Nejtěžší je to napsat, nejhezčí je to držet v ruce

Knihy Petry Soukupové patří dlouhodobě k těm nejprodávanějším a čtenáři nejmilovanějším. A přitom to mnohdy není až tak úplně veselé čtení.

Vystudovala jste scenáristiku. Myslíte si, že kdybyste tento obor bývala neabsolvovala, je Vaše psaní jiné? Čeho Vám tahle škola vlastně dala nejvíc?

Myslím si, že moje psaní by asi nebylo jiné. Ale ta škola mi dala hodně, otevřela mi mnoho pracovních možností, našla jsem tam několik dobrých kamarádů a spoustu známých a v neposlední řadě mi svojí nenáročností umožnila napsat první knihu ještě během studia.

Od kolika let vlastně píšete, kdy jste napsala svou první básničku nebo povídku?

Tak první povídku jsem napsala už v druhé třídě na základní škole. No a pak dále jsem pokračovala tak dvěma až třemi povídkami za rok. Plus od deseti let jsem si psala deník. Pořádně psát jsem ale začala až na FAMU.

Listujete někdy tím deníkem? Jaké je znovu si připomenout to, co jste prožívala?

Deník jsem si psala asi dvacet let. Ale nevracím se k tomu, maximálně náhodou při nějakém úklidu do toho nahlédnu a stydím se, jak jsem byla trapná a zase to rychle odložím. Zřejmě to budu muset brzo vyhodit, aby se k tomu někdy nedostal někdo jiný.

Právě v těchto dnech vychází Vaše nejnovější kniha s názvem Věci, na které nastal čas. Popisujete v ní dynamiku vztahů v jedné rodině. Kdybyste ji měla srovnat s Vašimi předchozími osmi knihami, v čem je tahle jiná?

Nejvíc se zřejmě odlišuje formou, tím, že jde o povídky, které by mohly fungovat i samostatně. Jinak bych řekla, že je to taková moje klasika. Ne zrovna ideální vztahy. Oproti jiným knihám je tu ale větší důraz na partnerský vztah, a ne jenom na rodinu.

Co je na psaní nejtěžší, a co naopak nejlehčí?

Nejtěžší je pro mě to celé napsat, každý den k tomu sednout a psát dál. Těžko říct, co je nejlehčí. Ale nejhezčí na tom je konečně tu knihu dopsat, držet ji pak poprvé v ruce. 

Máte při psaní nějaký režim, nějaké rituály, které Vám pomáhají? Udržujete tvrdou disciplínu, nebo prostě píšete, když máte chuť a čas?

Mám pevný řád, léty prověřený. Když píšu knihu, snažím se život plánovat tak, abych mohla psát víceméně každé všední dopoledne. Kdybych psala, jen když mám čas a chuť, tak bych toho asi moc nenapsala. Psaní je moje práce, ne můj koníček. I když to pořád považuju za super práci.

Máte velké zkušenosti s psaním scénářů – podílela jste se například na scénářích seriálů Comeback a Kosmo a pracujete jako dramaturgyně pro seriál Ulice. Když srovnáte psaní knih a scénářů, v čem je největší rozdíl?

Největší rozdíl je, že je to prostě jiná práce, jen se stejným materiálem. Je to úplně jiné psaní a také okolnosti jsou jiné. Scénář je jen nějaký výchozí bod pro další dílo, film nebo televizní seriál. Navíc je to kolektivní dílo, nikdy pro mě nemůže být tak osobní jako kniha, která je prostě jenom moje – a do jisté míry ilustrátora.

Jak se do Vaší tvorby promítají různé životní fáze? Píše se Vám líp, když jste zrovna spokojená, nebo Vás dopředu žene stres nebo, dejme tomu, nějaká frustrace? A v jaké životní fázi se nacházíte právě teď?

Píše se mi nejlíp, když jsem spokojená, ale – a nerada to říkám – už jsem se naučila psát za téměř jakýchkoliv životních okolností. Teď to zrovna není ideální, vlastně je to dost špatné, ale… už to bylo i horší.

Do jaké míry se při psaní recenzujete? Nebojíte se někdy, že odhalíte příliš mnoho ze svého nitra?

Já mám to psaní dost pod kontrolou, takže ani ne, nebojím se. O sobě nepíšu, když nechci. A že odhaluju něco ze svého nitra, to je asi normální, myslím, že to tak je vždycky v autorské tvorbě.

Dělá Vám problém psát o sexu a intimních věcech?

Moc to neumím.

A ještě poslední otázka k současné zvláštní době. Co Vám doba pandemie vzala, a co naopak dala?

Musím říct, že mi celkem vyhovuje to omezení sociálních kontaktů. Ale spíš s cizími lidmi, třeba to, že propagace knihy teď probíhá online nebo písemně, je super. Ale nebudu lhát, trochu mi chybí setkávání se s kamarády. První vlna ještě šla, ale teď ta druhá vlna, spolu se zimou a tmou, už je trochu náročnější.

Petra Soukupová (* 25. července 1982 / spisovatelka)

Česká spisovatelka pochází z České Lípy. Je držitelkou literárních cen Magnesia Litera 2010 v kategorii Kniha roku za prózu Zmizet. Obdržela také Cenu Jiřího Ortena 2008 pro mladé literáty za knížku K moři. Má dceru a dva bostonské teriéry.