Na lásku nám často rozum nestačí

Takový seriál tu ještě nebyl! Po divácky úspěšném Smyslu pro tumor zaplnila nedělní večery na ČT1 novinka To se vysvětlí, soudruzi! V něm nesourodá dvojice pracovníků Ústavu paranormálních jevů v bývalém Československu za neustálého dohledu tajné policie StB vyšetřuje na první pohled nevysvětlitelné, nadpřirozenem dýchající případy. Zmíněnou dvojici tvoří Jiří Macháček s Janem Cinou. Ten dokonce zažil setkání s „duchy“ i ve skutečnosti!

Váš hrdina, Vojta Bek, vyrazil po škole do prvního zaměstnání. Vzpomenete si, kdy jste šel poprvé do práce Vy sám?

To je celkem složitá otázka. Ale myslím, že jsem to měl přesně obráceně. Vzhledem k tomu, že jsem první zkušenosti s herectvím před kamerou začal sbírat okolo svých jedenácti let, šel jsem vlastně nejdřív do práce a pak až do školy. A měl jsem hlavně oči navrch hlavy, to si pamatuju dobře.

Vojta je výrazně namotivovaný, snaživý, ze všeho nadšený. Na jakou vlastnost jste u něj kladl největší důraz?

Ano, všechny tyto vlastnosti Vojta má a nad tím vším pro mě byla čistota a oddanost člověka, který se rozhodne zasvětit svou touhu, vášeň a schopnosti vědeckému výzkumu. Myslím, že mu opravdu nejde o vlastní ego, ale o posouvání lidských možností a lidského vědění. S tím se u něj ovšem pojí občas stoprocentní neschopnost fungovat jako normální člověk v normálním světě a občasné lpění právě na vědeckých objevech ho pak vzdaluje od ostatních spolupozemšťanů.

Je také dost alergický na politiku. Kolik takových dalších neobvyklých vlastností pro něj scenáristé vymysleli?

Myslím, že to je jediná jeho „paranormální“ specialitka. Ale velmi určující a omezující.

V rámci Ústavu paranormálních jevů tvoříte dvojici s jeho bardem Davidem Zajícem, kterého hraje Jiří Macháček. Vy přicházíte jako zelenáč, to nemohl být rovný vztah…

Rovni si nejsme vůbec. Což je pro mou postavu Vojty Beka na začátku velmi překvapivé, řekl bych až skličující. Vojta je někdo, kdo by rád svým výzkumem spasil svět a má pocit, že v Ústavu jsou všichni podobní spasitelé jako on. A jak se ukáže, právě postava Jirky Macháčka to má úplně jinak. Díky tomu vznikají velké třecí plochy a Vojta se možná poprvé v životě musí bít za své hodnoty a ideály. Takže možná více než o vědeckou práci se jedná o školu života.

Pátrám a přemýšlím. Snažím se ve všem hledat nějaký smysl a pracovat s tím, že jsme obklopeni různými energiemi, které se dají využít i zneužít.

Jste ten typ člověka, který potřebuje mít všechno racionálně zdůvodněné, vysvětlené, nebo si rád necháváte prostor pro fantazii?

Pracuji cíleně na odpojování hlavy, rozumu a ratia. A snažím se dát víc na intuici a pocity. Jde to někdy ztuha, ale vyplácí se mi to.

Stalo se Vám někdy něco záhadného, těžko vysvětlitelného?

Pátrám a přemýšlím. Snažím se ve všem hledat nějaký smysl a pracovat s tím, že jsme obklopeni různými energiemi, které se dají využít i zneužít. Vzpomínám si třeba na jedno noční setkání s „duchy“ původních majitelů mé chalupy. Bylo to lehce mrazivé, zároveň milé a důležité.

Seriál se odehrává v 80. letech, a má tím pádem výraznou výtvarnou stylizaci. S jak velkým nadšením jste si v kostymérně oblékal tesilové kalhoty do zvonu?

S velkým nadšením! Spolupráce s kostýmní výtvarnicí Jarmilou Dunděrovou a jejím sehraným týmem byla radost. Postava Vojty vznikla z velké části díky jejich pomoci. Materiály té doby už tak přátelské nejsou, ale myslím, že i po mnoha dnech ve studiu nikdo neodešel s nějakou kožní či jinou zdravotní újmou.

Váš Vojta je v seriálu jedním z mála, kdo se snaží najít na vyšetřovatelce státní bezpečnosti, kterou hraje Anna Fialová, něco dobrého. Co to nakonec je?

Sám si tu otázku stále kladu. Ale co se týče lásky, často nám na ni rozum nestačí. Myslím, že ve spojení těchto postav rozhodně platí, že se protiklady přitahují.

Do těch zmíněných 80. let se seriál vrátil s notnou dávkou nadsázky, až parodie. Co nebo kdo se paroduje nejhůře, a co už se podle Vás parodovat nedá?

Ano, v tom je podle mě seriál také jedinečný. Zároveň je to velmi tenká hranice a umím si představit, že pro mnoho lidí, kteří tu dobu zažili, prožili a hlavně přežili, může být těžké dívat se na to všechno s humorem. Ale právě humor dokáže vyléčit spoustu věcí. Pro mě je to hlavně o absurditě té doby. Ta často působí jako přitažená za vlasy, ale tak to prostě bylo. A co se parodovat nedá? Asi skutečné zločiny a zlo, které ta doba měla schopnost probouzet v lidech.

Co je pro Vás symbolem této normalizační doby?

To je těžké. Dobu jsem nezažil, vše si tedy jen představuju a domýšlím. Ale mám pocit, že symbolem jsou pro mě dvě věci: rezignace, nebo boj. Jediné dva způsoby, jak se v té normalizační bahnivosti pohybovat, přičemž způsobů rezignace a boje bylo asi taky mnoho. Samozřejmě si kladu otázku, jak bych se zachoval já. Třeba téma emigrace je pro mě velkým otazníkem. Měl bych na to?

Názvy dílů odkazují k řadě komedií Václava Vorlíčka. Který z jeho komediálních titulů máte nejraději?

Jsem obecně milovník 70. let a komedie, které v té době v Československu vznikaly, mi přijdou geniální a nepřekonané. Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, „Pane, vy jste vdova!“, ale i dokonalá Arabela nebo temná pohádka Princ a Večernice.

Jan Cina (* 20. března 1988)

Český herec, dabér, moderátor, zpěvák a tanečník. Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a poté absolvoval katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Před kamerou se poprvé objevil ve filmu Zdeňka Tyce Smradi. Je hercem na volné noze, zahrál si ve Studiu Rubín, v divadle Kalich nebo na Letních shakespearovských slavnostech. Diváci ho mohli vidět ve filmech O dívce, která šlápla na chléb, Místa, Buko, Národní třída nebo v seriálech Herec, Dáma a Král nebo Most!. Získal prvenství v televizní sérii Tvoje tvář má známý hlas a vytančil si vítězství v soutěži StarDance.