Lidem se líbí, když jsou mé knížky lehce skandální

Nová knížka zpěvačky, spisovatelky a dramatičky Natálie Kocábové vypráví o turbulentních událostech hrdinky Lindy Urbanové. Sledujeme v ní rozpad osobnosti v přímém přenosu. To vše popsáno se syrovou upřímností. A protože mnoho čtenářů napadne, zda román do jisté míry nezrcadlí příběh autora, první otázka, kterou jsem Natálii položila, se přímo nabízela.

Do jaké míry Lindin příběh vychází z Vašich vlastních zkušeností? 

Řekněme, že díky vlastní zkušenosti jsem se zaměřila na toto pole – rozvody a rozpady nejen rodin, ale i jejich členů. Za ta léta jsem nasbírala spoustu inspirace. Výsledek není mým příběhem, je nejméně mým příběhem ze všech předchozích knih, ale lidi si to rádi myslí, protože je to lehce skandální.

Ještě k názvu knihy Domů. Momentálně jste v USA, kde máte část rodiny. Co pro Vás vlastně znamená domov? Kde se cítíte doma? A dokážete si představit, že byste se z Ameriky nevrátila?

Dokážu, ale nechtěla bych to. Jsem více Evropan. Nicméně poslední roky na sobě pozoruji tíhnutí k Americe. Větší než v mládí. Myslím, že se budu snažit najít cestu, jak bydlet nějakým způsobem na obou kontinentech.

Sleduji Váš facebookový profil, a i když tam zase tolik o svém soukromí nesdělujete, připadá mi, že prožíváte dobré, spokojené období… Máte pocit, že jste momentálně šťastná?

To určitě jsem. Myslím, že jsem tam, kde jsem chtěla být. Jen bych nemusela mít těch dvacet kilo navrch, to mě příšerně rozčiluje. Na tom teď budu v Americe pracovat, ačkoliv se mi bratranec vysmál, že v Americe se opravdu nehubne.

Chci utvrdit děti v tom, že jsou prostě dobré přesně takové, jaké jsou. A že mají tisíce možností, jak odvyprávět svůj příběh

Kromě psaní se věnujete i muzice a psaní divadelních her, třeba hra Pohřeb až zítra, která se hrála ve Švandově divadle, byla velmi úspěšná a kritiky skvěle přijatá. Vaši poslední hru Sova nedávno uvedlo Slovenské národní divadlo. Co pro Vás znamená divadlo a v čem se psaní divadelních her liší od psaní románů?

To jsou úplně jiné disciplíny. Chtěla jsem být dramatikem od dětství. Pak mi to začalo být málo a přesedlala jsem na literaturu. Stále se považuji hlavně za spisovatele, ale bohužel jsou prodeje mých knih, na rozdíl od divadla, tristní. Srandovně mě to stáčí stále k divadlu. Oboje miluju. V divadle se bavíme o umění dialogu, o příběhu, který je přenositelný za dvě hodiny. Román nabízí ohromné pole prostoru, který musíte utáhnout. Píšu jen určitý typ her, takové psychologické divadlo, dialogové. V románech nemám ten širokospektrální záběr, soustředím se na jednu postavu. Čili neumím obě disciplíny, jen část každé z nich. 

Když už jsem použila slovo kritika – čtete recenze? A jak zvládáte ty případné negativní?

Po mnoha letech hrozných kritik je u mě nový trend – žádné recenze. Nedočkala jsem se ani jedné. Takže už je ani nemusím číst. Už jsem se naučila ignorovat diskuse, protože to je na to si ustřelit hlavu. Takže recenze čtu, pokud jsou. A s těmi negativními se umím porvat. Ale nesnáším je stejně jako kdokoliv.

Působila jste také v reklamě. Co Vám tento svět dal a vzal?

Byla jsem tam rok a půl a dal mi strašně moc, v dobrém i zlém. Hlavní je, že jsem do reklamní agentury nastoupila v podstatě týden po tom, co jsem se stala svobodnou matkou, takže mi to zachránilo psychiku i složenky. Poznala jsem spoustu zajímavých a zábavných lidí. Ale taky jsem zjistila, že na to nemám mentalitu. Každopádně jsem v reklamě potkala spoustu kamarádů.

Jak vlastně zvládáte současný stav, kdy je společnost ochromena pandemií? Jak se vyrovnáváte s chmurami, co Vám pomáhá udržet si dobré duševní rozpoložení?

Upřímně? Moc mi to nejde. Zvládám to blbě, jsem protivná, rozčilená a mám pocit, že to nedávám. Opravdu moc nezvládám online výuku, proto jsem nestudovala pedagogiku, protože jsem v tom příšerná. Mám záchvaty vzteku u češtiny. Dcera chodí do třetí, tak to máme vyjmenovaná slova, druhy slov, větnou stavbu… Děs. Spousta kamarádů nemá práci, bojím se i o svoji, je to chaos a hlavně je jasné, že se tyhle věci se zhoršující se ekologickou situací budou dít dál a budou neredukovatelné. Ta ztráta životní jistoty je hrozná.

A jak vnímáte výchovu vlastních dětí, snažíte se je „ušetřit“ mediální pozornosti?

Nejvíc mi záleží na tom, aby neměly pocit, že se mnou musí bojovat nebo mě v něčem dohánět. To je moje motivace číslo jedna. Chci utvrdit děti v tom, že jsou prostě dobré přesně takové, jaké jsou. A že mají tisíce možností, jak odvyprávět svůj příběh. Já sama ztratila spoustu let představou, že musím být úspěšná jako můj táta, než mi došlo, že jsem úplně jiný člověk. 

Jaké máte plány a nesplněné sny?

Ráda bych se uklidnila. Vždycky závidím těm klidným lidem, jak mají uklizeno v bytě i hlavě. Já mám pořád za zadkem tornádo. A nelíbí se mi to, ráda bych… prostě chtěla umět bejt zase klidná. A pak bych chtěla psát hry. Co nejvíc her.

Natálie Kocábová (* 16. května 1984, zpěvačka a spisovatelka)

Je dcerou hudebníka a politika Michaela Kocába. Absolvovala FAMU, obor scenáristika a dramaturgie. Vydala zatím tři samostatná hudební alba (Fly Apple Pie, Hummingbirds In Iceland, Walking On The A-Bomb), na spoustě dalších se podílela. Mezi její nejznámější literární počiny patří novela Monarcha Absint, Tohle byl můj pokoj nebo Nepatrně smutná žena. Letos vyšel v nakladatelství CPress její poslední román s názvem Domů. Natálie má přítele a tři děti.