Rozhovor
Matěj Ruppert: Jsem egotenor
10. červen 2015
|
|
Foto Roman Černý
Foto Roman Černý
Monkey Business vydali 22. května nové album Sex and Sport? Never! s mnoha hosty od Wabiho Daňka přes Martu Kubišovou až po Gábora Pressera. A to byl důvod popovídat si s jejich frontmanem, nejen o hudbě. Matěj Ruppert vybral k setkání smíchovskou pivnici Buldok s výtečným plzeňským pivem. Okamžitě mě vyzval k tykání, a tak jsem si s ním jedno místní dobré dal.
Matěji, máte dobrou paměť?
Jak na co.
Na lidi, na situace…
Mám dobrou paměť na tváře, do jisté míry na situace a na místa. Co se týče třeba navigace, tak ta mi mou paměť, kterou jsem měl na trasy, dost zničila. V Praze si třeba dobře pamatuji trasy.
Já jsem tu otázku položil vlastně velmi zákeřným způsobem, protože jsem Vás jednou potkal v restauraci, kde jste měl bílé sako, a já si Vás zezadu spletl s číšníkem. Vznikla z toho komická momentka.
Tak to si fakt nepamatuju.
Tak to jsem Vás nachytal
No jasně, já jsem říkal tváře… Ale já teď nechci vypadat sebevzhlíživě, ale my třeba během roku, za měsíce i týdny potkáme takových lidí, že se mi velice často stává, že potkám člověka, vím, že jsem ho někde viděl, ale vůbec nevím odkud ho znám. Jsou lidi vnímavější, kteří to chápou a pak jsou takoví, kteří ne.
Jaký je to pocit? Mě se teď v zákulisí hokejového šampionátu podařilo familierně pozdravit Rene Fasela (šéf Mezinárodní hokejové federace) a on mi odpověděl, aniž by mě znal.
Já se domnívám, že prazákladní věc je, když vám někdo pokyne na pozdrav, tak slušnost je ten pokyn opětovat. To, že se pak dozvíte, že se neznáte, že si vás s někým spletl, to je podružné, protože i tak to patří k základnímu bontonu „kinderstube“. Mě se třeba taky nejednou stalo, že jsem někomu, koho jsem znal, pokynul na pozdrav a on mi neodpověděl. Prostě byl zrovna v póze, že bude lidi přezírat. Zajímavé je, že mi ten stejný člověk o půl roku později volal kvůli volňáskům na koncert.
Jak dlouho vlastně děláte muziku?
No, nechtěl bych, aby to znělo nějak nafoukaně, vědátorsky, přezíravě. Ale do jisté míry hudbu dělám celý život, i když v každé životní etapě na úplně jiné úrovni. Začal jsem jako hodně malý, vždycky jsem zpíval, vždycky jsem se rád předváděl a dodneška mě to neopustilo – v tom jsem exhibicionista ve zdravém slova smyslu. Zpíval jsem od útlého dětství a následně i organizovaně, protože mě maminka, která sama hezky zpívala a tančila v moravském „krůžku“, přihlásila do folklórního souboru, kde jsem se poměrně rychle stal sólovým zpěvákem. Tam jsem získal první ostruhy, když jsem zpíval v amfiteátru před sedmi tisíci diváky.
Takže trému zjevně nemíváte?
Tréma mě nikdy neopustila. Jsem sice exhibicionista, ale zároveň příšerný trémista. Mívám trému předtím, než vylezu na pódium. Občas se mi ještě stane, že mám takové nutkání, které mi říká, že by bylo lepší, kdyby se ten koncert zrušil.
Ten pocit Vám říká: „Ať už to mám za sebou?“
Ono jde asi o tohle: Už, abych tam byl (na podiu), ne, ať už to mám za sebou. Jsem nervózní a neumím přijít včas na koncert. Většinou přijdu příliš brzy a hrozně se tam pak mučím, jsem v zákulisí nemluvný, možná lehce podrážděný, protože jsem prostě nervózní. Naštěstí už tolik nezvracím a nechodím tolik na velkou. Samozřejmě dvě až tři pivka před koncertem pomůžou.
To se asi nesmí přehnat, že?
Nesmí. Párkrát se mi to stalo, že to bylo „přes“. Mí spoluhráči mi sice tvrdili, že to bylo dobrý, ale já sám jsem ten pocit neměl. Může se totiž stát, že i když na koncertě už nepřikrmujete alkohol, tak v půlce koncertu odpadnete. Spadne vám řetěz a ten se nahazuje hůř. V hospodě byste si dal panáka nebo půllitr vody a bylo by to jedno. Ale na koncertě to nejde.
A úplně „nasucho“ jste už hrál?
Úplně nasucho jsem to taky zažil párkrát a taky to není špatné, je to rozhodně lepší než být opilý. Ale já už jsem si našel zdravou míru: dvě pivka nebo panáček, dva stříčky, tak akorát.
Viděl jste dokument o Metallice Some Kind of Monster, kde jedním z problémů v kapele bylo, že zpěvák přestal pít a nutil ostatní, aby jeho nový život respektovali? Jste alkoholicky sladěni na stejnou notu?
Slyšel jsem o něm, ale neviděl. Nám to funguje perfektně. V našem středu není nikdo, kdo by to s alkoholem vyloženě přeháněl, a zároveň to tak trochu přeháníme všichni. Ale myslím, že stále v rozumné míře.
Co si myslíte o mladých kapelách, které abstinují a žijí přehnaně zdravým způsobem života?
