Muziku můžu dělat do smrti

Teď v květnu oslavil osmdesátku, přesto zastihnout ho doma, je celkem kumšt. Zpěvák a šéf kapely Olympic Petr Janda totiž v pondělí, ve středu a v pátek vozí své dcerky Anežku (13) a Rozárku (10) do školy, do toho chodí třikrát týdně na tenis a taky s Olympicem pořád intenzivně vystupují. A aby toho nebylo málo, založil si i další, sousedskou kapelu.

Na kytaru válíte, to ví každý, ale opravdu jste jako dítě exceloval i ve hře na housle? 

Chodil ke mně učitel v obleku, vždycky v neděli přesně v deset zazvonil a lezl mi tím na nervy, já se pokaždé modlil, ať nepřijde. 

To Vás to tak nebavilo? 

Vůbec. Přitom jsem hrál strašně dobře, uměl jsem zahrát všechny ty zásadní světový koncerty, pořád tady mám noty. Ale dneska už to neumím. Když vezmu housle do ruky, tak vidíte, že jsem houslista, držím je perfektně, ale jakmile začnu hrát, je to falešný. Zatímco když na kytaře ujedete na hmatníku o centimetr, furt je to dobrý, u houslí znamená centimetr dva tóny. Tam musíte přesně. Houslisty dodneška obdivuju. 

Ale kytara stejně zvítězila. Berete ji pořád do ruky každý den? 

Dá se říct, že jo. Já si ji beru i na dovolenou, a to i v případě, že jedeme jen na víkend na hory. Já ji prostě k životu potřebuju. Ráno vstanu a manželka s hrůzou kouká, že první, co beru do ruky, je kytara. Já nechci, abys mi hrál, říká. Tak jdu třeba do koupelny a hraju si tam. (směje se) 

Život mám rád a až to bude končit, tak se mi nebude chtít odejít. 

Přestože s Olympicem pořád zvládáte hrát desítky koncertů ročně, vypadá to, že Vám to nestačilo, když vystupujete ještě v okolí svého bydliště na Propasti, jak se místu nedaleko Jevan říká. Jak se to stalo? 

Hned několika muzikantům jsem tady v okolí pomohl sehnat pozemek nebo barák. Mezi nimi je i bubeník Golemu Láďa Malina a George Kozel, který založil Blue Effect. No a asi před šestnácti lety místní říkali, že když jsme takhle tři, mohli bychom si spolu zahrát. Tak jsme další den přivezli autem k hospodě nějakou jednoduchou aparaturu a zahráli jsme si takový lehký koncert. A protože se nám to líbilo, řekli jsme si, že bychom to mohli příští týden zopakovat. Takže takhle pozvolna to pokračovalo, až někdo vymyslel název Souseďanka. Já jsem byl teda proti, to je jak dechovka, ale přehlasovali mě. (směje se) Najednou nám ta hospoda nestačila, začali se tam srocovat lidi z okolí, tak jsme museli vysadit okna, aby lidi na terase slyšeli. Tak nám postavili přístřešek a pak dokonce pódium. No a dneska na nás jezdí zdaleka stovky lidí. 

Co hrajete za muziku? 

Hrajeme v podstatě americký blues, dotýkáme se těch slavných kapel, jako jsou Doors, Rolling Stones a Beatles. Samozřejmě přidáváme i nějaký Olympic. 

Tak to je jasné – bez Želvy by to asi nešlo. 

To je stejně zajímavý, to je opravdu zvláštní písnička, která má pořád ten náboj. Nevím proč zrovna ona je tím fenoménem, dokonce ji znají i mý děti, a to ani nevědí, že ji složil jejich tatínek. Nedávno si tady Rozárka zpívala Dej mi víc své lásky a taky vůbec nevěděla, že je to ode mě. Tyhle písničky jsou nadčasové a asi budou žít dál. 

Jsou i písničky, které jste hrál nerad?

Určitě jsem někdy složil takovou odrhovačku, která se přehraje. Třeba taková Naše teta Agáta. Už text byl blbý a všecko to bylo takové blbé. Ale byl to hit, lidi ji furt chtěli. Teď jsme to už víc jak třicet let nehráli a už to zaplaťpánbůh nikdo nechce. 

