Rozhovor
Lukáš Pavlásek: Aby se Beatles dali znovu dohromady
19. duben 2015
|
|
Foto Archív Lukáše Pavláska
Foto Archív Lukáše Pavláska
Lukáše Pavláska znám od doby, kdy se stal známým díky svému vystupování v reklamě. Vzpomínáte si, s prominutím, ještě na troubu ve fitku nebo v motorkářském gangu? Druhý rozhovor jsem s ním dělala s odstupem dvou let a byla jsem zvědavá na to, jaký se v jeho životě udál posun.
První (a zatím poslední) rozhovor pro Skylink vznikl asi před dvěma roky. To bylo zhruba v době, kdy běžela kampaň „Motorkáři“. Co se za ty dva roky změnilo? Největší úspěchy, největší prohry?
Největším mým úspěchem je, že vždycky během zhruba tří měsíců zhubnu pět kilo a pak během dalších tří měsíců se stane neúspěch, že těch pět kilo zase naberu, a takhle se to opakuje v pravidelných intervalech už několik let. Neustále jdu z úspěchu do neúspěchu a naopak.
Mám pocit, že v této zemi tě zná naprosto každý. Promiň tu otázku, je to jedna z těch, které se často známým osobnostem kladou, ale jaké to je, když na Tebe každý civí? (Nebo na Tebe snad každý neciví?)
Mě to vůbec nevadí, já totiž, ačkoli jsem rodilý Pražák a nikdy jsem nebydlel jinde než v Praze, tak mám rád vesnici a venkov a rád tam trávím volný čas. A teď jsem si takovou velkou vesnici udělal z Prahy, všude mě poznávají, když jdu po Václaváku, tak mě lidé často zdraví, občas se se mnou dá někdo do řeči, ta anonymita velkoměsta je úplně pryč. Prostě to je jako někde na návsi. Takže pokud chcete mít z Prahy ohromnou vesnickou tancovačku, staňte se slavným a půjde to samo.
Cestuješ MHD? Z posledního rozhovoru si pamatuji, že raději autem. Je to proto, aby lidé nečuměli? Nebo prostě komfort?
Po Praze jezdím většinou normálně MHD. Pouze pokud jedu na nějaké místo, kam je komplikovanější se dostat, tak jedu autem. Já rád ten čas v metru nebo tramvaji využívám na to, že si čtu, takže si ani nevšimnu, jestli se na mě někdo dívá. Mě to je jedno, já se zaobíram svými myšlenkami a přemýšlím si nad různými věcmi.
Co Ti neznámí lidé nejčastěji při osobním setkání říkají? Čekají třeba, že je budeš bavit?
Někdy to čekají, ale většinou se toho nedočkají. Čímž bych teď rád upozornil všechny, kteří to po mě budou příště někde vyžadovat, že se toho nedočkají, tak aby s tím počítali a nebyli pak zklamaní. Protože, když mě potkají někde na ulici nebo kdekoli, tak já jsem většinou zamyšlený ve svém světě a nad něčím si přemýšlím. Kolikrát si ani nevšimnu, že někdo po mě chce, abych ho pobavil. Taky mám snad právo na trochu té melancholie a poezie.
O komicích se často říká, že v soukromí jsou to spíše zasmušilí až mrzutí lidé. Jak je to s Tebou? Jsi vždycky taková veselá kopa, jak se zdá třeba z televize?
Na to se dá těžko odpovědět. Co je to veselost? Co je to smutek? Všechno to jsou jenom pocity a já se svým pocitům nebráním, to je přirozená součást života. Dnes je taková zvláštní móda, že když někdo má špatnou náladu, tak se hned musí opít nebo si vzít nějaký prášek, aby byl zas v pohodě. Je takový trend být neustále vysmátý a kdo není, tak je divný, a hned si všichni myslí, že mu něco je. Já jsem v soukromí spíš introvert a sem často zamyšlený, ale to neznamená, že bych nebyl veselý, mám skvělou náladu, jsem šťastný, akorát v obličeji vypadám, že jsem těsně před umřením. Mám prostě takový typ obličeje a to často lidi zmate.
Když už jsme u toho humoru. Jak bys popsal styl humoru, kterým jsi proslul? Jak bys na sebe udělal inzerát, kdyby někdo hledal komika? Co bys u sebe nejvíce vyzdvihnul?
Asi, že neustále vypadám, že jsem těsně před umřením, ale ve skutečnosti jsem úplně v pohodě a nic mi není. A taky si rád čtu a rád jezdím na výlety.
Pokud to není příliš osobní otázka, mohu se zeptat, jaká část Tvých aktivit Tě nejlépe živí? Knížky, divadlo, film, stand-up comedy, reklama…?
Mě živí všechno, od každého trochu, ale něco hodně, něco málo, něco skoro vůbec a něčím si můžu dovolit zadotovat něco jiného, takže se to vzájemně dobře a hezky doplňuje.
Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že by ses vrátil k nějaké civilnější profesi? Například do knihovny, na poštu nebo do kanceláře? Prostě zkusit se znovu včlenit do anonymního davu?
Tady nejde o civilní nebo nějakou jinou profesi. Každý by měl dělat to, co umí a co ho baví. Já jsem chtěl od mala dělat to, co dělám, hrát a psát, a časem se mi podařilo, že se tím můžu živit, tak bych to za něco jiného neměnil. Já jsem se v životě živil i prací, která mě nebavila, takže vím, co to je, a jsem vděčný za to, že to je tak, jak to je, a že můžu trávit čas tím, co mě naplňuje.
