Rozhovor
Kdybych četl vše, co se o mně píše, vrátil bych diplom
22. září 2016
|
|
Foto Prima TV
Foto Prima TV
Hrál v celé řadě oblíbených seriálů, v současnosti ho můžeme vídat každý večer od pondělí do čtvrtka v mikrokomediích Jetelín. Přesto je pro Jana Šťastného prý pořád zásadnější divadlo, kam se pokaždé rád vrací, když začne z popularity trochu „famfrnět“.
Hrajete jednu ze čtyř hlavních rolí v novém seriálu Jetelín. Řekněte mi něco o Vaší postavě…
Tak začneme jménem – Michal Abrahám alias Mišák je vlastně tak trochu inspirován Myšpulínem ze slavného komiksu Čtyřlístek. Je to chlapík, který má sice pod čepicí, má vysoké IQ a rozumí tak nějak téměř všemu, ale je strašlivě líný. Věčně se zavírá do garáže, kde takzvaně něco dělá, ale ve skutečnosti spíš jen popíjí pivo. Na opravdovou práci má totiž svého pomocníka, který vše udělá za něj. Mišák se ze všeho snaží vybruslit, chce mít svůj klid… Přívlastek líný ho asi vystihuje ze všeho nejlíp. Sice všechno ví, všechno zná, ale nikdy nic pořádného nevytvoří.
V čem je Jetelín jiný než ostatní komediální seriály?
Je specifický v tom, že jsou v něm jasně dané archetypy. My herci bychom neměli uhýbat z toho, jaká ta která postava je. Každá je prostě nějaká a to je pevně dané. Jen je vždy hozena do určité situace a tu řeší, ale nijak se nevyvíjí, jedná za všech okolností vždy sobě vlastním způsobem.
Mišák je ale role v podstatě kladná. Je pro Vás důležité, abyste hrál klaďase, nebo si rád střihnete i záporáka?
Podle toho, zda je má postava záporná, nebo kladná, jsem si práci nikdy nevybíral. A kdybych měl být úplně upřímný, tak si myslím, že postava lehce ujetá je na hraní vlastně daleko zajímavější. Já vždycky říkám – co s princem? Ten je čestný, pravdomluvný, poctivý… To takový čaroděj nebo loupežník je přece daleko pestřejší! Takže opravdu ne, tohle kritérium pro mě není směrodatné. I když jsou samozřejmě kolegové, kteří záporné role přijímají neradi, aby pak neměli nálepku „hajzlíka“. Což bych tedy také nechtěl, abych byl mezi diváky zafixovaný jen jako ten špatný. Naštěstí mám ale tu kliku, že jsem mohl hrát ty i ty, a v žádné škatulce tak snad nejsem. Aspoň v to doufám.
Možná na ty pravé záporáky prostě nemáte ten správný obličej…
To je asi fakt. Ale paradoxně vím, že kolegové, kteří to něco, co je předurčuje k rolím záporáků, mají, jsou ve skutečnosti neskutečně milí lidé. Nicméně to škatulkování ze strany diváků vlastně chápu. Když jim pravidelně skrz obrazovku vstupujeme do obýváků, je přirozené, že si nás ztotožňují s postavou, kterou hrajeme. Ovšem taky jsem si jistý, že každý, kdo má rozum – což drtivá většina diváků určitě má – tomu nepřikládá zas takovou váhu a je jim jasné, že je to jenom jako.
Když to není charakter postav, je tedy něco jiného, co Vás donutí pracovní nabídku odmítnout?
Já nabídky na práci zas tolik neodmítám. Nebudu se tvářit, že mám na stole dvacet různých scénářů, mezi kterými se probírám a rozhoduji se, co ano a co ne. Ten náš český rybníček není Hollywood a té práce tady zase není tolik. A kdybych často odmítal, taky se může stát, že už se mi příště neozvou. Podle mě je spíš důležité si na každé té práci najít něco, co vás bude bavit. Konkrétně u Jetelínu je to strašně důležité. Aby ta nálada, která panuje při natáčení na place, byla trošku nakažlivá a přenesla se na diváky. Přece jen netočíme válečné drama, jde o odlehčenější zábavu, i ta ale musí být přesná.
Jak to myslíte – přesná?
