Rozhovor
Hana Zagorová: Do klubu mě nedostanete
24. únor 2014
|
|
Foto Pro Supraphon Ondřej Pýcha
Foto Pro Supraphon Ondřej Pýcha
Šedesátá léta, to bylo nádherné období, vzpomíná nad sklenicí vody Hana Zagorová s tím, že se vůbec nediví, když se opakovaně vracejí do módy. Její dvacátá deska v pořadí se jmenuje Vyznání, převažují na ní šansony a najdete tam hosty jako je Márdi z Vypsané fixy nebo Radoslav Banga alias Gipsy.cz. Zpěvačka, která kdysi začínala hraním v televizních inscenacích a toužila být herečkou – než vyhrála pěveckou soutěž – prožívá prý velmi šťastné období a do alba je tento pozitivní životní pocit vtisknutý. Přiznává, že je fatalistka, která ví, že některé věci se změnit nedají.
Pohádala jste se někdy skutečně v samoobsluze, jak zpíváte v jedné ze svých nových písní?
Myslím, že ne. Ale můj muž si tam určitě párkrát vyměnil názor. Strašně nerada se obecně hádám, což v té písni zazní také.
Ani doma se s manželem nehádáte?
Ne, vůbec. Máme docela harmonické manželství. Prkotiny, maličkosti neřešíme. Jsme si v tomto ohledu dost podobní, ani jeden z nás se nechce přít, tudíž to neděláme.
Ohledně muziky se také nepřete? Tam stojíte každý na úplně jiné straně.
To sice ano, ale jsme naladěni tak nějak na stejnou vlnu. My jsme vůbec vnitřně naladěni na stejnou strunu a po 22 letech soužití o sobě navzájem víme skutečně dost. Kolikrát zareagujeme ve stejný okamžik třeba stejným slovem, dokonce i stejným citoslovcem, což je kolikrát před lidmi opravdu hrozné! Většinou končíme záchvatem smíchu, a to je dáno určitě i tím, že jsme v podstatě neustále spolu. Jsme na sebe velmi těsně navázaní.
Doma si prý společně nezpíváte, co posloucháte za hudbu, když jste sami dva?
Je to velmi různé, podle nálady. Dokonce máme doma i ticho, když na něj máme chuť. Posloucháme se ale navzájem na koncertech, jezdím s manželem po světě po věhlasných operních domech a on zase se mnou absolvuje moje premiéry u nás. Snad jednou jedinkrát chyběl v Lucerně.
Kvůli hlasivkám pijete teplé pivo, radil Vám manžel coby operní pěvec jak zpívat?
Kdepak, to by neudělal. A já si ani radit moc nenechám, ale k operní profesi mám velkou úctu. Kdysi dávno, když jsme byli ještě na začátku namlouvání, jsem si v duchu říkala: Koketuje on se mnou, nebo se mi to zdá? Jednou jsme se Štefanovými přáteli jeli na představení Nápoj lásky do Basileje. Kamarádka mě přemlouvala, abychom ho šli v pauze pozdravit do šatny. Mě se moc nechtělo rušit, ale šla jsem, a pan Margita v bufetu jedl majonézový chlebíček. Na to nikdy v životě nezapomenu. Byla jsem konsternovaná, že Štefan Margita může jíst uprostřed zpívání majonézový chlebíček! Říkala jsem si, že bude nejspíš fajn, protože to všechno nebere až tak vážně, což mi bylo velmi sympatické.
Vydáváte svou dvacátou desku…
O lásce ve všech podobách, o šťastné i nenaplněné, zrazené i právě se rodící. Ale vždy s nadějí na obzoru. Každá láska má různé podoby, barvy, a pokud ne, je to škoda.
Existují osudové lásky šťastné, ale i nešťastné. Jaká je ta Vaše nešťastná?
Moje lásky samozřejmě nebyly v životě jen šťastné, to by ani nešlo. Rozhodně ale v sobě nenosím nějakou starou hořkost z lásky, i když samozřejmě ty pocity mám v hlavě uložené a kdykoliv po nich mohu sáhnout. Nesmíte to ale brát tak, že příběhy mých písní jsou zároveň mé příběhy. Opravdu jsem interpret, i když si napíšu text sama. Text vidím obvykle jako filmový příběh. A to mám ráda. Úplně vidím pár, postaršího muže a dívku, jak sedí nad vínem. On jí vypráví příběhy, které se nikdy nestaly, a ona přesto poslouchá, i když to ví. Ale o mě to není.