Jak vlastně vypadá Tvůj běžný den? Můžeš to vzít klidně zevrubně. V kolik obyčejně vstáváš, co děláš pak, kde obědváš. Prostě jestli bys mohl popsat takový svůj typický den. A noc, popřípadě.
No, tady bych odkázal na YouTube, na svojí scénku Deníček, tam je to dokonale popsáno, líp už to asi nezvládnu.
Je o Tobě známo, že docela umíš zakalit. Je to jen městská legenda, nebo patříš k večírkové zlaté mládeži?
Já žádnou zlatou mládež neznám, to jde mimo mě. Já odjakživa rád chodím do hospody, v letech mého dospívání to myslím pro mě bylo zásadní prostředí, které mě hodně ovlivnilo. Akorát jsem si časem vypěstoval k alkoholu takový vztah, že piju buď vůbec, nebo hodně. Nic mezi tím. Takže já mám dlouhé období, kdy úplně abstinuju, třeba dva týdny, a pak se dva dny pořádně opiju a řádím, jak utržený ze řetězu. Myslím, že většina lidí dělá chybu, že pijí průběžně furt v malých dávkách, tím se zbytečně obírají o síly. Já nepiju ani pivo k obědu, proč bych si dával jedno nebo dvě piva, co z toho člověk má, akorát je otupělý a je to k ničemu. Raději si počkám čtrnáct dní, až budu mít volný večer a dám si těch piv deset, plus nějaké kořalky a budu pít do rána. Člověk u toho alespoň zažije nějaké dobrodružství a má to svůj význam. A pak zase dlouho nepiju vůbec a žiju zdravě, aby se to tělo zregenerovalo a připravilo se na další pořádný tah. To je můj systém, jednou bych o tom mohl napsat nějakou studii.
Jistě sis za tu dobu, co ses stal opravdu známým, udělal spoustu přátel mezi dalšími celebritami. Jaké to je, pohybovat se mezi slavnými?
Tak to nevím, jediný slavný člověk, kterého jsem viděl opravdu zblízka, byl Keith Richards na koncertě Rolling Stones. Stál jsem asi dva metry od podia a Keith Richards na mě dělal takovou kostnatou vyhublou ručičkou fakáče. Viděl jsem, že to je takový normální vyhublý dědek. Nic zvláštního jsem necítil. Takže asi tak.
Jsou slavní lidé jiní než my, obyčejní smrtelníci, které nikdo nezná (snad kromě jejich rodiny, kolegů a pár přátel)?
Dyť to říkám, kostnatý vyhublý dědek, co hrozil pěstičkou. Nic zvláštního a extrovního v tom nebylo.
Nebojíš se bulváru? Že bude nějaká aféra? Nebo je Ti to fuk?
Slyšel jsem, že někteří známí lidé tam sami posílají své fotografie, aby se o nich psalo. Tak já bych vytvořil aféru, že bych tam poslal fotky, jak piju čaj, jak si čtu, jak jdu na výlet. To jsou moje nejčastější činnosti. Prostě divoký život celebrity.
Sleduješ Ty sám rád život celebrit? Kdo, kde, co, s kým?
Můj největší koníček je sledovat, co dělala a dělá skupina Beatles, ale už z nich zbyli jenom dva, takže to není tak náročné, a celkem se to dá stíhat.
No a teď od bulváru a celebrit ještě zpátky k Tobě, Tvé tvorbě. Máš nějakou novinku, nějaký nový formát, vystoupení? A co nového chystáš?
Kromě standupů Na stojáka, se kterými objíždíme republiku, mám teď nové celovečerní samostatné standupové představení one man show Kdo nepláče, není Čech a s Pepou Poláškem a Jakubem Žáčkem hrajeme představení Nekorektní skeče plné divadelních skečů a scének pod hlavičkou divadla Komediograf. Tak to jsou věci, na které bych teď čtenáře aktuálně rád pozval. Termíny akcí jsou na mých stránkách.
Máš nějaký nesplněný profesní sen?
Rád bych namluvil nějakou audioknihu, nejlépe od Jaroslava Foglara, třeba román Když duben přichází, ten nádherný příběh chlapců z Bedny Řeziny a Fanka Jelínka. Vždycky na začátku jara to čtu pokaždé znovu. Letos to zase budu muset otevřít.
Jak si nejlépe odpočineš? Děláš například nějaký sport?
Já mám trenéra Láďu, se kterým cvičím v posilovně, což mi připomnělo, že jsem u něj dlouho nebyl, tak mu budu muset zavolat a zajít do fitka, aby si nemyslel, že jsem ze cvičení zbaběle prchnul. Už takhle jsem jeho nejlínější klient.
Je nějaká otázka, na kterou se Tě ještě nikdy nikdo nezeptal, a Ty bys byl přitom rád, kdyby Ti jí někdo položil?
Jak se původně měla jmenovat písnička Yesterday od Beatles. To totiž vím, a rád bych tu vědomost někde konečně uplatnil.
(Poznámka redakce. Lukáš Pavlásek zde odkazuje na pracovní název slavné písně Míchaná vejce. Úvodní verš zněl: Scrambled Eggs/Oh, my baby how I love your legs.)
Co Ti na téhle době přijde nejveselejší a co nejsmutnější?
Nejveselejší je, že furt hrají Stouni a Keith Richards hrozí tou kostnatou ručičkou, a nejsmutnější je, že už nehrají Beatles.
Kdybys měl zlatou rybku, co by sis přál?
Světový mír, a aby se Beatles dali zase dohromady. A aby Keith hrozil ručičkou co nejdéle.
Rozhovor
Foto Archív Lukáše Pavláska
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
