Vyrůstala jsem na Pelíšcích

Původně chtěla být jen malířkou a ilustrátorkou, dnes patří mezi mladou generaci českých režisérek a scenáristek, které se nebojí velkých výzev. Na škole ji prý nejvíc inspirovala Věra Chytilová, která studenty učila, aby při práci vycházeli ze svého vnitra. Ve třiceti letech má Eva Toulová na kontě několik celovečerních filmů a v hlavě spoustu nápadů na další projekty.

Je to jen můj pocit, nebo je práce režiséra více rozšířená mezi muži? 

Ano, určitě je více režisérů než režisérek. Obecně není filmařina lehký obor – natáčení trvá běžně 12 i 16 hodin denně, s minimálním spánkem a u většiny projektů to takhle jde i několik týdnů v kuse. Přímo u režírování je navíc nutné mít tak trochu ostré lokty, neustále rozhodovat o všem na place a vést celý štáb a herce. Je to nesmírná zodpovědnost a tlak, protože vás sice všichni poslouchají, ale zároveň jde pak výsledek vždycky za režisérem.

Jaká je konkurence mezi ženami – režisérkami v Česku?

Já se přiznám, že režisérek znám jen pár, takže k nějaké rivalitě dochází minimálně. Osobně bojuji spíš s mužskou konkurencí. Společnost má totiž pořád zakořeněnou představu režiséra jako někoho despotického, ukřičeného a nejlépe muže!

Prý jste si musela studium na FAMU tak trochu vybojovat. Proč se Vaší rodině umělecký obor nepozdával? Chtěli Vás vidět někde jinde?

Vyrůstala jsem v prostředí, kde se sází spíš na praktická povolání s uplatněním a pravidelnou pracovní dobou. V rodině ani žádné umělce nemáme. Mám ale skvělé rodiče, kteří mě podporovali se studiem malby, u které ale viděli, že se jí věnuji odmala. Přijetí na FAMU hned na první pokus nikdo včetně mě nečekal a rodiče úplně nevěděli, co si o tom mají myslet. 

Společnost má zakořeněnou představu režiséra jako někoho despotického, ukřičeného a nejlépe muže!

Na jakých filmech jste vyrůstala? 

Přiznám se, že na umělecké filmy jsem začala koukat spíš až na FAMU. Do té doby jsem byla takový ten klasický český divák vyrůstající na Pelíšcích a dalších českých filmech. Ale vzpomínám si, že ve chvíli, kdy jsem uviděla Amélii z Montmartru, tak mě napadlo, že natáčet by mohlo být něco nádherného. A je!

Láká Vás jako ženu točit právě filmy s ženskou tematikou? Tedy romantické komedie, kde nechybí láska, slzy a smích?

Pro mě jako pro ženu je snazší a upřímnější mít jako hlavní hrdinku ženu. Lépe se mi daří uchopit psychologii postavy. My, ženy, máme totiž to naše pověstné emoční smýšlení, které muži tím svým logickým mnohdy nepobírají. Samozřejmě bych ráda do budoucna zabrousila i do jiného žánru, ale všechno je to otázka rozpočtu.

Jak je to u nás se sháněním sponzorů? Prý na tom ztroskotá mnoho filmových projektů, které jsou sice dobré, ale nemá je, kdo zaplatit.

Je to tak. Sehnat sponzory na film je opravdový oříšek. Každý sponzor chce logicky oslovit co nejširší publikum, které by vidělo jeho případnou reklamu ve filmu. Proto si vybírají primárně komerční filmy s atraktivním obsazením komediálního zaměření, na které chodí publikum nejvíce. Umělečtější filmy se financují spíše pomocí různých filmových grantů. Sama mám pár méně mainstreamových scénářů „v šuplíku“. Takových, na které se zatím nenašel prostor a finance k realizaci.

Máte mezi herci hodně přátel? Nebo si udržujete pracovní odstup?

Přátelím se s velkým množstvím herců nebo možná spíše hereček, ale většinou jde o podobné věkové kategorie, jako jsem já. Je to logické – máme si co říct a osobně mi přijde ta neukotvenost a „hledání se“ mladých herců bližší a inspirativní.

Kromě práce za kamerou jste také malovala a napsala několik knih. O čem píšete nejraději?

Ano, vystudovala jsem na střední škole malbu a původně jsem zamýšlela být výtvarnicí. Současně s tím jsem začala psát, a když jsem si vybírala, kam jít na vysokou školu, zkusila jsem režii jako kombinaci výtvarna a příběhu. V současné době píšu spíš scénáře, kde se snažím vycházet ze zajímavých příběhů, které mě obklopují. 

Aktuálně běží v kinech Váš film Casting na lásku. Proč by na něj diváci měli přijít? 

Casting na lásku je romantický film o těžkostech seznamování moderní doby. Hlavní hrdince táhne na čtyřicet a pořád nenašla „toho pravého“, se kterým by založila rodinu. Když jsme tvořili námět, sbírali jsme reálné historky z nepovedených rande, takže si myslím, že se v nich tak trochu každý najde. Snažili jsme se pojmout film s lehkostí a vtipem tak, aby diváky v těchto těžších dobách pobavil a rozesmál.

Eva Toulová (* 3. února 1990, režisérka)

Vyrůstala v Moravském Krumlově. Od dětství se věnovala malování, v sedmnácti letech vytvořila největší obraz malovaný pastelkami, který je zapsaný v České knize rekordů. Za sebou má práci na českých i zahraničních reklamách a několik dokumentárních filmů. Kromě FAMU vystudovala ale také finance. Její nejúspěšnější celovečerní dokument Camino na kolečkách je o muži, který si na invalidním vozíku splnil sen a ujel 640 kilometrů během Svatojakubské pouti. Mezi její celovečerní filmy patří třeba komedie Šťastná nebo Jak se moří revizoři. Aktuálně pracuje na dokumentu pro Českou televizi Pěšky bez hranic.