Rozhovor
Milan Peroutka: Krmil jsem španělské ryby a skládal
27. srpen 2015
|
|
Foto Stanislav Honzík, Silvia Kolesárová
Foto Stanislav Honzík, Silvia Kolesárová
Za posledního půl roku, od vydání prvního hitu Postavim kolem nás zeď, už kapela Perutě v čele s Milanem Peroutkou stihla obsadit přední místa v žebříčcích hitparád a získat si srdce mnoha fanoušků. Jaké byly Milanovy hudební začátky, kdo v kapele skládá hudbu a kdo ho v dětství přivedl k hudbě, se dočtete v našem rozhovoru.
Před pár dny jste vydali svůj druhý klip. Jaký z toho máš pocit? Jaké to bylo? Jaké nové zkušenosti díky tomu máš? Prozradíš nám něco ze zákulisí natáčení?
Jasně! Celý videoklip se natáčel v Heroldových sadech. To je park, ve kterém jsem trávil většinu času do svých sedmnácti let. A teď jsem se s ním takhle zvěčnil! (smích) Procházíme tudy s kapelou a potkáváme různé lidi, přičemž každý z nich přináší na barevném papírku své poslání. Smysl bytí. Takhle jsem si to vymyslel. Letní procházka plná optimismu a povzbuzení. Odráží to i můj současný postoj k životu – prostě chci vidět to hezké a mou výhodou je, že si to jako autor i interpret můžu alespoň v tvorbě dovolit. (smích)
Vrátíme se trochu v čase. Tohle totiž vždycky všechny fanoušky a čtenáře zajímá. Jaké byly Tvé hudební začátky? Vzpomeneš si, co jsi zrovna prožíval, když ses rozhodl, že se budeš živit muzikou? Co byl Tvůj hnací motor?
Já jsem prostě před třemi lety nevěděl, jak naložit s přebytkem emocí, které jsem v sobě měl, a úplně přirozeně to šlo do písniček. Mám doma z té doby celý sborník! Taky jsem si zkoušel psát monology, úvahy, několik hodin denně jsem trávil na Skypu. Byl jsem právě na pracovní stáži ve Španělsku, pracoval jsem v podmořském muzeu, a když jsem nakrmil všechny ty ryby a rybičky, ukrýval jsem se na půdě a skládal. Pak mě tam našla jedna malá holčička, dcera šéfa, která si taky začala skládat a učila mě španělsky. Mimochodem mi dodnes zachovává přízeň. Abych to zkrátil – právě sem datuju začátek. A poté to šlo krok za krokem a ta tenze ve mně neuhasínala. Trvá dodnes, jen už jsem se přehoupnul ze srdceryvných ploužáků do pořádných festivalových veselotin.
Takže dodnes přetrvává, že hudba i texty jsou čistě Tvoje práce, nebo už to je spíš kolektivní tvorba? Pomáhají Ti kluci s tvorbou Vašich písniček hodně?
Dnes už je to kolektivnější tvorba. Třeba slyším zajímavé akordy a říkám: „Hraj dál, nepřestávej! Teď to trochu změň, a tady trochu jinak.“ Na větší odbornost se nezmůžu, ale tímhle způsobem vzniklo už několik písniček. Mám jen základy na klavír. Učila nás naše mamka a dodnes máme doma křídlo. Pořádně u toho zůstal jen brácha, který je vynikající jazzový klavírista. Horší bylo, když třeba odpadla kapelní zkouška, a já měl o to více času si další songy promyslet. Už jsme spolu nikdy tu představu nenaplnili. Krokem číslo jedna je pro mě při tvorbě nálada, jakou by měl song nést.
Čekala bych, že Tě spíš vedl k hudbě táta (bubeník Olympiku – pozn. redakce). Takže máma byla víc ta, která Tě k muzice přivedla?
Určitě! Táta na to neměl dost rodičovské trpělivosti. Ale celé dětství jsem slyšel, jestli ze mě bude taky bubeník. K bicím si trochu přičuchnul brácha. Jednou jsme spolu natáčeli pořad Rozjezdy pro hvězdy, ale to jsme hráli z playbacku. Vzpomínám si, že jsem na začátku ani přesně nevěděl, jak se basa drží, a bylo mi strašně trapně a snažil jsem se před kamerou schovat. Ale samotné natáčení bylo vzrušující, a abych pravdu řekl, nakonec jsem si přál být v té televizi aspoň trochu vidět. (smích)
Dneska už ale hraješ v pětičlenné kapele. To musí být občas náročné… Jste všichni kamarádi a na jedné vlně, nebo v kapele panují i neshody? Stane se vůbec, že se třeba kvůli něčemu pohádáte? A jestli ano, jak to pak řešíte? Nemluvíte spolu?
Tak samozřejmě kapela je živý organismus, každý máme své nálady a poslední dobou spolu trávíme čím dál více času. Mám v hlavě jméno jednoho spoluhráče, kterého bych aktuálně s kapelou odstřelil! (smích) Říkám, že jednoduchým indikátorem je pro mě to, co kdo pro kapelu dělá. Takže aktuálně vede naše manažerka Magda a ze spoluhráčů bubeník Michal, i když i on má za sebou svoje temnější období. Principiálně ale nejsem rozcházecí typ a musí se stát hodně, abych se rozhodnul s člověkem skoncovat. V kapele jsem to zatím udělal natvrdo jen jednou.
Očividně to není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Co je Tvůj největší hnací motor? Co Tě žene kupředu?
Co je mým hnacím motorem? Zkrátka být dobrý v tom, co dělám. Něco dokázat. Vytvořit pěkné zpěvné písničky. Hrát je lidem. Rozdávat radost. A to jsme zase zpátky u písničky Tudututu. Zní to naivně, co? Ale já jsem si říkal, že tyhle hesla může umělec skutečně prohlašovat, aniž by na něj ostatní koukali, že se pomátnul, protože to je součást poselství téhle práce. A mně se to taky líbí.
Vaše hvězda stoupá rychle nahoru, jak se srovnáváš s rostoucí slávou? Miluješ pozornost okolí? Jsi v tom jako ryba ve vodě? Těší Tě to nebo spíš trpíš ztrátou soukromí? Ne všechny hvězdy jsou za popularitu rády…
Absolutně to nevnímám, ale určitě nepatřím mezi ty, koho by jakákoliv reakce na ulici měla obtěžovat. Naopak! Nedávno mě poznala paní v supermarketu a ptala se mě na první videoklip. Tak jsem jí nakonec hezky zazpíval celý refrén Postavim kolem nás zeď. Přišel jsem to pak nadšeně říct mamce a ta odvětila: „Hezký, tak tady naber kilo paprik, já jdu pro brambory.“ Takže tak. (smích)
Je skvělé, že stále stojíš nohama pevně na zemi, přeji Ti, aby Ti to vydrželo a děkuji za rozhovor! Je něco, co bys na závěr chtěl vzkázat našim čtenářům?
Milí čtenáři, doufám, že se vám naše veselé písničky budou líbit, a pokud jste spíš na ty smutnější, nezoufejte, i ty mají Perutě v repertoáru. (smích) Ale představíme vám je hezky postupně. Těšíme se na to, až se spolu uvidíme na koncertech.
Rozhovor
Foto Stanislav Honzík, Silvia Kolesárová
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