Štěstí je chlap, co lže jako když tiskne, zpíváte. Zní to, jako byste věřila, že všechno dopadne vždycky špatně. Že štěstí je jen životní pozlátko.
Proč to vidíte tak smutně? Já mám sedmilháře docela ráda, jsou zábavní, na kafíčko určitě. Ale žít bych s nimi nechtěla.
Vracíte se současně k firmě, ve které Vám vyšel v roce 1968 první singl s názvem Prý jsem zhýralá. Byla jste zhýralá?
Jako každá mladá holka jsem párkrát šla za školu s klukama a přemýšlela, jestli si dát oběd nebo raději dvě deci bílého vína. To ano. Nebo kafíčko a vést vážné řeči o životě v kavárně Espresso, kam nás chodili lovit učitelé. Naše zhýralost tudíž nenabrala nekontrolovatelný směr.
V té stejné době jste poprvé onemocněla. Vnímala jste v té době politiku a změny, které onen rok přinesl?
Určitě, to nešlo nevnímat. Byly zásadní. V době okupace jsem byla navíc ještě v pořádku, to všechno zlé přišlo až po srpnu. Okupaci jsem zažila zrovna v Ostravě u rodičů, kde jsem byla na návštěvě. V té době už jsem studovala v Brně. Tatínek nás se sestrou 21. srpna ráno probudil slovy: „Holky, vstávejte, jsou tady tanky“. S ostravským Flamengem a Milanem Chladilem jsem pak ještě stihla odjet na tři týdny koncertovat do jednoho klubu v Dubrovníku. To bylo poprvé a naposledy.
Pak už jste se ven nepodívala?
Podívala, koncertovala jsem v Německu, Polsku, Maďarsku, na Kubě, po světě jsem zpívala na festivalech, ale už jsem nikdy nechtěla zpívat v klubu. Víte, ono je to přece jen jiné. Tehdy byl klub rovná se bar. Mám ráda koncerty, jsou vyšší kategorie. Nejsem ten typ, který by snesl, aby u jeho vystoupení lidé jedli nebo se bavili. Klubová atmosféra mi prostě nesedí. Ano, dnes existují už i sofistikované kluby, kde hrají ty největší hvězdy, ale tehdy to tak nebylo.
Jste hodně ovlivněná šansonem, ten přece patří do klubů a barů, co taková Edith Piaf?
Ale ona zpívala také raději v divadlech! Jednu dobu jsem ji vyloženě zbožňovala, její písničky mi byly tak blízké, že jsem si říkala: Něco takového bych jednou také ráda uměla, i když po svém. Odjakživa jsem měla slabost pro šansony a na každé desce jsem nějaký měla. Ale zbytek byly šlágry, které mají dodnes lidi rádi a které vysílala rádia.
Vyznání je ale převážně melancholické, šlágr jsem tam nenašla.
No jo, ale co je pro vás šlágr? Melancholické ano, ale určitě bych neřekla smutné. Víte, doufám, že to album hlavně podpoří náladu, kterou v sobě máte. Jestli jste smutná, vnímáte ho smutně. Posluchač je přece ta zpětná vazba, pokud je někdo smutný a ty pocity v něm jsou, mé album je podpoří, což je fajn, protože se mu emoce skrze moji hudbu vytříbí. A pokud někdo prožívá šťastné období, tak si to podle mě užije už při první písničce, protože je taková… čistá, plná síly a světla. Já jí cítím taky tak.
Na desce je znát i stopa mladé krve, Vypsaná fixa mě coby host vyloženě ohromila.
Strašně se mi líbila poslední deska Vaška Neckáře, udělala na mě velký dojem, říkala jsem si, že takové písničky bych chtěla také zpívat, těm bych rozuměla. Druhým mým mladým hostem je pan Banga, který mi skladbu nabídl, a mě bylo hned jasné, že je z mého těsta. Jinak já se nebráním hezkým písničkám od kohokoliv, ráda poznávám nové autory.
Zanedlouho oslavíte 50 let na pódiích. Co se nejvíc změnilo? Technika? Lidi?
Všechno a nic. Technika samozřejmě, doba samozřejmě, ale lidi vždycky půjdou za pěknými písničkami. A vždycky poznají, jestli s nimi hrajete upřímně. To je jistota, na kterou můžete sázet.
Rozhovor
Foto Pro Supraphon Ondřej Pýcha
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
