Zatím jsem měl kliku

Svůj nejnovější film Minuta věčnosti s Jiřím Langmajerem a Martinou Babišovou natáčel režisér a scenárista Rudolf Havlík na Islandu. Snímek bude mít premiéru v září, ale nevypadá to, že by si jeho tvůrce dal pauzu. V současné době pracuje hned na třech filmech.

Jaké jsou na Minutu věčnosti ohlasy od těch, kteří už měli možnost film vidět?

Nedávno jsme Minutu věčnosti promítali na malém soukromém festivalu, který pořádal Kryštof Mucha, a musím říct, že ohlasy byly skvělé. Ale pil se tam alkohol! Je to žánr, který se tu moc netočí, takže jsem si zase mohl vyzkoušet něco nového. A o to více si příznivých reakcí vážím.

Film se natáčel za dob pandemie…

Ano, v té době nebyl na Islandu doslova téměř nikdo. Místa, která jsou obvykle obsypána turisty, zela prázdnotou. Byla to naprostá nádhera.

Jak byste film stručně popsal?

Jako napínavý thriller o strachu ze ztráty milovaného člověka. A taky je to můj první film, do kterého mi nikdo „nekecal“. Natočil jsem si ho opravdu podle sebe.

Čtete recenze na své filmy? A co si z nich případně odnášíte?

Na Československou filmovou databázi se občas podívám. Někdy tam najdu zajímavé postřehy od lidí, kteří píší kultivovaně. Často mám ale pocit, že někteří recenzenti tam chodí filmaře pouze urážet. Důležité pro mě tedy je, jestli na moje filmy chodí lidé do kina. A v tomhle jsem měl zatím kliku.

Váš film Bábovky podle předlohy Radky Třeštíkové měl ale malinko smůlu v tom, že se týden po premiéře kvůli pandemii zavřela kina. Podařilo se pak tu „zbrzděnou“ návštěvnost dohnat?

Bohužel. Byl to předem prohraný boj. Po jednom týdnu jsme měli úžasných 150 000 diváků v kinech, ale pak přišel lockdown. Teď už to nedoženeme, pořád vznikají nové filmy, a diváci lační po novinkách.

Od malička jsem rád používal tátovu kameru, takže jsem k filmu přirozeně tíhnul

Jaký film Vám v poslední době vyrazil dech?

Moc se mi líbil film Dej mi své jméno. Atmosféra, kamera, vyprávění… skvělý zážitek. A pak mě taky dostal film Země nomádů, což je pro spoustu lidí příliš pomalý film, ale mě naprosto uhranul. Jinak mám moc rád dobrodružné a sci-fi filmy. 

Takže se nabízí otázka – co takhle si zkusit natočit film v žánru sci-fi?

V Čechách je to těžký žánr, protože aby člověk natočil dobré sci-fi se skvělými triky, potřebuje na to fakt hodně peněz. Já se třeba už dlouho pokouším zrealizovat Vzpouru mozků od Václava Šorela – jde o slavný komiks, který vycházel v časopisu ABC a na kterém jsem vyrůstal. Snažím se připravovat vizualizace, mám plány, ale uvidím. Obecně mě baví zkoušet různé žánry, je to zábava. 

Když mluvíte o vizualizacích… Vy jste vlastně původní profesí grafik. Jak jste se k filmu dostal?

Od malička jsem rád používal tátovu kameru, takže jsem k filmu přirozeně tíhnul. Jsem ze Sokolova, kde žádná filmová škola není, a tak mě ani nenapadlo jít to studovat. Vystudoval jsem grafiku a pracoval jako šéfgrafik pro úspěšnou firmu se sportovním oblečením. Pak jsem si s kamarádem založil vlastní firmu, kde jsme navrhovali a šili streetové oblečení. Poté jsem pracoval v Asii pro různé textilní korporáty a začal jsem o tom psát úspěšný blog. No a postupně jsem vydal pár knížek a někdo se mě zeptal, proč vlastně nezkusím natočit film. A tak jsem to prostě zkusil. Vzal jsem své historky z Asie a vznikl film Zejtra napořád, který jsme částečně natáčeli v Hongkongu a premiéru jsme měli v Karlových Varech. To bylo v roce 2014. Přelomovým filmem ale pro mě byly Pohádky pro Emu. 

Co je podle Vás ve filmu ten nejtěžší žánr – kromě sci-fi?

Velmi náročnou disciplínou je podle mě humor. Natočit dobrou komedii, která se líbí velkému množství diváků, je opravdu velmi náročné a má to svá specifická pravidla. A pro mě je to velká výzva.

Co teď vlastně točíte?

Točím teď hned tři filmy. V jednom z nich hraje Aňa Geislerová a Ondřej Vetchý, o dalším můžu prozradit to, že je o manželském páru, který ztroskotá na opuštěném ostrově. Je to romantická komedie, kterou jsme napsali společně s Lenkou Szántó, jsem na to moc pyšný a těším se na to. A čeká mě pokračování Po čem muži touží. Jinak píšu další knížku… no rozhodně se nenudím! Dokud mě to ale bude bavit a o moje věci bude zájem, tak to budu dělat a bude mi to dělat radost. Mít možnost vytvořit nový film s týmem skvělých lidí je vždycky naprostá pecka. 

Měl jste příležitost navštívit spoustu zemí a pozorovat, jak v nich lidé žijí. A srovnávat. Pomohlo Vám to získat nějaký životní nadhled? 

Myslím si, že u nás v Čechách žijeme v jedné z nejbezpečnějších a nejlepších zemí, ve které se člověk může narodit. Ve srovnání s tím, co jsem viděl ve světě, jsou naše problémy spíše malicherné. I když je rozhodně co kritizovat a měnit, máme tu svobodu a máme se dobře. 

Rudolf Havlík (* 24. února 1976, spisovatel a scenárista)

Rudolf Havlík vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. Je vášnivým cestovatelem a ze svých cest čerpal i inspiraci pro svůj první celovečerní film Zejtra napořád. Poté následovaly snímky Pohádky pro Emu, Po čem muži touží, Bábovky a nejnovější Minuta věčnosti, která čeká na svou podzimní premiéru. Pro Českou televizi natočil cestopisnou dokumentární sérii Na vlastní nohy.