Já a herec? Chtěl jsem jezdit s tirákama!

Je oceňovaným divadelním hercem a dnes také jednou z nejvyhledávanějších televizních tváří. Nedávno se blýskl rolí profesora v Hřebejkově sérii Pozadí událostí, teď se vrátil se seriálem Kukačky o v porodnici vyměněných chlapcích, kde hraje dědečka jednoho z nich. V rozhovoru pro Skylink ale přiznává, že o herecké kariéře kdysi vůbec neuvažoval.

Druhá série Kukaček je na obrazovce v plném proudu. Jaké jste zažil reakce na tu první?

Na první sérii jsme měli hodně hezkých odezev, zastavovali nás i lidi na ulici. Tatínek mé přítelkyně, který české seriály moc nemusí, baví ho spíš ty akční, detektivky a westerny, říkal: No konečně český seriál, kde se něco děje. Je to dobře napsaný, navíc práce s režisérem Biserem Arichtevem, kterého jsem znal už ze seriálu První republika, je úplně skvělá. Herce vede takovým jemným způsobem, neuráží je, má je rád, i na place k nim chová úctu a hereckou práci ochraňuje.

Kromě televize Vás můžeme vidět i v divadle. V čem třeba?

Na domovské scéně, tedy v pražském Švandově divadle, hraju Cyrana a ve hře Hadry, kosti, kůže českého básníka Vladimíra Holana. Hrozně hezké, i když náročné bylo také zkoušení představení S pravdou ven, což je hra pro dva herce a hraju ji s Petrem Rychlým.

Než jsme si sedli, říkal jste, že rád zkoušíte v čepici nebo v kapuci. Proč?

No vy jste říkala, že Vám zvedne sebevědomí, když se namalujete. Možná si pak nepřipadáte tak průhledná. Alespoň já to tak mám. Takže když se zkouší, tak si sám sebe hájím, ještě jsem tak jako do sebe, a ta čepice nebo kapuce mi dodává klid a bezpečí.

Takže máte pocit, že jste bez kapuce odhalený?

No… ono při tom zkoušení, když jde o fakt intimní věci, nebo o témata, která se mě nějakým způsobem dotýkají, je odhalování kolikrát složitější nebo těžší. Proto mám pocit, že se potřebuju nějak zahalovat. Pokrývku hlavy sundávám tedy buď ve chvíli, kdy už musím, nebo si sám říkám, že už je to dobrý.

Nejdřív jsem začal sbírat uniformy, barety, nože, výstroj a pak jsem začal s těmi výsadkáři trávit víc a víc času.

Už jste se ze strany režiséra setkal s nepochopením téhle Vaší zvláštnůstky?

Jo, asi se dvěma nebo třemi režiséry jsme na to narazili, ptali se mě, proč to mám, ale ve chvíli, kdy jsem jim to vysvětlil, to pochopili a nechali mě být. Ale v angažmá ve Švandově divadle už mě znají, tak to vědí, a občas to jen okomentují: Jo, zase ta čepice.

A jak dlouho už to tak máte?

Začalo to, když jsme asi před patnácti lety zkoušeli Idioty. Tam jsme byli i nahatí a legrační na tom bylo, že ta nahota mi nevadila, tady šlo v tom procesu zkoušení spíš o odhalování vnitřku.

Chtěl jste být hercem od dětství?

To jsem si vůbec nepřál, chtěl jsem jezdit s tirákama. Pak jsem měl před jedenáctým rokem úraz kolene, který byl tehdejším panem doktorem špatně vyhodnocený a léčený jinak, než měl být. Což mě připravilo o sportování. Přitom já do té doby furt běhal, bruslil, lyžoval, hrál fotbal a vyrážel na dobrodružné výpravy. A shodou okolností, nebo možná to bylo odněkud seshora naplánované, přišla k nám na základku maminka Ondřeje Pavelky, divadelní pedagožka Soňa Pavelková, a agitovala, aby děti šly do lidové školy umění. To mě zaujalo a kromě literárně dramatického kroužku jsem se přihlásil ještě na housle. No a tím jsem si vlastně kompenzoval tu aktivitu. I přesto jsem po devítce chtěl jít cestou těch náklaďáků, ale paní Pavelková říkala, že by to byla škoda. Tak jsem zkusil konzervatoř, říkal jsem si, že nemám co ztratit, a vyšlo to.

V Praze se Vám líbilo?

Když jsem do ní přišel, onemocněl jsem, nemohl jsem se jakoby dodýchat, měl jsem teploty. Paní doktorka hrozně dlouho nevěděla, co mi je a pak pochopila, že to je psychické, že Prahu nedávám. Což se projevilo tak, že jsem si najednou řekl, že divadlo není pro mě, nechal jsem školy a šel pracovat na stavbu. Po dvou měsících na stavbě jsem si říkal: To je nějaký nesmysl, na škole mi bylo líp. Ale nakonec jsem stejně lajdačil a nedokončil ji, takže nemám maturitu. Podobně jsem pak odcházel i z divadel. Když mi nevyhovovalo, odešel jsem.

Kam?

Jednou jsem se ze dne na den sebral a odjel do Votic pracovat na statek. To trvalo čtyři měsíce a pak jsem se zase vrátil k hraní.

Od kterého ale občas pořád utíkáte, toulat se do lesů nebo za kamarády výsadkáři, se kterými skáčete padákem. Co Vám v tomhle prostředí tak učarovalo?

Nejdřív jsem začal sbírat uniformy, barety, nože, výstroj a pak jsem začal s těmi výsadkáři trávit víc a víc času. Jsou to skvělí lidé, vlastně tam nacházím nějakou férovost, rovnost, přátelství. Oni jsou schopni se dohádat třeba o politice, ale stejně se považují za rodinu. To jsou lidé, kteří toho spoustu zažili, byli na misích, vycvičili je k tomu, aby se na sebe spolehli. Je tam hrozně snadná orientace, ti lidi jsou fakt přímí – co si myslím, tak říkám. A tohle mi někdy u divadla chybělo…

Luboš Veselý (* 30. října 1961)

Narodil se v Chomutově a vyrostl v Ostrově nad Ohří. Od roku 1977 začal studovat herectví na Pražské konzervatoři, studium ale nedokončil. Po vojně působil na řadě scén v Brně, Praze a Kladně, nakonec zakotvil v pražském Švandově divadle. Za roli Vladimíra Holana v inscenaci Hadry, kosti, kůže se dostal do širší nominace na Cenu Thálie 2020. První velkou roli ve filmu měl od Víta Olmera v Antonyho šanci (1986). V televizi exceloval v minisérii Herec nebo satirické detektivce Pozadí událostí režiséra Jana Hřebejka. Nyní hraje jednoho z prarodičů v porodnici vyměněných chlapců v druhé řadě seriálu Kukačky.