Co bude v ZOO? To je překvapení i pro mě!

Vypadalo to, že po Mery z Modrého kódu se bude Sabina Laurinová loučit i se svojí Alicí ze seriálu ZOO. Jenže seriál, který do října bavil diváky v úterý a ve čtvrtek večer, nekončí – od ledna bude pokračovat jako takzvaný denní seriál, a to novým dílem od pondělí do pátku v podvečerním čase. Herečka v rozhovoru mimo jiné prozrazuje, na jak dlouho dopředu zná děj a co může dělat, kdyby se jí jednání její postavy nezdálo.

Bylo pro Vás překvapením, že ZOO nakonec nekončí, ale stane se z něho denní seriál?

Bylo. Byli jsme už poměrně smířeni s tím, že seriál ušel svoji cestu a završí se. Ale byl velmi oblíbený, a tak se televize rozhodla pokračovat, aby divákům tu radost nebrala. Zároveň aby ho trochu oživila, tak zvolila nový formát, který je tedy i pro mě novinkou, nikdy jsem se s tímto typem natáčení nepotkala.

Mění se pro Vás hodně?

Vlastně ani ne, změna je to hlavně pro štáb, produkci a organizaci, protože se nově točí na dva štáby, takže je v ateliéru mnohem větší ruch. Ale současně tam panuje velmi dobrá atmosféra, na kterou jsme zvyklí.

S kým se teď budete na natáčení a posléze v seriálu potkávat nejvíc, pořád s Michaelou Pecháčkovou a Janou Švandovou?

Zatím točím v nové dekoraci nejvíc s Míšou a se Šimonem (Bilinou, pozn. aut.) coby mojí nejbližší rodinou. S Janou se zatím nepotkávám, viděly jsme se naposledy před prázdninami. U seriálů tohoto typu navíc nikdy nevíte – jeden den někoho potkáte, druhý den už tam není… a je už třeba na jiném projektu. Je to prostě dobrodružství, což vlastně platí i o té vaší postavě – často pořádně nevíte, co ji čeká, kam bude směřovat…

Měli jsme v ateliéru pravé lékařské přístroje, všichni se s nimi učili pracovat, pořád něco pípalo, pískalo, něco nefungovalo, bylo to něco ojedinělého...

Na jak dlouho dopředu znáte děj?

Zhruba na šest dílů dopředu.

Takže Vás nemá smysl přemlouvat, abyste mi prozradila, co se v ZOO bude dít za půl roku?

To nemá, bude to překvapení i pro mě. Ale to je v takovém dlouhodobém seriálu běžné, žijete v napětí, co přijde. Už jsem si na tento systém zvykla, ale chvíli mi to trvalo. Smlouvu máte většinou na rok, a co bude dál? Nikdo neví.

Co když Vaše postava začne dělat věci, se kterými podle Vás nesouzní? Máte možnost si o tom s někým promluvit?

Ano, to se stává. Na seriálu se podílí několik scenáristů, není jen jeden. A protože se píše spousta dílů i postav, může se stát, že to píše někdo jiný než obvykle, a vy najednou máte trošku jiný jazyk, nebo ta postava začne přemýšlet nebo dělat věci jinak, než je pro ni typické. Na rychlé úpravě se můžete domluvit na místě s režisérem, což se i většinou děje. A když byste nesouhlasil vyloženě s tím, kam se ta postava ubírá, máte šanci to ovlivnit tak, že si promluvíte s autorem. A ten vám buď vyjde vstříc, nebo vám vysvětlí, že je potřeba, aby se postava tímto směrem ubírala, protože je to důležité pro celkový děj seriálu.

Jak je náročné takový seriál jako je ZOO nebo předtím Modrý kód natáčet?

Když si povídám třeba se svými kamarády nebo přáteli mimo můj obor, nikdo o tom nemá ani potuchy. Protože v televizi už vidí hotový výsledek. Než přišel Modrý kód, točila jsem kratší, desetidílné, šestidílné seriály. Modrý kód bylo něco docela jiného, takový typ seriálu tu do té doby nebyl. Jistě, byla Ordinace nebo Nemocnice, ale ty nebyly zdaleka tak akční a lékařsky podrobné. Měli jsme v ateliéru pravé lékařské přístroje, všichni se s nimi učili pracovat, pořád něco pípalo, pískalo, něco nefungovalo, bylo to něco ojedinělého.

