Nejsilnější vztah mám vždycky ke svým novým skladbám

Zpěvák Miro Žbirka je bez nadsázky jednou z  největších stálic česko-slovenské populární hudby. Kromě talentu v  tom hraje obrovskou roli i  jeho pracovitost a  energie, s níž se pouští do všech svých projektů. „Meky“ prostě neusíná na vavřínech a  v  podstatě všechno, na co sáhne, se mu daří – nové desky, koncerty, muzikál nebo filmová hudba.

Poprvé jsem Vás viděla v devadesátých letech v pořadu Rhytmick, což byl vlastně takový náznak české MTV. Diváci měli možnost seznámit se prostřednictvím tohoto pořadu s interprety, kteří u nás nebyli moc známí. Jak na účinkování v tomto pořadu vzpomínáte?

Máte pravdu, bylo to něco nového. Diváci sice znali některé zpěváky a kapely, ale vidět je v klipech, to u nás předtím v televizi vůbec nešlo. I pro mě to byla zábavná a tak trochu improvizační věc. Vybláznili jsme se a spousta lidí na to dodnes vzpomíná. Ještě někde mám teplákovou soupravu Rhytmick, kterou tehdy mohli diváci vyhrát za účast v soutěžích – a každý týden nám chodila kila dopisů a koresponďáků. Točili jsme v Amsterdamu a bylo to z dnešního pohledu dost namáhavé, stále tam létat.

V září to budou dva roky, co měl v pražském divadle Kalich premiéru první muzikál na motivy Vašich písní, Atlantida. Jaký z toho máte pocit?

Nikdy to nebyla moje ambice, mít vlastní muzikál. Ale Michal Kocourek, ředitel divadla Kalich, přišel s nápadem a svěřil ho do rukou zkušeného Jána Ďurovčíka. A já souhlasil. Bylo zvláštní a příjemné vidět mladé zpěváky, s jakou energií a nasazením interpretují moje skladby. Jsem rád, že se muzikál Atlantida setkal s takovou odezvou a začínáme už třetí sezonu. Přenesli ho také na Slovensko, kde vyprodává haly.

Předpokládám, že máte rád také filmovou hudbu. Jaké filmy se skvělou hudbou byste zmínil? Mimochodem, viděl jste tolik opěvovaný Dunkerk, kde hraje významnou roli právě hudba Hanse Zimmera?

Film Dunkerk mě oslovuje hlavně tím, že tuto akci prožil můj otec Šimon, který se tak coby interbrigadista dostal z Francie do Británie a tam se stal součástí československé armády ve Velké Británii. Tak se vlastně seznámil s mojí maminkou. Co se týče filmové hudby, jsem velký fanoušek Hanse Zimmera – a v tomto filmu dokázal neuvěřitelně vystupňovat napětí. Já sám mám vždy radost, když se některá moje skladba dostane do filmu, jako se to stalo například Baladě o poľných vtákoch v Pupendu nebo naposledy když mě oslovila režisérka Andrea Sedláčková a vznikla skladba Fair Play do jejího stejnojmenného filmu.

Jakou svou písničku máte nejraději? Třeba kvůli nějaké emocionální vazbě – nebo klidně z nějakého jiného důvodu…

Vždy mi nejvíc záleží na skladbách, které jsou nové a jsem na ně tak trochu citlivý. Třeba skladbu Fair Play mám hodně rád i proto, že se nahrávala v legendárním studiu Abbey Road v Londýně. Také Balada o poľných vtákoch má u mě speciální místo, myslím, že se tam podařilo souznění hudby a textu a můj dík patří básníkovi a textaři Kamilu Peterajovi. Mojí osobní výpovědí je například skladba Empatia ze stejnojmenného alba.

Balada o poľných vtákoch má u mě speciální místo

V prosinci Váš čeká série velkých symfonických koncertů. Jak dlouho se na podobné šňůry vždy připravujete?

Tento projekt vznikl už před nějakou dobou, proběhlo již jedno turné, koncert ve Státní opeře, v Obecním domě a také v Londýně. Tentokrát je to trochu jiné tím, že se jedná o vánoční koncerty, takže repertoár tomu bude přizpůsobený a obohacený. Budeme mít také hosty – Lenku Filipovou a Jaroslava Svěceného – a to určitě vyžaduje speciální přípravu. Něco už proběhlo, ale to hlavní teprve přijde. Například nazkoušet vše s Filharmonií Zlín a s dirigentem Adrianem Kokošem.

Před časem jste na filmovém festivalu Park Film Fest dostal cenu Artist's Mission Award, a to za své účinkování ve filmu Neberte nám princeznú. Jaké to bylo, ocitnout se v roli herce? Měl jste trému?

Myslím, že jsem si to tehdy moc neuvědomoval, prostě jsme s Marikou Gombitovou hráli sami sebe a moc nepředstírali. Bylo to hlavně o písničkách – a v tom jsem se cítil doma. Film mám rád, můj syn ho studuje, a tak jsem doma s tímto oceněním docela zamachroval. (smích)

V srpnu jste představil nový singl Voľný deň, videoklip k němu natočil Váš syn David. Jak probíhala spolupráce?

Klip k Voľnému dni natočil David sám, poskládal ho z archivních retro záběrů BBC v duchu kapel, které má on rád. To mě baví, protože klip je na světě a já v něm nemusím hrát. (smích) Ale natočili jsme spolu například klip ke skladbě LIVE ve francouzském Cannes, kde mě na konci utopil oblečeného v moři i s mobilem – a to už bylo horší. Musel jsem ho poslouchat a párkrát mě musel zastavit, že tentokrát šéfuje on. (smích)

Na Vašem připravovaném prosincovém turné vystoupí i Lenka Filipová a Jaroslav Svěcený. Máte v srdci ukrytého ještě nějakého interpreta, se kterým byste někdy rád na svých koncertech vystoupil?

Tito dva hosté jsou vlastně vysnění. Lenku i Jardu mám moc rád, jsme přátelé, ale ještě nikdy jsme spolu nevystupovali. Takže vlastně momentálně mě nikdo nenapadá, snad jen Paul (McCartney, pozn. red., smích).

Miroslav Žbirka (* 21. října 1952, zpěvák)
Miroslav „Meky“ Žbirka je slovenský zpěvák a skladatel. Narodil se slovenskému otci a anglické matce a zpívá v obou jazycích svých rodičů. V roce 1968 spoluzaložil skupinu Modus, ze které pak odešel, aby založil skupinu Limit, s níž se pak vydal na sólovou dráhu. Jako druhý po Waldemaru Matuškovi dokázal v roce 1982 porazit Karla Gotta a stal se prvním slovenským zlatým slavíkem. V roce 2015 vydal zatím poslední, v pořadí třinácté album – Miro. Má dvě děti, s manželkou Kateřinou žije v Praze.