Rozhovor
Olga Lounová: Mě by bavilo být cool, ale já to neumím
7. říjen 2014
|
|
Foto Dalibor Konopáč
Foto Dalibor Konopáč
Na počátku setkání bylo mnoho sms. Domlouvaly jsme se několik týdnů. Nakonec, když už se zdálo, že všechno klapne, jsme se málem nesetkaly. Já totiž čekala před divadlem s pokaženým telefonem a Olga jen o pár metrů dál – uvnitř. I přesto Olga neztratila dobrou náladu a povídala si se mnou úplně o všem.
Pocházíte ze severočeské vesnice Osečná. Myslíte, že máte „snaživý syndrom“ holek z menších měst, které přijdou do Prahy?
Jestli je pracovitost snaživý syndrom, tak ano. Já to neberu jako syndrom, je na to úplně jednoduchá odpověď. Když přijdete do nového města, kde nemáte žádné kontakty, kamarády ani rodinné vazby, musíte mnohem víc makat abyste získala práci. Po ZŠ jsem jezdila na gympl i na vysokou školu do Liberce. Vstávala jsem v pět ráno. Až po dokončení vysoké školy jsem konečně šla na svojí vysněnou konzervatoř do Prahy. Tam jsem si tvrdou a úmornou prací postupně vybudovala nové zázemí a samozřejmě i našla nové přátele. Ale jak se říká… Naplaveniny jsou akčnější, protože to nemají tak jednoduché. Já věděla co si přeju, co je cílem mojí cesty a našla klíč k tomu, jak toho dosáhnout.
Nebylo pro Vás pak těžké být jako dospělá jednadvacetiletá mezi patnáctiletými holkami na konzervatoři?
Když jsem studovala, těch patnáctiletých tam bylo opravdu málo. Většina mých spolužáků už byly vyzrálé osobnosti. Někteří to vlastně ani nedostudovali, protože měli na některé věci jiný názor nebo už měli v branži práci. Ale já si během studií plnila svůj další sen, za kterým jsem šla i přes nedůvěru rodičů, kteří nevěřili, že se hudbou dá živit. Školu jsem dostudovala.
Uchytili se i někteří další Vaši spolužáci?
Myslím, že docela jo. Třeba Ondra Ruml byl se mnou v ročníku, Marta Balážová, která má svou kapelu, Petra Peterová… ale i další.
Změnila jste si příjmení z Pytlounová na Lounová. To byl Váš nápad nebo to bylo na radu nějakého imagemakera?
Přišla jsem do Prahy a jako úplně neznámá holka jsem udělala konkurz na muzikál Olza Leška Wronky, což je objevitel Ewy Farné. Na nehodící se jméno mě vlastně přivedl Karel Svoboda, se kterým jsem se seznámila nedlouho poté. Nechtěla jsem ale razantní změnu, tak jsme dali pryč jen to Pyt. Rodiče byli pro, stejně když se dívka vdává, tak si mění jméno.
Spolupracujete s bulvárem jako některé Vaše kolegyně a kolegové? Píšete jim, když jdete na večírek a podobně?
Nepíšu, on vám bulvár víc CD neprodá a kvalitu naopak znehodnocuje. Snažíme se s manažerkou komunikovat spíš se seriózními médii. Média zveme jen když chystáme něco velkého jako turné. Ale že bychom jim posílali jen tak fotky z dovolené, to ne. Když mě osloví novinář na rozhovor a je autorizovaný, tak ho dám. Co se ale v poslední době rozmohlo je, že si média berou volně informace z Facebooku, to už se těžko kontroluje. Na druhou stranu mě třeba Facebook umožnil přímou komunikaci s fanoušky.
Měla jste to takhle srovnané od začátku?
Ze začátku jsem byla samozřejmě hodně snaživá, milá holka, co vychází vstříc všem, než jsem se několikrát spálila, ale teď si soukromí a to, co říkám, mnohem víc hlídám. Člověk se musí zorientovat nejen sám v sobě, aby zjistil, co je správné a co ne.
Na čem všem teď pracujete?
S kapelou chystáme kromě nového CD také nové vystoupení na festivaly a městské slavnosti na příští rok. Vypustila jsem nový singl Milion slz. Chystám Motivační kalendář na rok 2015. Snažím se podpořit zdravý životní styl u nás, protože ve zdravém těle funguje i mysl lépe, proto zdarma natáčíme videa s cvičením, které je volně k dispozici na YouTube nebo na Facebooku Výzva pro holky. A zkouším muzikál Mamma Mia.
Je o Vás známo, že děláte thajský box, závodíte v rallye, což jsou sporty, které jsou obecně vnímané jako doména mužů. Proč jste si zvolila mužský svět?
Dělám i akrobacii, která ač vypadá silově, tak ji vnímám jako velmi ženskou. Chtěla jsem na koncertech něco speciálního. Bývala jsem hrozné poleno. Ve vzduchu se tak už ale necítím. Moje trenérka říká, že každé dřevo jednou změkne. A ty mužské sporty jsou spíše shoda okolností. Thajský box je výborný pro komplexní kondici. Ale do ringu bych nešla. Dostávat ty rány do hlavy… Kluky obdivuju, je to jeden z nejtěžších a nejbolestivějších sportů.
