Jsem řidič, se kterým bych jezdit nechtěl!

Kryštof Hádek je nadmíru vytížený divadelní a filmový herec. V poslední době jsme ho mohli vidět v oceňovaných filmech Modelář nebo Poslední závod, v němž si zahrál Bohumila Hanče, nejslavnějšího českého lyžaře své doby. A teď má hlavní roli v seriálu Volha, kde chce v roli mladého šíbra Standy Pekárka jezdit jako řidič v Československé televizi a sní o tom, že ve své volze jednou sveze i Karla Gotta.

Váš hrdina má jen tyhle ambice? Není to málo na kluka, který se právě vrátil po dvou letech z vojny?

To jsou ty nejzásadnější, ale má jich samozřejmě víc. Postupně si je bude v seriálu plnit. Hlavně ty, které se týkají ženských nebo barevných televizorů. Svůj seznam průběžně aktualizuje.

Sedmdesátá léta jste sice nezažil, často se do nich ale v seriálech vracíte. Ve Světě pod hlavou, nyní ve Volze. Co Vás do atmosféry normalizačních let dostane? Portrét Husáka, bytový design, oblečení?

Rozhodně jsou to právě rekvizity. I když jsem v sedmdesátých letech ještě nebyl na světě, mám je hodně nakoukané právě z filmů. Ale vlastně to pro mě není až tak důležité. Člověk je pořád stejný. V jakékoliv době. Ale na příbězích z nedávné historie mě okouzluje právě setkávání s danou dobou. Už na natáčení členové štábu vykřikovali, že si to či ono pamatují. Volha nevezme diváky do minulosti, kterou by neznali. Naopak.

Když se podívám do Vaší filmografie, převládají v ní příběhy ze současnosti. Co je pro Vás rozhodující, když zvažujete nabídku na roli v historickém filmu či seriálu?

Mám rád dobové projekty, není v nich totiž takový prostor pro civilnost. Ale víc mi sedí stylizace jako právě teď ve Volze. Je to jeden z největších projektů České televize, kterého jsem se zatím účastnil.

Váš Standa Pekárek ve Volze je stylizovaný se vší parádou. Dostal jste paruku s delšími vlasy i kotlety na tváře. Jak dlouho Vás museli před natáčením líčit?

Na natáčení jsem chodil velmi brzy ráno. Jen nasazení paruky trvalo hodinu. Celkově jsem vystřídal tři masky, protože ten můj Pekárek v seriálu prochází asi třicetiletým časovým obdobím. Když jsme potřebovali, aby vypadal starší, tak mi maskér Martin Valeš lepil na obličej silikonové vrstvy kvůli vráskám, a to jsem u něj v křesle seděl i tři hodiny. Rád bych ale Martinovu práci vyzdvihnul. Jeho paruky vypadají skvěle a masky realisticky. To, co dělá je opravdu umělecká práce.

Jak na takovou proměnu reaguje okolí?

Opravdu často slýchám pochvalu na maskéry. Velké ohlasy jsem měl například na film Kobry a užovky, kdy ze všech stran chodily zprávy, že jsem vypadal opravdu jako někdo, kdo má problém s drogami. V pohádce Korunní princ se mi zase stalo, že právě účes určil celou postavu. Soukromě jsem tomu říkal brokolice. Měl jsem hlavu plnou kudrlin a když jsem se poprvé viděl v zrcadle, musel jsem maskérovi Lukáši Královi poděkovat, protože on tu postavu vlastně našel za mě. Dobové filmy mě baví právě proto, že i maskérská stylizace může pomoct najít klíč k postavě.  

Čím si v maskérně, zvlášť, když tam prosedíte hodiny, krátíte čas? Povídáte si s kolegou, hrajete hry na mobilu…?

Vlastně si moc nepovídáme. Žádné pohyby ani smích nejsou žádoucí. I ten čas v maskérně je už vlastně práce. V případě Volhy jsem počítal s tím, že mám minimálně hodinu na opakování textu.

Mám rád dobové projekty, není v nich totiž takový prostor pro civilnost.

Víte, co prý říkají maskéři? Že pokud má být jejich práce po celou dobu natáčení dokonalá, tak potřebují, aby se herec k masce choval hezky. Co Vy na to?

Za ta léta natáčení vím, jak se k paruce chovat. Navíc nechci být každou chvíli v maskérně kvůli jejím opravám a úpravám, nechci, aby na mě maskéři patlali víc lepidla, než je nutné. A tomu musím také něco obětovat. Třeba, když si chci o pauze lehnout, musím si podložit krk polštářem, aby se paruka nepřeležela. Nebo zapomenout na tlak hlavy, který paruka po chvíli nošení vyvolává. A nehledět na to, když mě pod parukou začne svědit hlava.

Před natáčením se herec musí s maskérem domluvit, jak daná postava bude vypadat. Jak taková debata vypadá?

V případě Volhy se řešila hlavně výroba všech tří paruk. Začínali jsme odlitkem hlavy, po kterém následuje vplétání jednotlivých vlasů do paruky, což zabere nejvíc času. Jako mladý Pekárek mám posunuté vlasy víc do čela, aby se přikryly mé kouty. Ty se zase ale hodily, když měl být Pekárek starší.  

O čem si povídáte s řidiči, kteří Vás dopravují na natáčení? Pro někoho můžete Vy být tím, kým byl Karel Gott pro Vašeho hrdinu ve Volze Pekárka…

Po ránu si určitě v autě s nikým nepovídám. Na mě je to moc brzo. Tento čas využívám k učení textů. Musím ale říct, že kdybych měl jet s řidičem typu Standy Pekárka, tak bych si ho příště už nevzal – právě pro tu jeho výřečnost. Raději si v taxíku nasadím sluchátka a nechám se rychle přemístit tam, kam právě potřebuji.

Kryštof Hádek (* 10. března 1982)

Kryštof se před kamerou objevil již jako dítě, proslavila ho však až role četaře Karla Vojtíška ve filmu režiséra Jana Svěráka Tmavomodrý svět, za kterou získal nominaci na Českého lva. Studoval státní konzervatoř, kterou ale nedokončil, a rok a půl strávil v Anglii na herecké škole LAMDA. Diváci ho mohli vidět mimo jiné ve vinařské trilogii Bobule, ve filmech Bestiář, Příběh kmotra, Kobry a užovky, Padesátka, Vlastníci, Bourák nebo Poslední závod.