Rozhovor
Karel Voříšek: Věčný vychutnávač života
12. září 2014
|
|
Foto Dalibor Konopáč
Foto Dalibor Konopáč
Jedna z nejvýraznějších tváří tuzemského zpravodajství. Dokonale splňuje parametry úspěšné osobnosti tím, že nikoho nenechá chladným. Jedni ho milují pro optimistické a lidové vystupování, jiní ho zpochybňují. Ať tak či onak, Karel Voříšek je profesionál a spolupráce s ním byla radost. Vstřícný, pohotový a upřímný.
Když jste v roce 1999 začínal na TV Nově, byl hlavní hvězdou zpravodajství Pavel Zuna. Pomýšlel jste na to, že byste ho o dva roky „vystřídal“ a ceny TýTý na několik let přebíral Vy?
Skromnost velí, abych řekl, že jsem na to nepomýšlel. Jenže, upřímnost našeptává něco úplně jiného. Od Pavla jsem se učil psát zpravodajská studia, jeden čas mi šéfoval, takže jsem ho bral jako ostříleného matadora. Ale k Vaší otázce, ano, říkal jsem si, chtěl bych jednou stát na stejném stupni vítězů. A povedlo se. Děkuju proto jak divákům, tak i tam někam nahoru. Vážím si toho. Přání se plní. Stačí tak málo, věřit jim a poslat je z hlavy do srdce.
Jde nějak předvídat, nebo naplánovat, jak si nejlépe získat přízeň diváků?
Neděste mě. Plánování nemám rád. Navíc veličenstvo divák je živý, nepředvídatelný organizmus. Programoví ředitelé televizních stanic by mohli vyprávět. A vůbec, co je to přízeň? Jednou je, podruhé není. Je to alchymie vzájemného vztahu. Nedá se naplánovat nebo předvídat. Jako láska. Buď jiskra přeskočí, nebo ne. Nevěřím na sňatky z rozumu. I když ty Neffovy mám rád. Ale v té nevyzpytatelnosti vztahu s divákem je přece jenom něco pevného. Musíte s ním hrát férovou hru a dovolit mu, aby vám četl v očích. Všimla jste si toho, člověk sice mluví pusou, ale čtete mu přitom hlavně v očích. Co pusa vypustí, oko zvýrazní. Anebo také ne.
Na Nově jste působil spoustu let, určitě jste navázal i přátelství. Jak se Váš odchod promítnul na vztazích s kolegy, kteří jsou na Nově nadále?
Nejsem typ paliče mostů. V televizi, kde jsem působil před Primou, mám stále pár kamarádů. I když pravda, většina už odešla. S Markétou Fialovou se tu a tam potkáváme nad dobrou kávou a probíráme život. Pořád je si o čem povídat.
Alespoň na oko to vypadá, že moderátorské dvojice pojí skutečné přátelství, někteří působí skoro jako rodina. Jak jste snášel výměnu „Vašich žen“?
Co se moderování ve dvojici týče, jsem opravdu asi lehce promiskuitní typ, jak naznačujete. I když teď si myslím, že po padesátce jsem se už usadil. Nicol Lenertová, Jana Adámková, Markéta Fialová a teď Klára Doležalová. A ty výměny? První mi utekla, druhá mi otěhotněla a třetí mi vzali, to je života běh. Zaplaťpánbůh za jeho pestrost. Všechno, co se stane, si odečtete až později. I když jsem v ten daný moment někdy nechápal, pak s odstupem času se ukázalo, že to tak mělo být i proč to tak mělo být.
TV Prima Vám podala pomocnou ruku, předpokládám, že jste byl vděčný. Přesto, nevnímal jste to jako krok zpět? Na Nově jste byl mazák, oblíbený moderátor nejsledovanějšího zpravodajství.
Jedno z největších štěstí v životě člověka je, když má práci, která ho opravdu baví. A díky televizi Prima a Jitce Obzinové, která mi tehdy zavolala, takové štěstí mám. Moje oblíbené motto je: „Každá změna je k lepšímu, i když to na začátku tak nevypadá“. Život mě naučil nehodnotit jeho rozhodnutí. Já se necítím mazákem na té televizní stanici, kterou zmiňujete, ale, při vší skromnosti, mazákem ve zpravodajství obecně.
