O Portugalsku, Ronaldovi i Schmeichelovi

Bývalý sparťan, slávista a ikona Viktorie Plzeň, se kterou získal tři mistrovské tituly. Zároveň ovšem jeden z mála Čechů, kteří okusili atmosféru portugalského fotbalu v dresu Sportingu Lisabon. Povídali jsme si s levonohým špílmachrem a možná nejslavnějším šprýmařem mezi českými fotbalisty Pavlem Horváthem.

Pavle, o fotbalové „koronapauze“ se toho namluvilo více než dost, proto jen v krátkosti, jak ji vnímáte? Je jasné, že to musí být těžké…

Fotbal chybí asi opravdu všem, stejně tak i mně, a já se už hlavně hrozně dlouho těšil, až se začne zase trénovat. I když zpočátku jen po skupinkách. Naše televize v současné době vysílá mimo jiné portugalskou Ligu NOS.

Vy jste v roce 2000 po EURU v Belgii a Nizozemsku přestoupil do Sportingu Lisabon, ale nějaký čas to vypadalo na Standard Lutych. Jak se tehdy přestup zrodil a jak celý proces probíhal?

Původně jsem měl jít opravdu do Lutychu, ale Sportingu se zranil tehdejší kapitán Pedro Barbosa a já jsem tak byl v podstatě povolaný do Portugalska, a tak vlastně nečekaně začala celá moje éra v Lisabonu.

Bylo to Vaše první zahraniční angažmá. Jak na Vás tehdy působila kabina Sportingu? V čem to bylo jiné než v Česku?

Kabina byla plná portugalských a nejenom portugalských reprezentantů. Tehdy jsme to počítali a bylo tam dohromady asi čtrnáct reprezentantů z různých zemí a já jsem nikomu z nich nerozuměl ani slovo. Asi je vám jasné, že mi chvíli trvalo, než jsem se v tom všem trochu zorientoval. Samozřejmě to pro mě obecně byla velká škola.

S Ronaldem jsem se potkal nedávno, když jsem byl na stáži v Juventusu, a pamatoval si mě

Měl jste v týmu nějakého parťáka – nejbližšího člověka? A zůstal Vám z té doby nějaký kamarád až dodnes?

Neměl jsem parťáka jako třeba v kabině v Čechách, ale seděl jsem vedle Nelsona a mám dá se říci parťákem byl Mbo Mpenza (dlouholetý útočník belgické reprezentace pozn. red.). Později se mnou šel i do Turecka. Jsem opravdu rád, že jsem ho poznal.

V té době se v klubu začínaly pomaličku ukazovat portugalské hvězdy Cristiano Ronaldo a Ricardo Quaresma. Setkal jste se s nimi?

S oběma jsem se potkal už tehdy. S Ronaldem potom nedávno, když jsem byl na stáži v Juventusu, a pamatoval si mě. S Ricardem Quaresmou, se kterým jsem i hrál, jsem se po čase potkal, když byl v Besiktasi a my jsme proti nim s Plzní hráli pohárový zápas, a také si mě pamatoval. Jsem rád, že jsem zrovna tyhle dva hráče mohl vidět „zblízka“.

Jak vzpomínáte na dánskou legendu Petera Schmeichela, který tehdy do Sportingu přišel po dlouholetém angažmá v Manchesteru Utd?

Byl to vítěz Ligy mistrů a neskutečný borec, který toho v té době měl za sebou už hrozně moc. A já jsem tam vlastně už tehdy potkal mladého Kaspera Schmeichela, což je jeho syn a v současné době je už v podstatě ikona nejen dánské reprezentace. Takže obecně úžasná zkušenost.

Po Sportingu jste krátce působil v kádru Galatasaray. Bylo Vám fotbalově příjemněji v Portugalsku, nebo v Turecku?

Jednoznačně mi bylo líp v Portugalsku, a to musím říct, že nejen fotbalově. V Turecku jsem byl sám a nebylo to pro mě nic dobrého. Vlastně musím říct, že to ve mně nezanechalo veskrze žádné pozitivní vzpomínky. Takže, když mám odpovědět jednou větou, říkám jednoznačně Portugalsko. 

Je něco, co na Vás v Portugalsku či jiném zahraničním angažmá zapůsobilo natolik, že byste to rád využil i ve své trenérské kariéře?

Všechny týmy, kde jsem byl, v Portugalsku, Turecku a také Japonsku, měly daleko větší realizační týmy, než tomu bylo v Čechách. Na druhou stranu je třeba přiznat, že dneska je situace úplně jiná. Ten handicap, který jsem cítil v té době, se dneska už vcelku vyrovnal a všichni máme realizační týmy větší než dřív. Dá se říct, že v tomto směru už jsme svět docela dohnali.

Koho jste měl jako mladý začínající fotbalista nad postelí na plakátu?

Přiznám se, že jsem na plakáty a takové věci nikdy moc nebyl, ale něco jako můj vzor byl svého času Honza Berger.

Pavel Horváth (* 22. dubna 1975, fotbalista)

Je jedním z nejvýraznějších českých fotbalistů. Ačkoli se původně vyučil řezníkem, láska ke sportu byla silnější a dlouhou sportovní kariéru nakonec absolvoval na pozici levonohého záložníka. V kabině to byl věčný šprýmař, na hřišti pak typický špílmachr neboli tvůrce hry, který vždy dokázal vymyslet nečekanou přihrávku nebo i vystřelit z delší vzdálenosti. Prošel si českými (Sparta, Slavia) i zahraničními (Sporting Lisabon, Galatasaray SK) kluby a přirozeně i českou fotbalovou reprezentací. Je podruhé ženatý a má dceru Adrianu a syna Pavla.