Boj se sociálními sítěmi jsem se rozhodl vyhrát!
Foto Kristýna Hadačová, Falcon, archiv Jiřího Mádla
Kdo by ho neznal! I když se s jeho jménem dodnes spojují úspěšní Snowboarďáci, Jiří Mádl od jejich premiéry před osmnácti lety urazil neskutečnou cestu. Českobudějovický rodák je nejen úspěšným hercem, ale také scenáristou, režisérem, a teď už také dokonce spisovatelem!
Vy fakt vydáváte knihu? Jak Vás to napadlo?
Pamatuju si, že jsem stál s mírnou kocovinkou a příjemným rozpoložením na nádraží v Bratislavě a čekal jsem na vlak. A říkal jsem si, že bych možná mohl začít napínat síly k napsání té knížky, co jsem léta plánoval. V tu chvíli mi pípla SMSka: Dobrý den, jmenuji se Markéta Bidlasová a píšu Vám za nakladatelství Albatros, chtěla jsem se zeptat, jestli jste někdy neuvažoval… Nekecám, bylo to přesně v tu chvíli. Napsal jsem první kapitolu a poslal ji pár lidem, jestli se to dá číst. Pak druhou a zase ji rozeslal. A když už jsem učinil rozhodnutí do toho jít, tak od té doby je to něco přes dva roky až po vydání.
A teď je na světě. Jmenuje se Přitažlivost planety Krypton a jde o příběh dvou mladých lidí, kteří spolu komunikují pouze ve virtuálním prostoru. Dokonce si dali slib, že se naživo nikdy nepotkají. Dodrží to?
Zavázali se k tomu proto, aby jakékoli jejich jednání bylo bez následků. To znamená, aby se mohli vyjadřovat, svěřovat se s tím, co nikdy nikomu neřekli. S tím, co je bolí, co dělají, co chtějí. Aby se mohli hádat, ale i psát si o sexu a provokovat se bez následků. Aby prostě měli bezpečný prostor. V ideálním světě bychom si tak představovali třeba domov, ale ideální svět neexistuje. Ale je možné si na něj hrát – na planetě Krypton.
Z lidské pozornosti se stala komodita, kterou internetovým gigantům ochotně odevzdáváme a oni s ní obchodují.
Našel jste pro takový příběh nějakou inspiraci, nebo je to čirá fikce?
Jako u filmu Pojedeme k moři jistě vyvstanou otázky, nakolik je to autobiografické, protože Martin je z Českých Budějovic a odjel studovat do Rakouska na gymnázium, stejně jako já, byť já tam nebyl tak dlouho. Nicméně obě linky, Martina i Veroniky, jsou inspirované některými lidmi, co jsem potkal a věcmi, které se staly. Ale ne mně.
Nakolik jsou pro Vás důležité sociální sítě?
Je to pro práci, kterou dělám, nutnost. Pomalu jsem se odrazil od dna naprosté nevraživosti k nim a postupně bych rád přešel v elegantního a shovívavého uživatele. Co mě na nich ale fascinuje je, jak rychle a zásadně stihly proměnit náš svět a naše myšlení. Ztratili jsme jednu z našich nejcennějších dovedností, a to naši pozornost. Z lidské pozornosti se stala komodita, kterou internetovým gigantům ochotně odevzdáváme a oni s ní obchodují. Ale já se o to opravdu intenzivně zajímám a rozhodl jsem se svou mysl neznehodnotit a ten boj o pozornost vyhrát. (směje se)
Napsal jste už několik filmových scénářů. Jak velký rozdíl bylo psát knihu?
V začátku vůbec. Protože strukturu příběhu, k čemuž využívám takovou zvláštní techniku, jsem si připravil i u knížky stejným způsobem. Ale to samotné psaní je potom už jiné. Scénář vyžaduje určitý druh disciplíny v proporčnosti, snažím se třeba, aby minuta děje odpovídala jedné stránce scénáře. A tak věci kondenzuju, nebo naopak natahuju. U knížky to tak samozřejmě není. Výsledný efekt se doručuje slovy, takže člověk se musí přiměřeně věnovat popisu míst, lidí a tak podobně. Spisovatel to nedožene přes herce, kameru nebo hudbu. Musí vládnout jazykem. Ten největší rozdíl je ale v tom, že když člověk napíše scénář, je to teprve takové pozvání k tomu udělat ten výsledný produkt, tedy film. Když píšu knížku, tak vím, že to už je ono. Napíšu to a tohle je moje dílo, které odevzdávám a má dát lidem zážitek. Myslím, že je to zároveň ta rozhodně nejpohodlnější a nejmíň stresová práce, kterou jsem kdy dělal.
