Rozhovor
Dalibor Gondík: Směju se, i když třeba běhám
26. listopad 2014
|
|
Foto Lenka Hatašová
Foto Lenka Hatašová
Dalibor Gondík patří mezi ty postavy českého šoubyznysu, které řadím do kategorie „smajlíkoví lidé.“ Jsou to ti, kteří neustále srší dobrou náladou, rozdávají úsměvy na všechny strany, ale občas je za jejich zářivými gesty cítit jistá faleš a křeč. Dalibora Gondíka jsem po tomto rozhovoru z této kategorie jednoznačně vyřadila. Jak říká: „prostě mě baví život. Tečka“. Jo, a tu jeho teorii o nakažlivosti úsměvu někdy vyzkouším!
Co Vás vlastně v poslední době nejvíce zaměstnává?
No, to je asi na začátek ta nejsložitější otázka, jakou jste mi mohla dát… Asi ranní vysílání od 5.00 do 8.30 na Dvojce Českého rozhlasu. Pak natáčení v televizi a hraní s kapelami Hamleti a Big Band.
Jak „spravedlivě“ rozdělujete svůj profesní život mezi televizi, divadlo, moderování, muziku…?
Úplně spravedlivě to asi rozdělit nejde. Jednou je víc toho, podruhé zase něčeho jiného, tak to prostě v naší profesi chodí. Buď máte tolik nabídek, že nevíte, kam dřív, anebo také koukáte doma do zdi a čekáte na zazvonění telefonu. Je to často velmi nespravedlivé – a docela tvrdé.
A kolik času Vám vlastně zbývá na to ostatní – na koníčky a na rodinu?
To víte, moje práce vyžaduje, zejména od rodiny, obrovskou dávku tolerance. Moje rodina si už na to snad za ta léta zvykla. Na koníčky bohužel vůbec není čas – s výjimkou běhu, na ten si čas najdu vždycky. Je to moje druhá denní profese. Bez toho to nejde.
Blíží se Vánoce a s nimi spojené nejrůznější firemní večírky. Baví Vás moderovat tyto soukromé akce? Jak se na ně připravujete?
To je součást mé profese. Firemní večírky a nejrůznější moderování jsou zajímavé, navíc je to pro mě absolutní nutnost – musím být prostě „u toho.“ Reagovat. Improvizovat. To mě baví a mám to rád. Reagovat na danou situaci a přizpůsobit se specifické náladě konkrétního večera. Nic se nedá dokonale připravit.
Je pro Vás moderování spíše už zajetá rutina, nebo v tomto oboru stále objevujete něco nového?
Ať už jste herec, moderátor, hudebník, zpěvák nebo tanečník, nikdy ke své profesi nemůžete přistupovat jako k rutině. Rutina tyto profese zabíjí! Každý večer, každé vystoupení, jsou zcela originální. Nejsme stroje, které se dají dopředu naprogramovat, takhle to opravdu nefunguje – zaplaťpánbůh! Jakmile o sobě přestanete pochybovat, přestanete bojovat, přestanete toužit po tom neustále se vyvíjet… je to váš konec.
Jak se potýkáte s trémou – zažíváte-li ji před vystoupením?
Ani ne. Ovšem jako absolvent Konzervatoře jsem ve svém prvním angažmá v Divadle na Kladně byl neuvěřitelný trémista, u něhož se pravidelně muselo čekat se začátkem představení, protože jsem seděl v kabince. Nedělám si legraci! Naštěstí to časem pominulo. Taková ta totální tréma totiž umí člověka na jevišti pěkně potrápit.
Když mluvíme o moderování, jste v něm neodmyslitelně spjat se svou sestrou Adélou. Koho z vás dvou vlastně kdysi napadlo, že byste mohli zkusit společnou moderátorskou dráhu?
Asi za tím stáli Roman Ondráček a Miloš Pokorný, tedy duo Těžkej Pokondr. Vysílal jsem na Evropě 2 ranní vysílání a Aduš na Frekvenci 1 hlásila zprávy. Kluci to nějak vymysleli, jestli to nechceme zkusit ráno spolu. Tak jsme to zkusili! A už to takhle spolu „zkoušíme“ skoro 20 let.
Jak si s Adélou své výstupy nacvičujete?
Jsme stejná krev. Tepe nám srdce ve stejném rytmu. Spolu si nic nenacvičujeme, nikdy to tak nebylo. Adéla prostě ví, co řeknu já, a já vím, co řekne ona. Nedá se to ani vysvětlit, ani popsat. Je to unikátní, neuvěřitelné a jedinečné. Asi za to nikdy nepřestanu děkovat těm nahoře.
Omlouvám se za tuto otázku: nicméně, lezete si s Adélou někdy na nervy?
Nemáte se zač omlouvat. Odpovím jednoduše. A asi mi to nebudete věřit… my si na nervy nelezeme. Fakt. Nikdy. Taky to nechápu.
Málo se o Vás ví, že máte vlastní kapelu. Můžete nám nějak přiblížit její hudební žánr? Jak velké jsou Vaše ambice, co se muziky týče?
