Rozhovor
Neuměla jsem si představit, že už nikdy neporodím
11. únor 2016
|
|
Foto Profimedia.cz
Foto Profimedia.cz
Populární herečka, kterou proslavil seriál Četnické humoresky, je nejspíš super žena. Ačkoliv je matkou čtyř malých dětí, zvládá i ty nejtěžší muzikálové role. Prozradila nám, že do té poslední, Mary Poppins, má někdy hodně daleko, ale odhalila i to, jak vlastně v praxi funguje tak početná rodinka!
V muzikálu Mary Poppins hrajete titulní roli dokonalé chůvy. Jste ke svým čtyřem dětem také taková, jako ona?
To bych asi lhala, snažím se, to víte, ale člověk má nervy jen jedny. Někdy si spíš připadám jako zlá chůva, která také vystupuje v muzikálu. Ne vždy mi výchova vychází podle plánu. Ne pořád jde život zvládnout lehce a s přehledem.
Co je nejčastější důvod, že vám ujedou nervy? To, že hodně pracujete?
Tím to není, práci jsem od narození svých dětí omezila na minimum. Do mateřství jsem šla naplno, i s tím, že už možná nikdy nebudu hrát. Důvod je ten, že je těch dětí doma hodně. A všechny jsou ještě docela malé. Je s nimi zkrátka dost práce…
To musí být celkem náročné.
Ano, to je. Už jen taková jednoduchá situace, že se někam vypravujeme na čas. Oblékáme se, jedno dítě jde čůrat, další se pozvrací, další si neumí zavázat tkaničky u bot… Prostě naprosto běžné úkony. Abych všechno zvládla, musím dbát na to, abych já sama byla v klidu. Protože když nejsem, přenáší se to na děti. Ony jsou jako houbičky, všechno kolem do sebe nasávají. Když budu zdravá a vyrovnaná, nebude doma žádný problém a děti budou naprosto dokonalé.
Máte vůbec po tom domácím kolotoči chuť vylézt na jeviště?
Mám, a jakou! Moje práce mě nevysává, ona mě úplně nabíjí. Velice si cením toho, že svou profesi můžu pořád dělat, že mi ji moje rodina umožní. Když jedu na víkend hrát představení do Prahy, beru to skoro jako dovolenou.
Co v Praze nejraději děláte?
Na to mám jednoduchou odpověď: spím. Když jsem v hotelu, můžu spát, jak dlouho chci, a to je pro mne ten nejlepší luxus na světě. Vždyť deset let skoro nespím, protože stále někdo potřebuje dudlík, nakrmit, přebalit. Bývám unavená z představení, to je jasné. Ale úplně jiným způsobem. Neumím to popsat.
Dokázala byste si představit, že byste o takový „luxus“ přišla?
Já jsem s tou variantou i vnitřně počítala. Rodina je pro mě na prvním místě. A že hraju? To je jen milý bonus.
Stejně si jako matka jednoho dítěte neumím představit, jaké je to žít se čtyřmi.
To je jasné. Ale ze své zkušenosti vám povím, že co se nervů týče, zas takový rozdíl v tom počtu není. Vždyť už i jedno dítě vyžaduje celou vaši péči, pozornost, nervy… A když jich máte pět, jsou tyto vaše osobní komodity stále stejné. Už vám nevezmou víc. Jen si to všechno mezi sebou rozdělí. Největší rozdíl je přece nula a jedno dítě.
To je zajímavý názor…
Jako maminka si přece nikdy nenecháváte rezervy. Jdete do toho na plno. Taky si popravdě někdy řeknu: „Ten má jen tři děti? To nic není.“ Sice to tak vypadá, ale jde o to, že prostě jen máte více nebo méně dětí podle toho, jak jste nastavená. Vy jste nastavená na jedno, což je vaše maximum. Ale já nemám čtyři maxima.
Čtyři děti byly od začátku plánované?
Ano, vždycky jsem si přála mít co nejvíce dětiček. A mám velké životní štěstí, že mám muže, se kterým si na tohle všechno troufnu. S ním se nebojím ničeho.
Opravdu ničeho?
Ne, vůbec! Každé ženě bych takový pocit přála. Měla jsem před manželem pár jiných partnerů a s nikým jsem nikdy necítila takové souznění. Vím, je to velmi vzácné. A vážím si toho daru.
S tolika dětmi musí být těžké si najít čas jeden na druhého…
V tomto ohledu na tom musíme pracovat. Naštěstí jsme oba nastaveni tak, že nás děti baví, naplňují. Což je výhoda. Někdy si děláme srandu, když si večer říkáme: „Tak co, už ti ti tví haranti spí?“ Ale je to jen v žertu. Pomáháme si. Musíme si ale dávat pozor, aby nám právě tohle nakonec nepodrazilo nohy.
A co další děti?