Po knize se teď vrhnete na Váš velký vysněný filmový projekt – Vlny. Napsal jste k nim scénář a budete je i režírovat. O čem budou?
Vlny jsou pro mě především příběhem o ochraně těch, které milujeme. Ve chvílích, kdy nám jde o krk. A mnohdy i o to, aby náš život měl nějakou hodnotu. To je těžké. Kolik lidí napříč historií muselo zradit svoje srdce, aby oni nebo jejich blízcí přežili… Je to film o Tomášovi, který je za podivných okolností najat do redakce, která posouvala Československo v šedesátých letech ke svobodě. Dostává se hned do několika mlýnských kamenů. A přestože je jen technik, bude mít na chod redakce v rozhodujících chvílích obrovský vliv. Je to příběh inspirovaný skutečnými událostmi a skupinou redaktorů, kterou vedl Milan Weiner.
Proč jste si vybral zrovna tohle téma?
Objevil jsem ho během studia na vysoké škole, kde jsem četl knížku Od mikrofonu k posluchačům. A tam byla kapitola právě o Weinerově redakci. Myslím, že mám s těmi lidmi mnoho společného, ale to je už trochu nabubřelé říkat. Prostě mám pocit, že k nim mám citovou vazbu, mnoho z nich jsem stihl i potkat.
Prý se chystáte propojit nově natočené scény s černobílým archivním materiálem…
Je to speciální technika, která vyžaduje mnoho hledání v archivu a přizpůsobování scén. Reálné záběry jdou dnes velmi autenticky obarvit a dozvučit, a divák tak může s naším hercem například procházet skutečným davem, který bránil tankům dojet k rozhlasu.
Odkud se vůbec vzala Vaše vášeň pro film a herectví?
Prostě jsem jako dítě hodně koukal na filmy, hrál si na jejich hrdiny a cítil, jak moc mě to baví. A jak moc mi to dává. Nekonečný příběh, Sám doma, Superman… Příběhy nám dávají čas najít ve věcech smysl, život moc ne. Ten nám často proklouzává a dává smysl až zpětně, a to je často na některé věci pozdě.
Jste i herec. Když Vás někdo osloví s nabídkou na roli, co rozhoduje, zda ji přijmete?
Jestli mám na ni chuť. Jestli tomu mám co dát. Jestli se to nepodobá něčemu, co už jsem hrál. A tak podobně. Často i to, kolik mají na ten film dní. Dneska je spousta filmů, které se tvůrci snaží vyrobit za patnáct dní, a to už vím, že se nepovede. Takhle filmy dělat nejde.
Láká Vás i divadlo?
Jako herec bych rád divadlo dělal, ale nakonec z toho vždycky z časových důvodů sešlo.
U filmu jste i u výběru herců nebo třeba míst, kde se bude natáčet?
Jsem u všeho. U střihu už nesedím celou dobu a chodím v etapách, ale jinak se toho beze mě moc neodehraje.
Je o Vás známé, že se rád učíte cizí jazyky. Ostatně Vaši metodu – mít nalepené lístečky se slovíčky na věcech a místech – jste použil i pro vietnamského kluka Songa ve filmu Na střeše. Kolika jazyky vlastně mluvíte?
Mluvím plynule anglicky, německy a italsky. A k tomu občas dobře rozumím francouzsky a španělsky, ale to už je spíš podobnostmi s italštinou a latinou, kterou jsem měl šest let na gymnáziu.
A co naopak tak moc známé není, je, že dlouhodobě podporujete Centrum Arpida v Českých Budějovicích. Proč zrovna to?
Arpida byla založena na moje narozeniny a já byl tehdy jako sedmiletý shodou okolností na jejím otevření. Je to asi ta nejlépe fungující ze všech mých dobročinných činností, co dělám. Je tam silná vazba, Arpida je jako instituce opravdu dobrá, odvážná a má svoji tvář. Je to prostě tak. Myslím, že už patříme k sobě.
Moře… Dejte mi moře… Kalábrie… Prosííím!
Jiří Mádl (* 23. října 1986, herec, režisér a scenárista)
Herecky se proslavil především filmy Snowboarďáci, Konfident, Colette, Gympl, Probudím se včera, Děti noci, Čtyři slunce nebo Hra. Objevil se v televizních komediích, seriálech i pohádkách. Jako režisér a scenárista debutoval v roce 2014 filmem Pojedeme k moři, který získal nominace a ocenění filmových festivalů po celém světě včetně Ceny RWE za Objev roku na Cenách české filmové kritiky. Jeho druhým celovečerním počinem je snímek Na střeše (2019) nominovaný na Českého lva v několika kategoriích. Je nejmladším hercem, který kdy dostal ocenění Křišťálový Globus za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu Děti noci na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