Moje hudební minulost se vlastně datuje již od studií na konzervatoři. Už v roce 1985 jsem hrál s mým kamarádem, koncertním kytaristou a skladatelem Jaroslavem Novákem takzvaně „vážnou“ hudbu. Pak jsme s vynikající zpěvačkou Pavlou Milcovou měli kapelu One OFF a natočil jsem s nimi první album s názvem Benighted. Byla to krásná doba. Pak jsem skládal – a stále skládám – hudbu k divadelním inscenacím, zejména během třinácti let v divadle ABC. A také skoro dvacet let hraji s Alešem Hámou, Jakubem Wehrenbergem a Hardym Marzukim v kapele Hamleti. Je to čistá legrace a zábava. Jednou za rok Lucerna Bar s hosty, a jinak kluby, večírky, narozeniny, svatby a jiné radosti. Ovšem nejvíc asi nyní žiji mým Big Bandem, kde hraji na bicí s těmi nejlepšími muzikanty u nás. Je to něco neuvěřitelného. Celý večer ještě uvádím a opravdu mě to strašně baví.
Snad se neurazíte, není to rozhodně myšleno jako útok, ale je zřejmé, že Vaše jméno je spojeno spíše s odlehčenou formou televizní zábavy. Co Vy sám vlastně sledujete, když se díváte na televizi? Dáváte přednost seriálům, nebo občas vyhledáte nějaký „artový“ film v klubu náročného diváka?
Když mám čas a prostor podívat se na televizi, bude to nejspíš motoristický sport nebo opravdu kvalitní filmová tvorba. Říkáte něco artového? Tak ano. Mnohdy Unitel Classica nebo Brava HDTV a nějaká opera. Jak to tak bývá, člověk má mnohdy v duši něco jiného, než čím se prezentuje. A v profesi herce je to velmi časté. Komici jsou doma smutní až melancholičtí, dramatičtí herci zase bývají velkými bouřliváky.
Možná se mi to zdá, ale vždycky, když Vás vidím, usmíváte se. Prostě jsem Vás snad nikdy neviděla smutného nebo zasmušilého. Jste takový optimista a bezstarostný člověk i v civilu, nebo i Vás někdy přepadnou nějaké chmury?
Kdyby mě občas nepřepadly chmury, asi by to nebylo normální, ale máte pravdu v tom, že jsem spíš veselejší povahy. Nemám rád napětí, nervy, stres ani zamračené obličeje. To mě ničí a bere mi to energii. I když třeba běhám, směju se na celé kolo a lidé, které potkávám, se taky smějí. Je to totiž neuvěřitelně nakažlivé, víte? Zkuste to a budete překvapena výsledkem. I vám se pak bude klidněji usínat. Smích je neuvěřitelný zdroj energie. Fakt.
S Adélou řadu let uvádíte Rady ptáka Loskutáka. Jste kutil? Dokážete si poradit s různými „mužskými“ domácími pracemi?
Rád si něco doma udělám, opravím nebo přibiju. Ale bůhvíjaký kutil zase nejsem. Děláme s Aduš Loskutáka pro radost našim divákům, aby viděli, že i když to člověk zrovna neumí nebo na to nemá talent, vůbec to nevadí, a naše rady mohou pomoci. Někdy je to asi víc zábava, ale myslím, že to od nás diváci už očekávají. Hlavně nic nebrat moc vážně, no ne?
Ptala jsem se na ambice ohledně muziky… máte ještě nějaký další profesní sen, který byste si přál uskutečnit? Mít třeba vlastní talk show?
Ambicí byla celá řada. Chtěl jsem být intelektuální herec vážných rolí, dokonce jsem tak po škole začínal. Když na to tak vzpomínám, začátky byly moc těžké. Například jsem nedokázal říci na veřejnosti z hlavy ani slovo. Přitom mým snem bylo angažmá v Národním divadle. Nesmějte se! A teď? Teď je mou metou mít radost z toho, co dělám, ať je to cokoliv. Nikdy nevíte, co vás v životě potká.
Máte vlastně nějaký moderátorský vzor? Kdo podle Vás v Čechách nejlépe moderuje?
Máte nějakou těžší otázku? V tomto oboru pracuje celá řada skvělých lidí: Karel Šíp, Jan Kraus, Leoš Mareš, Libor Bouček…, to jsou absolutní špičky ve svém oboru, a to jsem ještě určitě další minimálně desítku nezmínil. Chcete ale jedno jméno? Pak to bude Honza Rosák.
V posledních měsících jste byl poměrně dost propírán bulvárem. Důvodem nebyly, jako u většiny jiných známých tváří, nějaké pletky nebo skandální výroky, ale nemoc. Jak se vyrovnáváte s tím, že si miliony lidí mohou přečíst detaily o Vašem zdravotním stavu? Nebo to berete tak, že to k Vaší práci prostě patří?
Po pravdě, vyrovnávám se s tím velmi těžce. Je mi to velmi nepříjemné a vůbec nevím, co s tím mám dělat.
Co je vlastně nejlepší na tom být známou tváří, a co nejhorší? Jak na Vás reagují lidé na ulici, když Vás poznají, a jak Vy na ně?
Snažím se vždy s každým „pokecat“, nebo se jen tak pozdravit a být v pohodě. Nemůžu vám, až na pár výjimek, říct nic negativního. Myslím si, že tak jak se vy budete dívat na svět kolem sebe, bude se okolí dívat na vás. Často zažívám velmi milá a nečekaná setkání. Nemám s ničím problém. Snad jen po desáté hodině večerní se už raději nikde moc nevyskytuji. Někdy je s lidmi omámenými alkoholem poněkud těžší domluva.
Jak si nejlépe odpočinete?
Jednoznačně v kuchyni. Vařím pro rodinu nebo přátele. Nebo běhám. To je můj každodenní relax.
Co Vás v poslední době nejvíc těší a na co se nejvíc těšíte?
Těší mě život.
Rozhovor
Foto Lenka Hatašová
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
