Rozhovor
Ondřej Soukup: Haló, tady Soukup a vzhůru na mastňácké Kanáry
30. leden 2014
|
|
Foto Dalibor Konopáč
Foto Dalibor Konopáč
S Ondřejem Soukupem máte pocit, že si namísto hodiny povídáte deset minut. Když jeden z nejúspěšnějších skladatelů populární hudby v Česku vzpomíná na vznik prvního dílu Bony a klid a na koncerty s Karlem Gottem, netipovali byste, že mluví o událostech starých 30 let. „Je s podivem, že se první film Bony a klid vůbec dostal do kin,“ vzpomíná na práci, v níž teď pokračoval s Matějem Ruppertem a synem Františkem.
Jste autorem řady hitů nejen pro Lucii Bílou, píšete muzikály, skládáte filmovou i reklamní hudbu. Která část Vaší profese Vás nejvíce uspokojuje?
Všechny. Každá ta část je svébytná kategorie. Muzikály jsou o volnosti a svobodě, tam si píšu všechno sám a jaké si to napíšu, takové to mám. O to ale máte větší zodpovědnost, protože to je na vás. Když se to nepovede, nesete všechno sama. Samozřejmě je člověk při psaní omezen možnostmi, ale v daných mezích je svobodný. Režisér, producent, agentura, nikdo vám nic neříká. Filmová hudba je výzva, protože tam se musíte podřídit filmu. Navíc je to práce hodně různorodá, někdy píšu symfonickou muziku, jindy syntetickou, nebo styly kombinuji. Reklama je většinou zkratka, ale dělal jsem pár reklam, které jsem měl strašně rád. Jedna z nich byla hodně drahá, natáčeli ji několik dní z vrtulníku po celé republice. Sice mi hudbu částečně zničili, byla to taková lehce etnická melodie se zobcovou flétnou a sbory, ale ta reklama byla skvělá. Byla pro tehdejší Eurotel. Nebo se mi dodnes líbí reklamní spot s Jirkou Macháčkem na Nestlé, ke kterému jsem psal hudbu. No a zajímavou hudbu jsem napsal na loňskou předvánoční kampaň Skylinku…
Lze říci, že reklamu děláte i Vy především pro peníze?
Psát reklamu je kategorie sama o sobě. Ano, reklama se dělá pro peníze, ale nemohou být zase úplnou prioritou. Uvědomte si, že klient, zadavatel, vydává kolikrát opravdu veliké peníze na herce, režiséry, kameramany, celé natáčení, postprodukci a nakonec vysílání. Vždy se snažím udělat to nejlepší a pomoci k dobrému výsledku. Občas je to ale šílenství, do práce vám mluví několik lidí, kteří mají problém se dohodnout mezi sebou, zadání je někdy těžké vůbec pochopit. Přitom jsem se kolikrát setkal s klientem nebo s někým z agentury, kdo měl opravdu dobrý cit pro hudbu a měl konstruktivní připomínky. Občas se ale stane, že dotyčný se neumí vyjádřit srozumitelně, kolikrát několik dní zjišťujete, že klient pouze nemá rád hoboj, který jste napsala do partitury. Jsou tací, kteří to nevydrží, já mezi ně prozatím nepatřím.
Říkal jste, že máte rád více času na komponování a aranžování, abyste si mohl s hudbou hrát. Neztrácí se tím cizelováním z hudby její původní autentičnost?
Neztrácí, protože když mám pocit, že je dobrá, nechám ji být. Osobně jsem ale zastáncem toho, že třetí, čtvrtý výstup je téměř vždycky lepší. Navíc já jsem zvyklý pracovat sám, a to potom k hodnocení potřebujete v každém případě odstup. Vidíte chyby, kterých jste si předtím nevšimla. To mi zcela vyhovuje, jelikož jsem osamělý běžec. Často si také svou hudbu míchám sám, miluju tuhle práci.
Aktuálně zní Vaše hudba v kinech u filmu Bony a klid II, ale poněkud jste vymizel ze světa populární hudby. Nechybí Vám?
Dříve jsem psal hodně pro Lucku Bílou, ale našla si jiné spolupracovníky, a k tomu mohu říci asi tolik: „Když nedávno vycházela moje platinová edice, zjistil jsem, že jsem pro ni napsal více než 70 písniček, muzikálových árií či scénických hudeb. A Gábina přes sto textů. Což je strašně moc.“
Tak trochu jste si tím předali životy.
Ano, to propojení bylo velmi těsné. Nerad bych něco uzavíral, možná spolu ještě někdy něco uděláme, kdo ví. Ale myslím, že jsme toho udělali společně velmi hodně, a tolik jsme si toho mezi sebou stihli říct, že si myslím, že změna je v tomto případě život.
Našel jste si mezitím nějaký další objev? Hledáte takhle na scéně nové talenty?
Ale jistě, teď jsem si například našel tvora, který si říká Ezy. Nazpíval na pokračování Bony a klid jednu skladbu. Je ze Šumperka a podle mě je naprosto senzační. Je tu hodně dobrých zpěváků, ale on má v sobě takové zvláštní kouzlo a naprostou lehkost zpěvu, spojenou se skvělým frázováním. Ezdráš Hýbl – tak se ve skutečnosti opravdu jmenuje – mě naprosto nadchl, jakým způsobem moji skladbu interpretoval. Ta píseň se jmenuje Little Happy. Nazpíval jsem pseudoangličtinou demo snímek, ve kterém jsem vždy na konci fráze opakoval v textu „little happy“. Pak mě napadlo, jestli by se píseň nemohla takhle jmenovat.
Okamžitě mě napadlo jedno české slovo – štěstíčko.