Nechci se bavit o tom, co bylo, soud Vás očistil, a myslím, že Vás otázky na toto téma otravují. Zajímá mě však, jestli Vám tato zkušenost dala něco dobrého. Ověření přátelství, nadhled, nebo něco jiného, co byste označil za kladné?
Každá zkušenost vám něco dá. Pokud vás nezabije, tak vás posílí. Co mi to dalo? Nevzdávat se bez boje. Můžete kapitulovat, cítit se ublíženě, litovat se, jak je k vám svět zlý a nespravedlivý. Jenže, ztratíte sebedůvěru, přestanete si vážit sám sebe. Ustoupíte jednou, a pak už ustupujete pořád. Arnošt Lustig říkal: „Není nic, s čím by nešlo něco udělat!“ Přesně, ale někdy to bez boje nejde. A ještě něco, ať se vám stane cokoliv, pamatujte si, že důležité je „hlavně se z toho nepodělat“. Sami pro sebe si tam raději dodejte o dost peprnější jadrné české sloveso. Zabírá to pak víc a pomáhá v boji.
Možná jste si to potřeboval prožít, jinak byste na TV Nova pravděpodobně pracoval dál. Nebo to vnímáte spíše jako nespravedlnost a zbytečné komplikace, kvůli kterým jste byl vytrhnut ze zajetých kolejí?
Sebelítost je cestou do pekel. Dojímat se sám nad sebou? Život píše daleko horší životní zápletky. Někdo umírá na rakovinu a ví, že má před sebou dva měsíce života, to je nespravedlnost. Dokud nejde o život, jde fakt o ten výměšek na h. Zažívám teď pocit svobody, jako bych se znovu pořádně nadechl, a dostal nový směr života. Když jste příliš dlouho v zajetých kolejích, hrozí vám, že už nevyjedete. A to je škoda. Sám Vesmír je nekonečný, tak proč lpět na jednokolejce.
Vedle moderátora jste také lektor, kouč veřejných projevů a rétoriky. Kdo jsou Vaši klienti? Budoucí konkurence?
Škol pro moderátory je hodně, ale řeknu jednu kacířskou myšlenku. Moderátor, jak se dříve říkalo konferenciér, musí mít naděleno od Pánaboha. Stejně jako herec. Žádné dřevo se dobrou herečkou, hercem nestane výukou v nějaké škole. Buď je mu shůry dáno, nebo ne. A pak musí trénovat v praxi. Moje semináře a přednášky jsou zaměřeny na zdokonalování toho, co je nám vlastní, rozvíjení toho, co v sobě máme. Moji svěřenci, ať už v seminářích nebo při individuálních konzultacích, jsou z nejrůznějších oborů. Od vrcholných manažérů, šéfů firem až po úředníky na magistrátech a obecních úřadech. Odstraňujeme bloky z vystupování před více lidmi, učíme se mluvit, dávat dohromady souvislé projevy, ale hlavně – posilujeme sebedůvěru. Bez toho jsou všechny poučky k ničemu. Udělat si pořádek v sobě, to je základ.
Vždy mi připadalo, že ve zpravodajství jsou dva oddělené světy. Reportéři v terénu, kteří čelí větru a dešti, a moderátoři v teple za pultíkem. Nemáte někdy tendenci vyskočit od pultu a být přímo „na místě činu“?
Teprve televize Prima mi splnila jeden z mých snů, moderovat Zprávy přímo z terénu. Nejdříve to bylo při povodních v roce 2013, kdy jsme vysílali celé Zprávy nejdříve ze střechy Národního divadla v Praze a pak ze zatopeného Ústí nad Labem. A teď v létě 2014 vyjel náš kamion se zpravodajským studiem a o víkendech jsme vysílali z náměstí několika velkých měst. Neopakovatelný zážitek. Sledovat diváky přímo na place, jak se dívají na reportáže. Okamžitě poznáte, co je zajímá a co nudí. Tak dlouho jsem na konci Zpráv říkal „Prima jede“, až se opravdu rozjela.
