Žiju si svůj klučičí sen

Je mu teprve čtyřiadvacet, už ve dvanácti letech se ale tenhle sympatický vytáhlý kudrnáč zařadil mezi deset nejlepších horolezců světa. Dnes je v tomhle oboru hvězdou číslo jedna a sportovní celebritou, o kterou se paradoxně více perou zahraniční média. I když skalám obětoval téměř všechen volný čas i dětství, nelituje toho a život bez lezení si neumí vůbec představit. A co ho na tomhle extrémním sportu baví nejvíc? „Být nohama vysoko nad zemí,“ říká.

Vášeň pro skály jste měl díky rodičům-horolezcům skoro od kolébky. Vzpomínáte, jak se na Váš koníček dívali učitelé a spolužáci?

Byl jsem ve škole spíš takový mimoň. Žil jsem svým lezením, ve škole se bavil jen s pár kamarády, a co si o mém koníčku ostatní myslí, mě až tak nezajímalo. Dost dlouho to možná ani nevěděli. Nejsem typ, co by se chlubil na potkání. Učitelé se to také dozvídali postupně a na moje ambice reagovali minimálně shovívavě.

Svému koníčku jste se věnoval i celou pubertu. Měl jste čas prožívat s vrstevníky první lásky, večírky a školní výlety, nebo jste pořád jen trénoval?

Puberta mě celkem minula, kamarády jsem měl hlavně v lezecké společnosti, a to hlavně starší kamarády. S vrstevníky jsem takové to klasické dospívání asi opravdu neprožil, ale nemrzí mne to. Dělal jsem, co mě bavilo, a nelituju toho. Jinak si ovšem myslím, že je sice potřeba brát sport a trénink vážně, ale všude jsou nějaké hranice. Čím více sportu člověk obětuje, tím větší tlak potom cítí na výkon. A proto je třeba to nějak vybalancovat. A já jsem nikdy neměl pocit, že toho obětuju příliš.

V čem Vás vlastně skály tak fascinují?

Je to komplexní zážitek. Na skále je člověk sám, musí sám vymyslet tu správnou cestu nahoru, je v místě, kam se většina nedostane. Je to dobrodružství a velký kus svobody. Navíc se mi na skalách líbí fakt, že jsem v přírodě, cestuju a poznávám lidi.

Je to dobrodružství a velký kus svobody

Jste jedničkou v lezení na obtížnost. Co je při téhle disciplíně nedůležitější? Je to soustředění, zvládnutá technika?

Především člověk musí umět lézt. Cesta se dá vždycky vylézt s použitím velké síly, ale umění je cestu vylézt s co možná nejmenší silou. A při tom jde o koordinaci celého těla. Jinak je třeba mít silné prsty a sílu v celých pažích, umět se dobře hýbat, celým tělem, mít správný rytmus a taktiku a samozřejmě si věřit v hlavě. Když od začátku pochybujete o tom, že to vylezete, tak to pravděpodobně nevylezete.

Patříte mezi nejúspěšnější horolezce světa, což dokazuje například Váš úspěch na Světových pohárech. Dokážete se díky tomu sportem slušně uživit?

Pokud je člověk jedním z nejlepších na světě, uživit se tím dá. Ale ani nemusím jezdit na závody, díky sponzorům se dá uživit i lezením na skalách.

Letos jste v Norsku zdolal nejtěžší cestu světa a zavedl nový stupeň obtížnosti 9c. Splnil se Vám tím sen?

Cesta Silence byla dlouhodobě mým snem a cílem. Jako kluk jsem vnímal 9c jako něco tak neskutečného a nedosažitelného, že to bylo spíše sci-fi.

Když lezete několik dnů v kuse, na co myslíte? Přece jen jste na skalách velmi osamělý…

Kdybych tam v té velké stěně v Yosemitech byl opravdu sám, asi bych se cítil osamělý, ale lezu s parťákem, takže se sám opravdu necítím. A v Yosemitech jsme si s Pavlem Blažkem opravdu skvěle rozuměli. Navíc při lezení tak velké a těžké stěny je spousta prostojů a odpočinků, takže je to podobné, jako když jsem na menších skalách, kde jsem po deseti či dvaceti minutách lezení zpátky na zemi. Jen s tím rozdílem, že jsem třeba v 800metrové expozici. Ale to je spíš takový příjemný bonus, je to super pocit, cítit ten vzduch pod nohama.

Pociťujete ještě někdy při extrémně těžkých výstupech strach?

Záleží, jaký to je styl lezení. Při sportovním lezení nebo na umělé stěně se nebojím, protože pokud člověk používá hlavu, je to objektivně opravdu velmi málo nebezpečné. Maximálně strach ze selhání, že to nevylezu. Ale v takové velké stěně v Yosemitech se bojím, protože tam třeba to jištění není vždy spolehlivé a někdy je to opravdu nebezpečné.

Většinu času trávíte cestováním. Zvykl jste si na to?

Dlouhé přejezdy autem či letadlem stále tam a zase zpátky jsou únavné a zvyknout se na to nedá, ale mám to svým způsobem rád. Cestování obecně je na lezení velké plus.

A co vztahy mezi horolezci? Máte mezi nimi přátelské vazby, nebo tam jde o tvrdou konkurenci jako u jiných sportů?

Až na výjimky se ve společnosti lezců cítím skvěle. Jsme kamarádi.

Máte vystudovaný podnikový management. Proč jste nezvolil sportovní obor? Myslíte, že se budete ekonomice v budoucnu věnovat?

Nezvolil jsem sportovní obor, protože by mi v ničem nepomohl a asi by mě to studium ani nijak nebavilo. Naopak ekonomika se může vždycky hodit a některé části studia mě i hodně bavily.

Režisér Petr Pavlíček o Vás natočil už dva dokumenty. Jak jste si zvykl na to, mít několik let za zády štáb a kamery?

Je určitě důležité jít si někdy zalézt bez štábu, ale na druhou stranu je škoda některé věci nezdokumentovat, takže je potřeba kombinovat obojí. Ale většinou je i to lezení se štábem opravdu v pohodě. Je to hlavně o lidech.

Kde se vidíte za deset let?

Jako lezec. To je jediné, co v tuhle chvíli vím.

Adam Ondra (* 5. února 1993, horolezec)

Narodil se v Brně a s rodiči lezl na skály už od dětství. Jeho koníček se mu brzy stal i prací, už několik let se lezení na obtížnost věnuje profesionálně. V září 2017 se mu po měsících trénování podařilo posunout hranice horolezectví na vyšší level – v Norsku zdolal, jako jediný na světě, 45metrovou jeskynní cestu v obtížnosti 9c. Do té doby měly nejtěžší cesty podle tzv. francouzské klasifikace označení 9b+. Je trojnásobným mistrem světa v lezení na obtížnost.