Zpěvačka Markéta Irglová do Čech moc nejezdí, vloni v říjnu ale udělala výjimku a přijela do pražské Akropole na křest druhé desky kapely The Fellas s názvem Scarecrow. Na desce se Markéta podílela jako host, s kapelou si pak zazpívala na pódiu i dvě písničky.
Markéto, Vy jste spolupracovala na písničce se skupinou The Fellas. Jak ke spolupráci došlo a o co se vlastně jedná?
Kontaktoval mě Honza, který se zná s Albertem Černým, kterého znám taky, jestli bych s nimi nechtěla spolupracovat na jedné písničce a poslal mi nahrávku, abych si tu písničku mohla pustit. Zjistila jsem, že ani o české hudební scéně moc nevím. Nevšímám si a moc nesleduju, co se děje. Jak jdou lidi nahoru… Takže tímto způsobem, když mě někdo zkontaktuje, tak se můžu aspoň dozvědět, co se vlastně děje a že mám tu čest se vůbec podílet na nějaké nahrávce. To mě vždycky baví – pokud mě ta písnička osloví, tak je to pro mě velká zábava si ji zazpívat. Tahle písnička mě moc bavila, takže jsem k ní nahrála ty hlasy. My jsme spolu ani nemluvili po telefonu, jen jsme si psali po e-mailu. Poprvé jsme se potkali tady na koncertě. Až tady jsme si tu písničku vyzkoušeli! Ale The Fellas mi vůbec nepřijdou jako cizí lidi… Asi nás pojí láska k hudbě a to, že jsme z Česka. Když mě někdo takhle osloví, tak je to pro mě aspoň příležitost vrátit se do Česka. Jinak bych asi teď nepřijela.
Říkala jste, že vůbec nesledujete českou hudební scénu. Posloucháte aspoň české kapely nebo interprety?
To není tak, že bych neposlouchala české interprety… V dnešní době moc neposlouchám nic. Pracuju, starám se o děti a víc momentálně nezvládám. Když už se ke mně něco dostane, je to osud, dalo by se říct. Je toho teď prostě hodně. Ten čas, kdy jsem měla pořád v uších sluchátka a v ruce knihu nebo blok a pero, jsou pryč. Není to jenom o tom, že bych se nezajímala o českou scénu, ale tak všeobecně. Pomalu ani nevím, co se děje ve světě. Žiju v takové bublině. Mám děti, partnera, práci… To je tak momentálně vše, na co mám energii to zvládat.
Co teď pracovního chystáte Vy osobně?
Teď jsem chystala hudbu pro jeden český film. To je vlastně další projekt, díky kterému jsem mohla nahlédnout do filmového prostředí. Ten film se jmenuje Miluji tě modře a režíroval ho Miloslav Šmídmajer. Taky jsem teď dělala hudbu pro jeden rakouský film. Takže teď dělám spíš takové věci než vyloženě desku, ale tu taky pomalu a jistě tvořím, bude to moje třetí album, takové dokončení trilogie.
Jak stíháte pracovat a starat se o rodině? Ve zdejší kotlině bývá zvykem, že mladým matkám pomáhají rodiče, ti Vaši ale bydlí daleko od Vás, vzhledem k tomu, že žijete na Islandu. Máte tam nějakou pomocnou ruku?
Zatím ne. Dcera už skoro rok chodí do školky. Na Islandu školka začíná od doby, kdy jsou dítěti dva roky. První tři dny tam s ním rodič může být, aby viděl, jaké to tam je, jaké tam dělají aktivity a podobně. To mě uklidnilo. Zjistila jsem, že se tam moje holčička má jak v bavlnce. Ji to hrozně baví. A to je velká pomoc, ta školka. Že člověk nemusí hledat chůvu… Na Islandu je skvělý systém škol a školek a to se mi strašně líbí. Navázat s dítětem pevný vztah a kontakt, na to má rodič relativně krátkou dobu – právě tu, než jdou do školky, takže já si to užívám na maximum. Až budu mít obě děti ve školce, budu mít víc času na ostatní věci. Jinak já pracuju většinou večer, když dám děti spát.
