Miluju smích, ale chci vidět i slzy!

Na televizních obrazovkách ji příliš nevídáme, její láskou je divadlo. Nedávno ale udělala Chantal Poullain výjimku, když se dozvěděla, že by si mohla zahrát v milenecké dvojici s Pavlem Zedníčkem v seriálu Jedna rodina! Proč je pro ni herecký partner tak důležitý, s kým už by na jeviště nevyšla a co jí říkají rodiče malých marodů, pro které vytváří herny v nemocnicích?

V seriálech se moc neobjevujete. Proč?

Máte pravdu, nejsem úplně seriálová herečka. Scénáře si běžně nejdřív přeložím do francouzštiny a pak se je pořádně naučím. Když mě oslovili s nabídkou na Jednu rodinu, vysvětlovala jsem jim, že potřebuji scénář dřív, abych se pořádně připravila. Jsem hrozně citlivá, ale už z telefonického jednání jsem poznala, že půjde všechno bez problémů a v klidu. A stejně to fungovalo i na natáčení. Tenhle seriál a tým, který na něm pracoval, mě prostě potěšil.

Musela jste si tedy celý scénář přeložit do francouzštiny?

V tomto případě jsem měla k ruce slovník, kdybych nepochopila nějaká slova, ale s divadelními scénáři to tak opravdu dělám. Někdy dokonce úplně sama, což mě docela dobře připravuje. Pro mě je ten jazyk i po letech pořád těžký, například pochopit politiku v češtině je pro mě katastrofa. Noviny a rozhovory klidně přečtu a dokonce vnímám, jestli je to dobře napsané, ale dobrou literaturu čtu ve francouzštině.

Co Vás kromě příjemného štábu zlákalo, že jste si v Jedné rodině zahrála?

Určitě zahrát si s Pavlem Zedníčkem, známe se už dlouho, ale nikdy jsme spolu nehráli. On je opravdu sympaťák, je otevřený a není s ním nikdy žádný problém.  Vždy mě rozesměje a cítím se s ním v bezpečí.

S některými partnery byste tedy hrát nemohla?

Víte, já nemůžu vidět ty herce, kteří takzvaně milují sami sebe, hrají divadlo a čumí na sebe.

Myslím, že v češtině se tomu říká samožer.

Takovým lidem už se vyhýbám. I já se samozřejmě s takovými, kteří hrajou pro sebe, setkala. Ale já potřebuju, aby fungovala mezi partnery chemie. Už nechci dělat něco, kde mi není dobře a u určitých osob opravdu předem vycítíte, že to nebude fungovat. Na tohle jsem citlivá, potřebuju režiséra, se kterým si rozumím, a partnera, se kterým zažiju svatbu na jevišti.

Chystáte něco nového?

Hledám hry, které mě inspirují. Nedávno jsem seděla s Vilémem Dubničkou, který je autorem skvělé hry Milión, kde hraje Hynek Čermák a můj syn Vladimír, zatím ale nechci o jeho nápadu mluvit, abych to nezakřikla. Ale už teď se moc těším.

Jaká divadelní hra Vás tedy zaujme?

Potřebuju hluboké téma, ale zároveň humor, nejlepší jsou pro mě tragikomedie. Ale ne takové ty prvoplánové ve stylu cha cha cha.

Tomu říkám řachandy. Takové ty hry, kdy se řekne na jevišti sprosté slovo, všichni se smějí a mně je trapně, že sedím v hledišti.

Přesně. Vy můžete říct třeba prdel, ale ta prdel tam musí mít význam. A právě když je partner nebo režisér, který má tendenci k tomu chachacha sklouznout, vždycky proti tomu bojuju. Já mám ráda srandu, miluju, když se lidi smějí, ale chci vidět zároveň i slzy.

Víte, já nemůžu vidět ty herce, kteří takzvaně milují sami sebe, hrají divadlo a čumí na sebe.

Ještě mi vadí, když je na jevišti sex a erotika podaná moc humpolácky.

Jo, na to jsem taky háklivá. Fyzický kontakt, sex nebo láska musí být zobrazeny velmi elegantně. A stejně je nejvíc sexy a přitažlivé tajemství.

Myslíte, že dneska už nemůžete udělat chybu a vstoupit do špatného projektu?

Po určitých zkušenostech už se mi to, myslím, stát nemůže. Pochopila jsem, že než jít do divadla úplně znechucená, tak radši budu dělat něco jiného, třeba prodávat ryby na trhu v přístavu v Marseille nebo řídit kamion. (smích)

Tak to byste klidně mohla, vždyť jste už s kamionem jezdila, ne?

(směje se) No jo, ale to bylo na okruhu, nejdřív bych si musela udělat papíry, při závodění jsem je nepotřebovala. To berte spíš s nadsázkou, na stará kolena změnit branži a jezdit tisíce a tisíce kilometrů by byl asi takový zvláštní život. Já jsem vždycky říkala, že můžu dělat cokoliv, ale během covidu jsem zjistila, že hlavně potřebuju být v kontaktu s lidmi. V divadle, ale i při zpívání šansonů chci dávat a zároveň dostávat energii, to je to, co v životě opravdu nutně potřebuju.

Dobrou energii předáváte i dětem, a to díky nadaci Archa Chantal.

Když jsem si díky tehdy malému synovi Vladimírovi uvědomila, že chci, aby byly v nemocnicích herny, nejdřív jsem na nadaci vůbec nepomýšlela, myslela jsem, že prostě v těch nemocnicích sama pro děti něco vytvořím. Ale nakonec to dopadlo jinak. Letos oslavíme už jednatřicet let od založení. Myslím, že i v nemocnicích mají děti právo mít svůj veselý a barevný svět. Aby trošku zapomněly, proč tam přijely. Nadace Archa Chantal pracuje na dětské psychice. Lékaři mi potvrdili, že naše projekty pomáhají i s léčbou.

Nadace investovala šedesát milionů korun do různých oddělení českých nemocnic. Máte pozitivní odezvu od rodičů i lékařů?

Některé maminky mi říkaly, že jejich děti nenávidí nemocnice, ale díky našim hernám na příjmu, které vypadají třeba jako cirkus, mořský svět nebo loď, se jim tam vlastně líbilo. A mám i odezvy, kdy mi říkali lidé z personálu: „Paní Chantal, tak teda srdečně děkujeme! My máme volno a naše děti si chtějí hrát v nemocniční herně.“ (směje se)

Chantal Poullain (67)

Česko-francouzská herečka se narodila v Marseille, vystudovala divadelní akademii v Ženevě, poté studovala v Anglii. Nakonec se usídlila v Česku, byla manželkou Bolka Polívky, s nímž má syna Vladimíra, též známého herce. Hraje v několika divadlech, nedávno se objevila v televizním seriálu Jedna rodina, vystupuje se svými šansony a je zakladatelkou a prezidentkou nadace Archa Chantal. Vedle toho je i úspěšnou spisovatelkou, její prvotina Chantal – Život na laně je rozebraná, v těchto dnech vydává novinku Chantal – Život na kolotoči.