Rozhovor
Petr Štěpánek: Když o vás nikdo neví, nejste nic
9. prosinec 2015
|
|
Foto Alena Hrbková
Foto Alena Hrbková
Herec Petr Štěpánek se nově připravuje na uvedení hry Hodina před svatbou, kde hraje titulní roli otce rodiny Victora. Jedná se o španělského majitele továrny na výrobu bonbonů. Jak se mu tato divadelní hra hraje a má vůbec rád sladké?
Jak se vám hrál Španěl?
Jako Čech. Já si myslím, že takové to tabu, nebo ani ne tabu, ale takový ten pohled, že Španěl musí být vždycky jenom temperamentní, černý, má mít takové vysoké kramflíky a tancovat, to ne… A že se to odehrává ve Španělsku? Já si myslím, že se to odehrává i u nás (smích). Akorát ta jména jsou trošku španělská…
Na předešlé tiskové konferenci ke hře Hodina před svatbou jste říkali, že vaše postava je majitel cukrářství?
Ne cukrářství. Jedná se o velice úspěšného majitele továrny na výrobu bonbonů.
A vy sám máte rád sladké?
Já moc ne, jsem masový.
Tak to máme stejně… Ve hře půjde mimo jiné o předávání firmy dětem. Vy sám byste to udělal? Nebo byste se bál toho, že by firmu prodaly?
No to je strašně složitá otázka, protože to řeší každá rodina úplně individuálně. Abych já řekl, že to bude takhle… Bohužel to je potom v rukách těch dětí… Ale jak jsou vychované nebo jak prošly životem, to už je jiná věc.
Takže byste se bál, nebo nebál?
Nebál. Nebál, protože rodiče to přece z devadesáti procent dělají pro pokračovatele.
To je pravda… Zůstaňme ještě u divadla, ale už ne konkrétně u tohoto představení. S kým jste ještě nehrál, ale rád byste?
To je strašně hezká otázka, ale nemůžu vám na ni úplně odpovědět, protože bych vždycky na někoho zapomněl. Já to řeknu obecně. Čím je kvalitnější kolega, tím je to lepší. Nebo kolegyně, to už je
jedno.
Hrál jste v mnoha divadelních představeních, jste známý z filmových rolí, ale také dabujete. Co z těchto disciplín máte nejraději? Divadlo, film, nebo dabing?
Divadlo je pro mě základem vůbec všeho. A ostatní jsou, jak bych to řekl, jenom disciplíny, které děláte pro oživení, pro rozmanitost… Ale to divadlo je základ.
Předpokládám, že vnímáte nové, mladé herce, kteří se neustále objevují na scéně, vycházejí z různých hereckých škol. Máte nějakého favorita, že jste ho třeba viděl a řekl jste si: „Jo, z toho něco bude!“?
Je jich doopravdy dost. Já se scházím často s mladými kolegy a kolegyněmi, je to pro mě vždycky hodně inspirativní. Protože vidím to mládí, kterým jsem si prošel i já, to znamená to, co vás nese na té vlně toho, jak vypadáte, jak se člověk chová… Já jsem spokojený. Samozřejmě jsou v tom obrovské rozdíly – myslím si, ale to je trošku v uvozovkách, že těch hereckých škol teď, protože jsou i soukromé, je trošku moc. (smích)
Někteří herci by se dali nazývat jako „seriáloví“. V divadlech se v podstatě neobjevují, spíš jen v těch televizních seriálech. Máte na to nějaký názor? Nemyslíte si, že je to třeba škoda? Že by si měli projít také divadlem – než jen nějakými epizodními rolemi…
Určitě! Máte pravdu. Já taky dělám seriály a vím, jak je to náročná práce. Tam máte na každý obraz nebo úsek přesně daný časový limit a přes to takzvaně nejede vlak. Takže třeba pro ty mladší to má bohužel ten efekt, že stačí, aby se naučili text. A to je strašně málo.
Co byste vzkázal začínajícím hercům? Máte pro ně nějakou radu?
Aby měli štěstí. Bez štěstí můžete být sebetalentovanější, ale když o vás nikdo neví, tak nejste nic. A co bych jim vzkázal? Že to je práce na doživotí. A člověk se nesmí takzvaně podceňovat.
Co vy a volný čas? Sportujete? Nebo si raději čtete?
Já bych dělal nejradši všechno. Jsem velmi aktivní, v uvozovkách. Času je ale vážně málo, snažím si chránit soukromí, abych něco zažil, cestovat, samozřejmě jdu rád do lesa, jsem myslivec (smích). Těch aktivit mám moc. A sport? Až přijdete na představení Hodina před svatbou, o kterém jsme dnes mluvili, tak uvidíte, že tam mám sportování tolik, že mám co dělat, abych se potom zvedl ze židle.
Zmiňoval jste cestování. Existuje nějaká destinace, kde jste ještě nebyl, ale rád byste se tam podíval?
Těch je spousta! Musíte si uvědomit, že já cestuju až od roku 1989, ani to ne, 1990, do té doby jsem nesměl, protože jsem měl bratra v emigraci. Já pomalu nesměl ani do Východního Německa. A jestli jsem vše stihnul? To nejde! Ale snažím se. Teď zatím jezdím co nejdál, protože mám ještě energii. Za chvíli řeknu: „Mě už to nebaví.“. Závidím mladým, kteří mají před sebou ještě celý život a můžou si to krásně rozvrhnout. My už bohužel ne. (smích)
Před časem se v Česku zase slavil Halloween. Tedy někdo ho slavil a někdo ne. Co vy si myslíte o amerických svátcích, které se slaví u nás? Nevadí vám, že už jsme takoví trochu američtí i tady v Čechách?
Já vám odpovím nadvakrát. Celý Halloween jsem pracoval, měli jsme tady generálku, a pak jsem ještě filmoval. Strašně mě mrzelo, že jsem nemohl jet na Dušičky, protože já tyto americké svátky neberu. Já jsem se narodil v Čechách, slavil jsem vždycky Dušičky. Nikdy jsme neslavili Valentýna, ale první Máj, chodili jsme si dávat pusu k Máchovi. Ale doopravdy, nepodléhám tomu… A představte si – jsem spokojený a šťastný.
To vám věřím. Poslední otázka. Máte nějaké motto, kterým se řídíte, životní heslo?
Je tu jedno heslo, které tu a tam používám… Tedy ona jsou dvě, jedno je „Spěchej pomalu“ a druhé je, ale to se nedá napsat, protože je malinko přisprostlé. Já to řeknu slušně – „Naštvaného mě nedostanou.“ Já chci prožít život spokojený a s úsměvem.
Petr Štěpánek
Rozhovor
Foto Alena Hrbková
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