Vaše děti mají islandská jména. Přemýšlela jste o tom, že jim dáte česká, nebo islandská byla jasná volba?
Je zajímavé, že na tohle se mě v Česku hodně lidí ptá. Já vždycky říkám, že ty děti si vybraly ta jména samy. Když jsem obě děti čekala, neměla jsem představu o tom, jestli budou mít česká, nebo islandská, nebo anglická jména. Čekala jsem, až to jméno přijde. Stejně jako vždycky čekám na inspiraci pro písničku. Jednoho dne to prostě přišlo. Jasně že se mi třeba líbí nějaká jména… Ale mohla bych si vybrat třeba dvě jména pro holčičku, a kdybych pak byla znovu těhotná a čekala bych jinou holčičku, zase by to byla jiná jména. Myslím, že se člověk intuitivně naladí na vlnu toho miminka, které přivádí na svět, a každá duše si říká o něco jiného. Je tedy pravda, že mně se islandská jména líbí. A ta, co jsme jim dali, jsou krásná. Nevnímám jako povinnost, že vzhledem k tomu, že jsem Češka, musím dát svým dětem aspoň jedno české jméno.
Jak často jezdíte do Čech? Jak často se Vaše rodina vídá s tou rodinou, kterou máte na Islandu?
Jezdíme sem jednou, dvakrát za rok a rodiče za námi taky jezdí jednou, dvakrát za rok, takže se za ten rok vidíme tak čtyřikrát.
Nedá mi to a zeptám se Vás na Oscara, kterého jste získala. Máte ho vystaveného někde na poličce, nebo skončil v šuplíku?
Mám ho vystaveného tam, kde pracuju, aby mě vždycky inspiroval. Máme takovou tradici, že se každý rok koukáme na Oscary a tu mou sošku si postavíme před nás na stolek. Když si na to vzpomenu, mám pocit, že to byl sen, ta soška je vlastně pro mě důkaz, že se to vážně stalo.
Plánujete se teď věnovat spíše kariéře, nebo chcete třetí dítě?
Momentálně další miminko neplánuju. Stát se může cokoli, ale teď to není můj plán. Těším se zpět do práce. Moje práce mě baví, takže vrátit se do práce pro mě znamená vrátit se k něčemu, co mám ráda. Jsem vděčná za to, že jsem mohla být se svými dětmi dva roky doma a že jsem nemusela hned do práce, jako to dělají třeba ženy v Americe, já si vůbec nedokážu představit jít třeba týden po porodu hned do práce, to musí být pro matku i dítě strašně traumatické.
Kde se Vám lépe žije – na Islandu, nebo v České republice?
Mně se lépe žije na Islandu. Je mi tam lépe, než mi bylo v New Yorku a v Irsku. Myslím, že každý má na světě nějaké místo, kde se mu žije lépe než kdekoli jinde. Ta místa se můžou v průběhu života měnit. Je to dané tím, co člověk potřebuje a co hledá ve svém životě. Tím, že mám teď rodinu, což je pro mě priorita, tak je pro mě Island nádhernou zemí. Vztah k rodičovství je tam skvělý. I přístup k dětem je tam jiný. Na každém rohu je tam školka. Třeba v New Yorku je spousta aut, špatný vzduch… Na Islandu je vše takové nekomplikované.
Markéta Irglová (*28/02/1988 skladatelka, zpěvačka)
Markéta Irglová je česká skladatelka, zpěvačka, herečka a držitelka Oscara za originální píseň k filmu Once, která pochází z Valašského Meziříčí. Od roku 2007 žila v irském Dublinu, pak se přestěhovala do New Yorku, kde žila do roku 2010. Od roku 2015 žije na Islandu, kde založila rodinu. Roku 2008 získala cenu Akademie populární hudby pro Objev roku. V roce 2011 se vdala za amerického baskytaristu Tima Iselera, o dva roky později se ale rozvedli. Nyní je jejím partnerem islandský hudebník a producent Sturla Mio Thorisson, s nímž má dvě děti – dceru Árveig Sturlasdóttir a syna, který se jmenuje Eyvindur Högni.