Které písničky lidi pořád vyžadují? 

Kromě Želvy jsou to Slzy tvý mámy, Dej mi víc své lásky, Okno mé lásky a Jasná zpráva. To jsou věci, který nejde nezahrát. Ty dáme jako stěžejní a obalíme to písničkama, který chceme hrát my. 

K osmdesátým narozeninám jste si nadělil sólovou desku Asi se mi nebude chtít. Proč ten název? 

Je to parafráze na to, že mám život rád a až to bude končit, tak se mi nebude chtít odejít. Zapracoval jsem tam všechny styly, který jsem v tom svým muzikantským životě dělal. Kritici mi to určitě vytknou, ale já jsem prostě chtěl na té desce mít od všech možných žánrů, ke kterým jsem se v životě přiblížil, něco. Je to opravdu pestrá deska. Je tam Bach s Pavlem Šporclem, jazz, jednu pasáž mi zpívá Dobrý večer kvintet, je tam folk s Jiřím Stivínem, bluesová vzpomínka na moje mrtvé kolegy…

Umíte si představit, že byste nebyl muzikantem? 

Já jsem po maturitě šel na takovou dvouletou učňovskou školu, kde jsem se naučil opravovat telefonní ústředny a telefony. A víte, že mě to taky bavilo? Vyznal jsem se v tom, ty ústředny jsem dokázal rychle opravit. Já jsem se narodil na šťastný planetě, protože mě baví kde co. My když jsme doma třeba něco přezdívali, hned jsem pomáhal zedníkům se lžící. Když přišel instalatér, sledoval jsem ho a pak jsem si to sám zkoušel, prostě mě baví opravdu skoro všechno, v tom mám obrovskou výhodu. Ale muzika je samozřejmě nejvýš a taky je to dobrý řemeslo. 

Proč? 

Protože na ni nepotřebuji být ani silný, ani velký, ani tlustý, ani tenký, v podstatě je to jedno. Určitá řemesla musíte v nějakém věku přestat dělat, ale muziku můžete dělat do smrti. 

Pořád na to máte sílu? 

Vydržím hrát v pohodě dvě hodiny bez přestávky. To uteče jako voda, je to fofr. Ale dvě stě šedesát koncertů ročně jako dřív už bych neuhrál, dneska jich jezdíme tak osmdesát, to je akorát. 

Stejně jste bourák, co všechno zvládáte. Ono asi s mladou rodinou se člověk nemá čas v sobě nějak šťourat, že? 

Přesně, tady je cvrkot, do toho tu křičí ptáci, běhají tu zvířata. (směje se) A důležité je, že moje žena mi nikdy nedá najevo, že jsem starý. Máme samozřejmě na tohle téma debaty, ale ona mi říká, že je se mnou prostě v pohodě, fakt si vyhovujeme a taky jsem nikdy necestoval tolik, jako cestuju s ní. 

Co říkala Vaše dcera Marta, která je o osm let starší, než je Vaše žena Alice, na ten čtyřicetiletý rozdíl? 

To slyším jako dneska. Přijela z Německa a říká: „Hele, ty jsi Alice, jo? Můžeš mi říct, kolik ti je let? Osmnáct? A víš, kolik je mému tátovi?“ (smích) A dneska jsme spolu dvaadvacet let, to se kolikrát lidi třikrát rozvedou. Takže jsem Martě říkal, že nemá dělat ukvapené závěry. (směje se)

Petr Janda (* 2. května 1942, zpěvák)

Patří k největším legendám české populární hudby. Začínal v roce 1959 ve skupině Sputnici, od roku 1963 hraje v kapele Olympic, koncertuje dodnes. S ní také opakovaně v osmdesátých i devadesátých letech získal Zlatého slavíka. Písně Olympicu patří už léta mezi největší tuzemské hity, mezi nimi Želva, Dej mi víc své lásky, Slzy tvý mámy, Jasná zpráva nebo Jako za mlada. Zpěvačkou je i Jandova dcera z prvního manželství Marta, prosadila se i v Německu se skupinou Die Happy. Janda je ženatý potřetí, s manželkou Alicí má dvě malé dcery. K tomu má Janda ještě dceru Elišku z druhého manželství, syn Petr, bratr Marty, zemřel v roce 2001.

Previous Next