No ano, dalo by se to tak přeložit, ale anglicky je to vlastně nesmysl. Dumal jsem, co s tím, a pak jsem zvedl telefon a zavolal jednomu anglickému kamarádovi. V první fázi řekl, ať to přejmenuju na A Little Happy, že to by šlo. Po půl hodině ovšem zvonil telefon znovu, že vše konzultoval se svoji manželkou a že to vlastně tak může být. Že je to sice nesmysl, ale je to cute, je to roztomilý.
Kde jste Ezyho vylovil?
Na internetu. Mám facebookovou stránku, na kterou zase tak moc nechodím. Odmítám trávit život Facebookem, jak to vidím kolem sebe. Nicméně tady Facebook pomohl. Jednoho dne prostě přišla zpráva: „Dobrý den, pane Soukupe, byl bych rád, kdybyste mi napsal nějakej text.“ A podpis Ezy. Tak jsem mu odepsal: „Milý Ezy, a jaké moje texty se Ti líbí?“
Zřejmě si Vás spletl s Vaší ženou, která je textařka.
Asi (směje se). Vzápětí přišla odpověď: „Ježíšmarjá, já se strašně omlouvám, já jsem to popletl. Ale strašně rád bych chtěl s vámi spolupracovat. Podívejte se prosím na můj Facebook a řekněte mi svůj názor.“ Zaujalo mě, přiznávám se, už jeho jméno Ezdráš. Nebylo jednoduché se ho naučit vyslovovat! Podíval jsem se na YouTube, kde měl přezpívaných několik písní jiných interpretů, docela zajímavě. Měl jsem právě rozpracovanou muziku k pokračování Bony a klid, a tak jsem to zkusil a vyzval ho, ať zkusí píseň Little Happy nazpívat. Domluvili jsme se, zašli do studia a já jsem z výsledku dodnes nadšený. Ezy je můj poslední objev, který mi udělal radost. Není tedy nejmladší, je mu asi 25 let. Bude-li ale mít dobrý repertoár, tak určitě patří mezi nastupující generaci. Byl jsem se teď podívat na Andělech a bylo tam pár velmi zajímavých zpěváků s dobrými písněmi. Třeba malá Lenka Filipová je vážně výborná. Jen si myslím, že podle barvy hlasu do ní rodiče lili od dětství denaturák s louhem.
Měla po kom talent zdědit, Váš syn se také vydal ve Vašich stopách. Souhlasíte, že děti slavných a úspěšných mívají kariéru těžší, protože jsou neustále vystaveni srovnání?
Určitě na tom bude něco pravdy, zažil jsem si to. Když Franta natočil s kapelou Nightwork první desku, byl jsem nadšený a nosil ji po vydavatelstvích s tím, že je jasné, že ji někdo musí vydat. A oni mi ji všichni hodili na hlavu. Jedni tvrdili, že je to parta protekčních fracků, která nikoho nezajímá, druhé půlce vadilo, že je nikdo nezná. Bylo to až neuvěřitelné.
Poslechli si to album vůbec?
To snad ano. Říká se, že existuje něco víc, než je talent. A to je schopnost rozpoznat, že někdo má talent. To se tady kolegům z vydavatelství jaksi nepodařilo. Tak jsem se naštval a vydal jim to album sám. Měl jsem tehdy pocit, že jsou všichni padlí na hlavu. Čas ukázal, že byli. Nějak mi to připomnělo story kapely U2, u nás to myslím udělala Lucie. Že zaexperimentovali a poslali nahrávací společnosti svoje písně pod pseudonymem, a pak zveřejnili reakce. Jsou tam jisté rezervy, takto si to nepředstavujeme, hlas zpěváka je fádní a podobné komentáře jim k tomu psali.
Nedávno se na scénu vrátil také Pražský výběr, s nímž jste hrál. Nebylo Vám líto, že jste nekoncertoval s nimi?
Ale já jsem s nimi hrál, to byl skvělý zážitek. Půjčil jsem si na první koncert za dva tisíce bílý smoking, a když přijde ve skladbě Prachy jenom prachy ten zlom, vyšel jsem na forbínu a pronesl onu větu: Haló, tady Soukup. Otočil jsem se a odjel rovnou na letiště. Už jsme odlétali na mastňácký Kanáry a pánové ještě hráli. Druhý den mi volal Kocáb: „To bylo strašný, vždyť ty‘s měl úspěch! To je nespravedlnost, to je nespravedlnost,“ opakoval pořád.
Někomu stačí jen vylézt na pódium, že? Na baskytaru už vůbec nehrajete?
Zahrál jsem si s nimi na jarním pokračování turné dvě skladby, ale musel jsem cvičit. Dvacet let jsem vůbec nehrál. Člověk si musí alespoň omačkat prsty, aby ho nebolely, že ano. Jinak já jsem s nimi ani celé turné absolvovat nemohl, měl jsem v té době nasmlouvané angažmá pro SuperStar. Když hráli v Bratislavě a já musel v Praze usednout v porotě, dohodl jsem se s režisérem soutěže Pepe Majeským, že řeknu – Haló, Soukup haló – v přímém přenosu do televize, bude na mě detailní záběr a ten uvidí diváci na koncertě Pražského výběru na obrovské obrazovce, napojené na Markýzu v Aegon aréně. Jako zázrakem se podařilo vše synchronizovat, mnozí nevěřili, že to byl skutečný živý přenos. Ten nápad zněl původně naprosto bláznivě, ale vyšlo to. Lidi čuměli jak šílenci, byl to skutečný unikát.
Na čem pracujete právě teď?
Představte si, že už týden nic nedělám. A ještě měsíc nic dělat nemusím. Ale začínám z toho nicnedělání už být nervózní, půjdu si skládat, jen tak, pro sebe.
Rozhovor
Foto Dalibor Konopáč
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
