Na to, jak jsme malá země, se tu hudby děje hodně

Skupina Tata Bojs má za sebou vydání úspěšného nového alba Jedna nula, které je hned třikrát nominováno na hudební cenu Anděl. Se zpěvákem a bubeníkem Milanem Caisem jsme mluvili o nové desce, ale i o tom, co jí za více než 30 let existence kapely předcházelo.

Na české hudební scéně se pohybujete už přes 30 let. Jak se podle Vás změnila a změnila se dobrým směrem?

Změnila se hodně. Pamatujeme ještě doby, kdy nám na koncert přijeli policajti a sebrali nám čerstvě nabyté občanky. V té době tady taky byly hodně jiné technické podmínky pro hraní, respektive nebyly skoro žádné, ale hrálo se na to, co bylo k dispozici, a nikdo nic neřešil. To se ale v 90. letech začalo postupně měnit. Předtím byla taky hudební scéna hodně „vyosená“. Byl tady zkrátka ten takzvaně povolený mainstream a pak underground. V 90. letech a později se tyhle dva světy hodně promíchaly a vznikla spousta nové a občas i zbytečné hudby. Trochu to samozřejmě záměrně zjednodušuju.

A jak jste se za tu dobu změnili vy? 

Myslím, že za těch více než třicet let jsme se naučili trochu hrát na nástroje… (smích). My jsme ze začátku měli tu drzost jít na pódium, aniž by kdokoliv z nás svůj nástroj nějak víc ovládal. Prostě nás bavilo dělat kravál a neumětelství jsme zastiňovali vtípkama. Pak nám učaroval boom taneční scény a elektroniky, ale neměli jsme samplery. Zlom nastal kolem roku 2000, kdy nám vyšlo album Futuretro a jeden jsme si pořídili a začali kombinovat živé nástroje a elektronické zvuky. Myslím, že u nás tenkrát nenastala zásadní změna v tvoření hudby, ale výrazně se změnila její forma a to víceméně zůstalo dodnes.

Skoro nejdůležitější jsou pro nás stejně ty první reakce od fanoušků

Vaším nejnovějším přírůstkem je album Jedna nula. Je to i narážka na současnou situaci, kdy se v jedničkách a nulách odehrává podstatná část našich životů?

Album jsme začali dělat ještě před pandemií, takže s covidem a současnou online dobou tematicky nic zásadně společného nemá. Ale digitální svět je tady s námi už nějakou dobu a čím dál víc se nás dotýká. To nám přišlo obecně jako dost zajímavé téma. Musím říct, že k tomu mám vlastně dost ambivalentní vztah. Na jednu stranu mě digitalizace něčím fascinuje, a na druhou mě děsí. Myslím, že se ještě máme v budoucnu na co těšit. A co se názvu alba týče, od začátku jsme si hráli s tou číslovkou 10, protože jde o desáté album. Název Jedna nula to obsahuje a taky je v něm téma kontrastu, který albem zní. 

Vy jste ostatně do jedniček a nul přenesli také svůj poslední koncert letos v únoru. Vnímáte na online koncertování i něco, v čem je oproti tomu klasickému živému lepší?

Lepší bych neřekl, ale je to pořád lepší než nic. Nás to aspoň jako kapelu udrželo v nějaké mentální a hrací bdělosti, protože jsme se scházeli na zkoušky. Přípravy na online koncert nám pomohly vyrušit tu prázdnotu a aspoň jsme se naučili hrát nový písničky dohromady (smích). Nakonec to všechno klaplo nad očekávání a měli jsme spoustu krásných reakcí od fanoušků, kteří nám zřejmě tím množstvím suplovali absenci potlesku. Bohužel tohle ale nejde opakovat každý měsíc.

Se svým novým albem máte hned tři nominace na hudební ceny Anděl. Čím si myslíte, že porotce oslovilo?

To já vlastně nikdy nevím. Do každého alba dáváme stejně energie a úsilí. Někdy to zarezonuje víc a někdy zase míň. My máme rádi všechny naše alba, to je jako s těma dětma. Někdy je to do určité míry i souhra okolností. Skoro nejdůležitější jsou pro nás stejně ty první reakce od fanoušků. Ze začátku jsou třeba kamarádi trochu chladnější, tak si říkáš, že se to nepovedlo… a pak zase přijde nějaká vlna pozitivních reakcí. S Jedna nula to bylo vlastně od začátku dobrý. Lidi hezky reagovali už na písničky Zvony a Minoritní, který jsme hráli ještě před vydáním na pár koncertech. Ty tři nominace jsou k tomu všemu takový hezký bonus.

Kdo z dalších interpretů letos byl Váš favorit? A je někdo, kdo Vám naopak v nominacích chyběl?

Celkově mně ty nominace v poslední době dávají smysl. Líbí se mi, že je cítit snaha té soutěži vrátit takovou tu ztracenou prestiž. Je to dobře postavené na hraně mezi mainstreamem a tím, co třeba tolik vidět není. Na to, jak jsme malá země, je neuvěřitelné, kolik se tady děje hudby, kolik máme cen a festivalů… 

Vy osobně jste aktivní také na poli vizuálního umění. Nepřemýšlíte o tom, že byste se někdy realizoval i v tom pohyblivém, třeba v nějaké filmové tvorbě?

Ani ne, já jsem studoval sochařství. Udělal jsem jen jeden animovaný videoklip k písničce Elišce z koncepčního Nanoalba. Moje režie spočívala v tom, že jsem pouze rozkreslil podrobný storyboard a neustále jsem dýchal animátorům na záda, když oni pracovali, a pořád jsem jim do toho kecal. Myslím, že už mě neměli rádi (smích).

Milan Cais (* 25. května 1974, muzikant a výtvarník)

Je nejen bubeník, zpěvák, textař a producent skupiny Tata Bojs, ale i vizuální umělec. Má za sebou řadu výstav i venkovních instalací. Kapelu Tata Bojs spoluzaložil ještě na základní škole v roce 1988 s kamarádem Mardošou, společně vydali deset studiových alb a dosud získali devět cen Anděl. Mimo to spolupracoval Milan Cais také s kapelou Kašpárek v rohlíku, je členem experimentální skupiny Sváteční pop, složil hudbu k celovečernímu loutkovému filmu Malý pán a několika divadelním představením.