To jste si teď shodou okolností zažila v reálném životě na koncertě v Americe, kde Vás přepadla parta žen…
Jo, ale tam jsem thaibox nepoužila. Říkala jsem si, že ji dám ránu a třeba ji zraním, jsem v cizí zemi… tak jsem si raději nechala nandat. Neměla jsem v tu chvíli strach, jsem pudový člověk a navíc útočný typ, žádný útěkář, ale stále má rozum větší převahu.
Jak jste se vůbec k závodění dostala?
K rallye jsem se dostala poprvé už jako dítě, ale jen jako divák s celou rodinou na závodech. A při natáčení filmu Tacho mi nabídl současný šéf mého týmu a úřadující mistr republiky Jaromír Tomaštík, který tehdy poskytl auta do filmu, účast na takovém jednodenním závodě v Praze. Jela jsem s ním jako navigátor, skončili jsme tak, že nám hořel motor, zapadli jsme… A jemu se líbilo moje nasazení, tak mi nabídl další závody. Hned u dalšího jsme skončili třetí. Tak jsem rok navigovala a potom jsem začala jezdit jako řidič. Žen řidiček moc není.
Neděláte to teda kvůli tomu, že máte malou konkurenci a můžete snadno vyhrát?
Závody jsou většinou smíšené. Někdy dávají dámský pohár, je nás sedm, osm, tak mám samozřejmě větší šanci. Ve třídě je vás přibližně deset až dvacet a dohromady tak sto dvacet posádek. Počítá se celkový vítěz ve třídě, a potom ještě třeba v tom dámském poháru a ve smíšených posádkách.
Jaká je podle Vás motivace závodníků?
Adrenalin. Respekt, který získáváte. Rytíř jde dokazovat své schopnosti.
Jak tam zapadáte Vy?
Je to poprvé místo, kde mám velký respekt. Jedete po městečkách a lidi vám mávají jako rytířům. Žena – hrdinka… Já to miluju. Angelina Jolie á la Tomb Raider. Baví mě nebezpečná žena. Na druhou stranu mám ráda i matky, ženy o které se můžete opřít. To jsou pro mě také hrdinky. Líbí se mi, když je můj chlap taky hrdina, ale je to těžší, když jste taky trochu hrdinka. Potřebuju k chlapovi vzhlížet, ale zároveň potřebuju ten respekt a úctu. Je pro mě důležité dávat mu zázemí a sílu, aby se posouval dál. Vidím to u rodičů. Jsou spolu třicet let, jsou silní, dokázali toho fakt hodně. Mají firmu a čtyři děti.
Zajímáte se o mentální koučink. Co Vám v tomto směru přináší závodění?
Je to velká škola. Stále bojuju sama se sebou. Testuju si na tom mentální schopnosti. Vždy přijde našeptávač, který mi nabourá hlavu a já se to učím zpracovat. Je to jen o tom, zda jsem uvnitř klidná. Je to největší škola koncentrace. Jakmile se přestanu soustředit, udělám chybu. A když vám jde o život, tak se vaše schopnosti zvětšují. To je důvod, proč ženy milují závodníky. Vysvětluje to protagonista filmu Rivalové. Jsou na hraně mezi životem a smrtí, a proto žijí každý den, jako by byl jejich poslední. Mají tak mnohem plnější život. To můžu potvrdit. Ukazuje vám to, jak moc milujete rodinu a nechcete o ní přijít, jak moc si vážíte zdravých nohou.
Další známá osobnost, která propadla kouzlu rallye je Váš dobrý kamarád Daniel Landa. Jste členkou jeho řádu?
On už žádný řád nemá. Pracuje s kruhem odborníků a vrcholových sportovců na unikátním systému mentálního tréninku. Jsem u toho také, nejen jako jezdkyně rallye ale do budoucna i trochu jako umělec. Nechte se překvapit.
Na svém Facebooku (vidíte, taky tam čerpám) jste se ostře vyjádřila k rozhlasovému sprostonárodnímu projevu prezidenta Zemana a jeho souhlasu s uvězněním Pussy Riot za sprosté výtržnictví. Považujete sama sebe za aktivistku?
Jen mám ráda svobodu slova. Teď jsem vystupovala na koncertě pro podporu disidentů z Číny, kteří cvičí Falun Gong. Mezi nimi jsou čtyři miliony vězňů, které brutálně mučí, zneužívají jako levnou pracovní sílu, co šije plyšové Homery Simpsony jako bačkory a prodávají je na orgány. A to jen proto, že je jich šedesát milionů, což je víc než členů komunistické strany, takže se bojí. Jinak ale nejsem vůbec politicky zaměřený člověk. Chtěla jsem poukázat na pokrytectví a na to, že hlava našeho státu by klidně z lidí, kteří se k něčemu vyjádří, udělala politické vězně a ještě se vyjádří stejnými vulgarismy.
Je nějaká role, kterou byste nevzala?
Určitě bych znovu nevzala roli Patricie v Ošklivce Katce. Lidi se pak na vás dívají jako byste byla ta pipina, co jim přebere manžela. Spojí si vás tou rolí.
Jste zpěvačka středního proudu. Chtěla byste být miláček všech?
Dřív jsem to tak měla. Ale dneska se mi líbí mít trochu vyhrocené fanoušky s vlastním názorem. Je dobré, když vaše tvorba rozděluje lidi na příznivce a odpůrce, jsou tam emoce. Už se toho nebojím. Na druhou stranu jsem prostě holka z vesnice a jsem ten střední proud. Mě by bavilo být cool, ale já to neumím. Tak jsem cool alespoň v tom závoďáku.
Rozhovor
Foto Dalibor Konopáč
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
