, o svobodě názorů, tedy ani o hodnotách ženské poloviny lidstva, které jsou jiné než ty mužské. Dobývání ženských práv jde pomalu, protože v parlamentu a ve vládě sedí zvláštní bytosti v kravatách, a feministické organizace nejsou dost průbojné. Pravda je, že feminismus už není sprosté slovo a zesměšňovat ho není in. Ale tvorba zákonů, které by spravedlivě myslely na matky s dětmi, na staré občany, na postižené, jde hlemýždím tempem, protože chlapci v parlamentu mají jiné starosti, věnují se svým kohoutím zápasům, které jim zaberou mysl a energii. A když se objeví pár zákonodárců, kterým leží na srdci sociální a genderová nespravedlnost, stojí proti přesile.
Vracíte se současně s Rebelkou i do politiky, jaké jsou v tomto směru Vaše cíle?
Já se cítím svobodně jako aktivistka občanské společnosti, i když vím, že její možnosti jsou omezené. Aktivita občanů mívá někdy skutečné výsledky, ale často je její angažmá jen symbolické, totiž, že úředníci a politici vidí, že si nemůžou beztrestně všechno dovolit, že lidé na ně vidí. Mnoho těch aktivních občanů přechází do politiky, byť třeba jen komunální, v naději, že budou mít páky na to, aby změnili katastrofální stav ve své obci, kterou ovládají bratrstva kočičí pracky. A já jsem vstoupila do Bursíkovy Liberálně ekologické strany LES, která podporuje rozvoj občanské společnosti, myslí na ochranu přírody, demokracie a lidských práv. Svobodomyslný a nesobecký postoj ke světu je pro mě jediný možný.
O čem sní v polovině roku 2014 Olga Sommerová?
Abychom se stali důstojnou demokratickou společností. Ale jsem přesvědčená, že tenhle ideál se nám zase vzdaluje, že nastupuje druhá plíživá normalizace. Nebyli jsme připraveni na to, že svoboda je taky semeništěm zla a podvodu. A nepomohla ani svoboda médií, novináři informují o kauzách, které policie a soudy třeba řeší, ale většinou odloží do nenávratna.
A čeho se bojíte? Myslíte si, že jsme se poučili dostatečně z chyb v naší historii? Nebo nám hrozí jejich opakování, jak prorokoval Václav Havel?
Lidstvo, jak známo, je nepoučitelné, stále platí sice omílaný, ale ignorovaný Santayanův výrok, že národ, který nezná svou minulost, je odsouzen si ji zopakovat. Tlustá čára za zločiny komunismu, které nebyly potrestány, demoralizuje společnost, protože když po zločinu nenásleduje trest, vše je dovoleno. Všichni, kdo čtou noviny, vědí, že Rittig nebo Janoušek nepůjdou sedět, i když porušili zákon. Nebo že Klausova amnestie bylo účelové osvobození zločinců, na které doplatili nevinní lidé. A tahle bezzubost zmanipulované justice v občanech utvrzuje přesvědčení, že tohle bezpráví se kdykoliv může týkat jich samotných, ale v opačném gardu, že nevinní půjdou do kriminálu, a zloduchové si budou mnout ruce. Beznaděj není dobrá devíza pro zdravou společnost.
Víte jak z toho ven?
Jedinou naději vidím v aktivní občanské společnosti. Občanů je víc než politiků, a společnost, to není úzká vrstva těch, kteří momentálně rozhodují. Skutečný život se odehrává jinde než ve vládě a v parlamentu. Zapomínáme na to, že politici jsou naši zaměstnanci, které my platíme a kteří nám mají sloužit. Neuspokojivý stav společnosti je přímo úměrný lhostejnosti občanů. Taky bych si přála, abychom se k sobě chovali slušně, říkám si, proč se Češi pořád tváří tak naštvaně, nezdraví se, nepomáhají si, horší je to snad už jen v Rusku. Ve svém životě jsem zažila jen dvě období, kdy se na sebe Češi usmívali a byli vstřícní, to bylo v době Pražského jara v roce 1968, následně za ruské okupace a za revoluce v roce 1989.
Spolupracujete často se svojí dcerou, necháváte si navzájem tvůrčí svobodu, nebo jste na sebe tak úzce napojené, že nic takového vůbec neřešíte?
Životní svobodu si rodiče a děti musí vzájemně darovat, jinak bychom se v rodině cítili jako v pekle. Já jsem se chvíli musela učit, že děti už nejsou děti a že mi do jejich rozhodnutí nic není. S Olgou jako kameramankou točím nejraději, protože fanaticky pracuje do roztrhání těla. A když si s Olgou vzájemně dramaturgujeme své filmy, činíme tak v intencích té druhé, jestli mi rozumíte, respektujeme to, jakým filmovým jazykem mluví ta druhá. Ona se učí ode mne a já se učím od ní. A takhle, myslím, je to i v životě, děti máme taky proto, abychom se od nich něco naučili.
Mapujete celá léta diskriminované a utiskované osobnosti naší země, jakému období jste se věnovala nejraději a proč?
Na to vám odpovím jednoznačně, jsou to oba totalitní režimy 20. století, nacismus a komunismus, protože nade všechno vyznávám svobodu a děsím se nespravedlnosti. Točila jsem o židovských ženách, které přežily šoa, několik filmů o politických vězních padesátých let, o chartistech, kterých si neobyčejně vážím, protože jsem tu hnusnou dobu normalizace prožila v dospělém věku, a vadí mi, když tyto statečné ženy a muže znevažují někteří současní politici, kteří v té době vstupovali do Komunistické strany nebo lidé, kteří v minulém režimu nikdy žádnou občanskou odvahu neprokázali.
Jste známá svým poměrně odtažitým vztahem k mužům, dokázal Vás některý z nich v životě i pozitivně překvapit?
Znáte to, lidé si vás ocejchují, a toho cejchu se nikdy nezbavíte. Jak bych mohla být k mužům odtažitá, když celý život kolem mě kroužili? V devadesátých letech byly české země genderově zcela zanedbané a já jsem nemohla snést tu nespravedlnost, že i v osvobozené společnosti se na ženu nahlíží jako v 19. století. A tak jsem do toho šlápla. Provokovala jsem, abych ženy, kterých si nadmíru vážím, vyburcovala, aby si uvědomily, že jsou skvělé, byť zašlapané, a že muži oproti nim užívají nezasloužené výsady. Tohle moje, i když krátké, ale intenzívní angažmá, mi přineslo přízeň žen. To nebylo žádné moje tažení proti mužům, ale proti zparchantělému patriarchálnímu systému, který po tisíciletí klamal obě pohlaví, muže povyšoval a ženy ponižoval. Přitom muži a ženy můžou být šťastní jedině v rovném a svobodném vztahu. A jestli mě nějaký muž dokázal pozitivně překvapit? Já jich mám celou sbírku, kterou jsme si s dcerou Olgou založily. Jsou to muži, kteří se ženami vedou dialog a ne monolog, to znamená, že se ptají a naslouchají, kteří nemluví sprostě, anebo jen tehdy, když se hovoří o politice, kteří otevírají láhve s vínem s úslužností číšníků, kteří vstanou, když žena přistoupí ke stolu, a zároveň jsou to charakterní chlapáci, kteří se postarají o rodinu, nenechají ženu a děti na holičkách a vědí si v každé životní situaci rady. Může být pro ženu něco krásnějšího?
Rozhovor
Foto Martina Navrátilová
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