Já znám jednoho člověka, který je vtipný, entuziastický a energický, že jsem si vždycky myslel, že pije alkohol, a on se nikdy nedotknul ani kapky alkoholu. Co já vím, tak třeba Albert Černý (Charlie Straight) nepije alkohol. Mě to přijde zvláštní, ale není to koukání přes prsty. Jde o to, že žijete v nějaké sociální skupině, kde je to určitý úzus, a každá taková věc je pak anomálie. Ale rozhodně bych to víc neřešil. Zajímavé je, že třeba Gene Simmons a Paul Stanley z Kiss nikdy nepili alkohol, ani nefetovali, jen prostě strašným způsobem souložili.
Víte, že v Praze existuje kapela, jejíž zpěvák o sobě šíří, že bere kokain, ale ve skutečnosti své šlachovité hubené tělo trápí v posilovně?
Nevím, ale myslím si, že jakákoliv falešná póza je špatně. Ale cesty ke slávě jsou různé. Rokenrol, metal a punk byly vždycky založené na póze. Od jisté doby začala být určitá míra stylizace či póza nedílnou součástí hudby. Ať už to byli Beatles nebo kdokoliv jiný. Jaké sako si dneska vezmu na koncert. Tam to začíná, už vlastně nejsem přirozený. Já třeba nesnáším civil na pódiu. Protože na podiu by měl být člověk za něco převlečen. A pokud si někdo tu omáčku ještě zahustí, že o sobě začne vysílat, že je homosexuál, a není, nebo že je žena, a není, mně to nevadí. Ale když je to falešné, tak to lidi stejně poznají, a jemu to nepomůže.
A co pomůže?
Vždycky vítězí přirození lidé. Vemte si třeba Ozzyho Osbourna. Dělal někde na jatkách, pak se dostal do kapely, celý od krve… no asi nebude úplně normální. Ale zároveň proto, že není „normální“, tak do populární muziky vnesl něco, co do té doby bylo úplně nevídané.
Ozzy je hodně autentický, ale…
Počkejte, nemusí to být Ozzy. Podívejte se třeba na Pink Floyd, ti přijdou na podium v černých tričkách, člověk se za ně až tak lehce stydí, ale ta hudba je nádherná. Takže proč ne. Prostě pokud máš co říct, tak to tam je. Pokud nemáš, tak ti tisíce rozhovorů, PR experti a módní návrháři jsou stejně k hov*u.
Zhoršila se obecně populární hudba?
Hlavně černá hudba. To, co se teď odehrává v černošské hudbě, ke které já vzhlížím prakticky celý život, je něco hrozného. Buďto se totálně kopírují sedmdesátky jako James Brown nebo raný Prince, jak to nyní úspěšně dělá třeba Bruno Mars. To je skvělé, ale původní tam není ani jedna nota. Anebo se objevují lidé jako (rapper) Kanye West. Kdyby to totiž ještě nefutroval těmi dementními hláškami, které furt vysílá do světa, tak by mi to tolik nevadilo, a my bychom se o tom nebavili. Ale mě vlastně uráží, co ten člověk vyzařuje.
Není to prostě tak, že se všechno vrací, a ti o dvacet let mladší to neznají, a tak je to pro ně nové? Stejně jako současný kinohit Mad Max, který známe ještě s Melem Gibsonem na VHSkách? Že možná Kanye West je recyklát nějakého zlobivého muže před dvaceti lety?
Tehdy byla jiná doba. Tehdy by to nemohl natočit, jelikož i na populární hudbu se tenkrát kladly vyšší nároky. Ale mám naštěstí dostatek sebereflexe, abych si řekl, že jsem starý. Je mi 37 let a už ve dvaceti jsem byl předčasně zestárlý, co se týče hudby. Z novodobé hudby mě už nic nezasáhlo.
Jste si poměrně vyhraněný proti tomu, jak se s hudbou zachází (krade) na internetu? Stáhnul sis někdy něco z uloz.to?
Stáhnul, ale jen proto, že jsem si to nemohl koupit jinde. Jako teenager jsem viděl film Čínský syndrom a ten už se nedá nikde sehnat. K tomu je pak internet dobrý. Ale nenapadlo by mě nejít na posledního Mad Maxe do kina, ale stáhnout si to v nějakém debilnímu ripu z kina. Mě na kradení vadí, že se to nedělá. Přece nepůjdete do obchodu ukrást máslo.
Budu ďáblův advokát: když jsme byli malí a kopírovali si na kotoučáky od sousedů, nikdo to nenazýval krádeží. Taky šlo o „krádež másla“, ne?
Vy jste ale neměl jinou alternativu.
A to Vás ospravedlňuje ke krádeži másla?
Ano. Jestli lidé někde v Ugandě, kde nemají možnost si koupit desku legálně, si ji stahují aspoň z internetu, tak je to v pořádku. Jsou na tom stejně, jako když jsme my chtěli v roce 1985 sehnat Beatles.
Mimochodem, zpíváte teď v opeře. Jaké to je?
Je to úplně jiný svět. Operu jsem studoval, ale nikdy mě nebavila, dodneška si myslím, že je to vlastně legrační věc.
A co Vás na tom tedy lákalo?
Jestli to dokážu. Kromě toho se mi líbí hudba, kterou složil Honza Kučera. A protože jsem egotenor, tak mě bavilo, že je to v Národním.
Chystáte se v létě na otcovství? Probíráte doma, jakými rodiči chcete být?
Bavíme se o tom s manželkou. Nejzásadnější proměna přichází ženám. Mé povolání mi umožňuje být ve všední dny doma k dispozici. Já se na dítě příšerně extrémně těším, budu rozmazlovač, to je už jasné.
Rozhovor
Foto Roman Černý
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