U Vaší profese je důležité, abyste sledoval aktuální dění v politice. I když nepochybuji o tom, že příprava na vysílání je náročná, říkám si, jestli pro Vás není stereotyp stále jen číst zprávy. Co třeba politické debaty, byla taková nabídka?
Stereotyp? Ani zdaleka. Pořád se něco děje, nevíte, co vás v živém přenosu překvapí. Myslím, jak po obsahové stránce Zpráv, tak i po formální. Sice existuje bodový scénář, podle kterého se vysílá, ale ten se i v průběhu zpravodajské relace mění, reportáže se přehazují, a pokud se děje něco zásadního, bez jakékoliv přípravy na to musíme jako moderátoři reagovat. Vladimír Železný nám vždycky říkal, že zprávy může moderovat i cvičená opice, ale dobrý moderátor se pozná podle toho, jak dokáže reagovat na nečekané situace, které právě živé vysílání s sebou nese. A kdyby přišla nabídka, o které mluvíte, přijal bych jí.
Jak probíhá Váš den, kdy máte vysílat?
Naštěstí nemusím vstávat brzo ráno. Jsem sova, nevadí mi pracovat nebo sedět v baru dlouho do noci, ale časné ranní vstávání mě ubíjí. Pátá hodina ranní je dobrá na to se odněkud vracet, ne se probouzet rozdrnčeným budíkem. Když mám Zprávy, začínáme už odpoledne, pročteme si bodový scénář, seznamujeme se s textem jednotlivých studií, tak jak nám ho připravili reportéři, píšeme si je, pak kostymérna, maskérna, před tím ještě natočit upoutávku na Zprávy a pak se už rozsvítí červená na kameře a Prima jede.
V poslední době se ve zpravodajství stále něco mění. Moderátoři stojí, chodí, klikají na dotykovou obrazovku, Vy nyní jezdíte v přívěsu. Nepřeceňuje se způsob podávání informací? Jde především o zprávu jako takovou, někdy může diváka přílišná snaha rozptylovat. Co si o tom myslíte Vy? Zažil jste klasické vysílání za pultem i současné novinky.
To nemá chybu. Rozesmála jste mě. Vaším příměrem, že jezdíme v přívěsu. Ne, ale vážně, rozumím Vám. Obsah a forma. Co je víc. Je jasné, že v době internetu, kdy se na nás informace valí každou minutu, jsou dávno pryč časy, kdy se divák vše dozvídal až večer z televize. O to více si musíte dát práci s tím, jak získat diváky na svou stranu. Nejde ale jen o samotné vysílání Zpráv přímo z místa, především jde o posílení samotné značky Zpráv na Primě jako takové. To je dlouhodobá perspektiva. Pro diváka, který se setká se svými moderátory a všemi tvůrci zpravodajství přímo na místě, vidí je na živo, je fixace na značku daleko vyšší. Posiluje to diváckou věrnost. Pravda, moderování z pevného domovského studia je primární. Všechno ostatní jsou třešinky na dortu, ale právě ty ho dělají chutnější a přitažlivější. A je to i věc odvahy. Která další televize ji v sobě našla – vyzkoušet něco takového?
Myslíte si, že internet postupně nahradí televizi? Jak byste v takovém případě viděl svou budoucnost? A jak vidíte budoucnost televize obecně? Například Daniela Drtinová a Martin Veselovský dali internetu přednost už nyní.
Dříve určoval televizní program chod společnosti. Traduje se, že o nedělních večerech byly ulice vylidněné, protože všichni sledovali Nemocnici na kraji města. Dneska jsou už technologie jinde, vše se dá zaznamenat, odněkud někam stáhnout. Obecně je už hranice mezi internetem a televizí setřená, v televizi jako bedýnce máte internet a na internetu se díváte na televizi. Doplňují se. Divák se čím dál více stává a bude stávat sám sobě programovým ředitelem a obě média mu budou čím dál víc sloužit jako naleziště předmětů jeho zájmu. Mám jednu obavu. Aby se některý z diváků v té změti informací neztratil. Aby nezapomněl, že existuje reálný život. Že na smrky, borovice a jedle se dá dívat i přímo v lese, že k tomu není potřeba ultra moderní, nevím kolik D rozměrná, obrazovka.
Rozhovor
Foto Dalibor Konopáč
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