A asi i pěkný zápřah.

Začali jsme točit s tím, že je naplánováno asi osmdesát dílů. Po čtrnácti dnech jsem si říkala, že to nemůže nikdo přežít. (smích) Byli jsme tam každý den, učili se velkou nálož textů, do toho jsme měli nástupy klidně v šest ráno, pak celý den natáčení a večer na představení do divadla. A k tomu ještě máte pro mě to nejdůležitější – rodinu… Bylo to velké vypětí nejen pro herce, ale pro celý štáb, každý se v tom musel nějak naučit fungovat. Já teď s úsměvem říkám, že tehdy do mého života vstoupil vojenský režim.

A sedlo si to?

Za těch šest let jsem se naučila obrovské disciplíně, improvizaci i přesnosti, velmi jsem si procvičila paměť a řadě věcí se dokázala přizpůsobit. Nebyl čas něco předem zkoušet, jako jsem to znala z dřívějších seriálů, televizních pohádek či inscenací. Zkrátka na tohle natáčení musel každý přijít absolutně připraven, a byl to ve výsledku běh na dlouhou trať.

I ZOO teď asi bude poměrně na dlouhou trať. Nehrajete ošetřovatelku, nebo někoho, kdo by byl zvířatům nablízku. Máte ale i vy nějakou zkušenost se zvířaty?

Určitě, točila jsem se psy, s papoušky, potkaly mě i myši, ale největší respekt jsem měla, když jsem točila seriál Zdivočelá země. Ve scénáři bylo, že Hana s Maděrou, kterého hrál Martin Dejdar, cválají s větrem o závod na obzoru. Asi čtrnáct dní předtím jsem byla na dovolené na nějakém ranči, a tam jsem si na koně poprvé sedla, a nějakým nedopatřením jsem z něho také hned spadla. Vypadalo to bídně, ale měla jsem štěstí, vyšla jsem z toho jen s naraženou kostrčí. Jenže pak, když jsem měla na natáčení sednout na koně, měla jsem z toho panickou hrůzu, nakonec cval obstarali kaskadéři a já jsem ve finále na koni jen tak „strnule“ seděla a vedla zamilovaný dialog (smích).

Blíží se Vánoce, čas pohádek, Vy sama jste v řadě z nich hrála. Na jakou vzpomínáte nejraději?

Ty moje velké pohádky mám spjaté s režisérem Zdeňkem Troškou, který mě obsadil do Z pekla štěstí 1 a 2 a Čertovy nevěsty. Vysílají se každý rok a já sleduju, že ač člověk natočí tolik různých rolí a hraje v divadle, tak si mě lidé pořád spojují s bláznivou Eufrozínou nebo s Alžbětou z Čertovky. Je to úděl, ale na druhou stranu, čím jsem starší a profesně zralejší, tak jsem za to vlastně ráda, protože si uvědomuji, že zažívám něco, s čím se celý život potkávala i například paní Vránová, Libuška Šafránková nebo třeba Pavel Trávníček. A to je pozitivní zájem a přízeň diváků. Takže se nezlobím, mám z toho radost.

Sabina Laurinová (* 8. dubna 1972)

Absolvovala pražskou konzervatoř, ale v prvním televizním filmu, Dějiny jednoho dne, se objevila už v devíti. O sedm let později (1988) natočila svoji první pohádku Můj cukrový sen a debutovala i v seriálu (Chlapci a chlapi). Proslavila se v pohádkách Zdeňka Trošky Z pekla štěstí 1 a 2 a Čertova nevěsta. Hrála ve filmech Kainovo znamení nebo Jak se krotí krokodýli, v seriálech Zdivočelá země, Konec velkých prázdnin, Modrý kód nebo Sestřičky, dnes září v ZOO. Působila a působí v divadlech ABC, Bez zábradlí, Kalich, Karlín, Broadway, Hybernia a Palace, celoživotně se věnuje moderování i dabingu, dvakrát byla nominovaná na Cenu Františka Filipovského.