No… Po Janíčkovi, což je mé třetí dítě a první chlapeček, se ve mě něco zlomilo. Najednou jsem si neuměla představit, že bych v břiše neměla už nikdy dítě. A pak se nám narodila ještě Maruška.
A jak to cítíte nyní?
Teď už si to, že už nebudu nikdy těhotná, představit umím. Ne proto, že už mi není dvacet a jsou tu i zdravotní rizika. Doba je jiná. Moje kamarádka je stejně stará jako já, je jí také 43 let, a nedávno porodila své první dítě. V tom bych zas takovou překážku neviděla. Spíš mi připadá, jako by začala ubývat síla.
Jak to myslíte?
Vždycky, když jsem otěhotněla, paralelně do mě vstoupil obrovský příval síly v kombinaci s úplným klidem. Uzemnila jsem se, zapustila kořeny, celý svět jako by se točil mimo mě. On existoval, ale mě bylo všechno kromě mě a rodiny jedno. Teď, když si to těhotenství reálně představím, tak bychom ho asi zvládli v pohodě, ale v těch myšlenkách už nenastupují tyhle pocity. Myslím si tedy, že pravděpodobně je počet našich dětí konečný.
Jak je to s porody, říká se, že čím více dětí, tím snazší porod.
Snazší? Porody jsou vždycky těžké. To prostě patří k tomu všemu. Prvorodičky bych zrušila úplně, první porod je nejhorší. Protože nevíte, do čeho jdete. U první dcery jsem trpěla jak zvíře, loučila se se životem. Přišlo mi, že tohle nemůžu přežít! Už jsem si představovala, jak bude ubohé dítě vyrůstat bez matky (smích). Druhý porod, to byla taky hrůza, ale už jsem aspoň věděla, že jednou skončí a my to pravděpodobně všichni přežijeme. To miminko to má taky těžké, hysterie nic neřeší.
Co třetí porod?
Janíčkovi se na svět nechtělo, kdyby mi ten porod nevyvolali, asi by ve mně byl dodnes. Přenášela jsem jedenáct dní, už mě začaly děsit řeči od lékařů, že by se miminku mohlo i něco zlého stát. Tak mi dali tabletku a za tři hodiny byl chlapeček na světě. A čtvrtý porod? O tom s nadsázkou říkám, že jsem ho vůbec neměla. A to, jak rychle se Maruška objevila, mezi námi, se s ní táhne pořád. Je to prostě žena činu! Dělá si absolutně, co chce.
Jste matka podle příruček, nebo děti vychováváte intuicí?
U prvního dítěte jsem chtěla mít všechno jako v knížkách. Byla jsem tím až posedlá. A to mě z dnešního hlediska přijde úplně směšné.
Já raději nečetla nic…
To buďte ráda! Protože já se těmi radami a tabulkami nechala strašně zblbnout a zbytečně mě to stresovalo. Dneska je mi jasné, že máma všechno ví a cítí přirozeně. Instinkt je silná záležitost, ta nejpřirozenější na světě. Je to stejné jako s tím porodem, na to vás dopředu nikdo nepřipraví. Žádná příručka. S výchovou je to stejné.
Některé matky se bojí, že nelze milovat všechny děti stejně.
Není se čeho bát. Jen si to neumí představit, to je celé. Jedna moje kamarádka dokonce tvrdí, že právě z tohoto důvodu nechce mít další dítě, že se nedokáže rozdělit o tu velkou lásku. Ale to vás hned přejde.
Doma jste čtyři ženy na dva muže!
Ano, je to celkem pekelné. Muži v naší domácnosti jsou dost chudáci. Teď dokonce manžel přinesl dvě koťátka a jsou to taky ženské. Estrogen ve vzduchu zuří. Janík to musí přežít, myslím, že bude, co se týče žen, velmi dobře vybaven.
Jak tak velkou rodinu zvládáte finančně?
Náročné to je, ale věci se dají dědit. Marušce jsem třeba už nic moc nekoupila, protože všechno máme. A máme štěstí, že mám šikovného muže, který se o nás v tomto směru postará, a já mám ekonomickou svobodu.
Alena Antalová
*28. 7. 1972, herečka
Zdá se, že rodačce z Bratislavy jde vše, na co sáhne. Vystudovala JAMU v Brně, věnuje se divadelnímu, televiznímu i muzikálovému herectví. Populární se stala díky diváckým hitům jako je Pojišťovna štěstí či Četnické humoresky. V roce 1999 získala cenu Thálie v kategorii Talent roku do 33 let za inscenaci Mistr a Markétka. Alena Antalová je už 22 let členkou Městského divadla v Brně, kde jde stále z role do role. Ve stejném městě také žije se svým manželem a čtyřmi dětmi Alenou, Elenou, Janem a Marií. Ve společnosti se objevuje jen zřídka, dává přednost rodinnému životu.
Rozhovor
Foto Profimedia.cz
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