Já jsem toho názoru, že právě komedie je vůbec nejtěžší žánr na světě. Musí být přesná jako matematika, správně vypointovaná… Pro mě je to herecky těžší, než hrát nějaké těžké drama například od Dostojevského.
Musíte Vy, se svými letitými zkušenostmi a známým jménem, ještě chodit na konkurzy, nebo už Vás obsazují přímo?
Castingy už mě v podstatě míjí. Ale samozřejmě chápu, když jsem pozván na konkurz v případě, že jde o nějaký zahraniční projekt. To je logické, protože zahraniční štáby naše herce neznají a musí zjistit, jaký kdo je, jak jim kdo sedí… U mladší generace herců obecně panuje jakýsi názor, že obrážet konkurzy je nedůstojné, ale to já si nemyslím. Jistě, jak jsem řekl, u nás už mě lidé z branže znají, takže když se jim hodím, volají mi rovnou. Ale když jde právě o nějaký ten větší projekt, nepřijde mi nic špatného na tom se castingu zúčastnit.
Hrajete často v seriálech, zjevně tedy nepatříte mezi ty, kteří by se na tuhle práci koukali skrz prsty?
To rozhodně ne, na hraní v seriálech nevidím nic špatného. A o těch, co ji pomlouvají, si myslím svoje… Jistě, jak už jsem zmiňoval před chvílí – bojím se škatulky. Ale když ten seriál občas proložíte i něčím jiným, tak to nehrozí. V tom ale hlavně miluju divadlo! Tam žádné škatulkování neexistuje, protože ten rozptyl rolí je tak neuvěřitelně široký, že to prostě nejde. Tam si člověk zkusí vše – od komedie přes tragédii po klasickou konverzačku. To je skvělé.
Divadlem se u nás prý moc uživit nedá. Ale kdyby to šlo, byl byste raději pouze divadelním hercem?
Divadlo stále považuji za řemeslný základ herectví jako takového. Koneckonců jsem přece vystudoval Divadelní akademii múzických umění. Ty dvě, tři hodiny v divadle jsou velmi intenzivní. Je to teď a tady, nic se nedá vrátit, nic se nedá změnit. Navíc máte tu bezprostřední zpětnou vazbu od publika, které na hru a váš výkon nějakým způsobem reaguje. Nikdo to za vás neudělá, není tam šikovný střihač, co by něčemu sem tam vypomohl. Prostě to, jak večer dopadne, je jen na vás. V seriálu už to tolik neovlivňujete, hlavní břemeno leží na postprodukci, která posléze vše sestříhá, některé záběry může proházet, do některých míst vloží muziku a tak dále. Já se ale do divadla vždycky rád vracím, protože mě to pokaždé vrátí na zem.
Jakože nebýváte vždy nohama na zemi?
Každému herci se asi občas stane, že začne trochu „famfrnět“. Přijde období, kdy si řekne: Aha, teď jsem vlastně „úspěšný“! A to úspěšný dávám do velkých uvozovek, protože co to vlastně úspěch je? Nicméně když ty pocity přijdou, divadlo je nejlepší prostředek, jak se jich urychleně zbavit. Je to obrovská dřina a nikdo vám tam nic neodpustí.
Ten zmiňovaný úspěch a popularita s sebou nesou i ne až tak příjemné stránky, například kritiku a anonymní útoky na internetu. Čtete tyhle věci?
Já mám konstruktivní kritiku rád a nemám problém ji přijmout. Například od své ženy Báry ji vyloženě vítám, protože vím, že tomu rozumí a že to se mnou myslí dobře, nechce mi ublížit. Ta internetová kritika je ale jiná, ta většinou dobře míněná není, tam jde jen o to, abych dostal ťafku. Ale to tak v životě bývá. Ta naše profese je holt taková věc veřejná, všichni mají pocit, že na nás mají nárok, že můžou rozhodovat o našich životech, protože nás denně vídají. Od toho si člověk musí držet určitý odstup a umět si to v hlavě filtrovat. Kdybych to neuměl, už tuhle práci dávno nedělám, protože to všechno, co jsem si o sobě přečetl… No to už bych dávno vrátil diplom a šel někam pást ovce. (smích)
Vždycky jste se vůči tomu uměl tak obrnit, nebo jste se to musel naučit?
Tak samozřejmě, že když jsem byl mladší, tak jsem si to docela bral. Tu hroší kůži jsem si musel vypěstovat časem. Bylo těžké se naučit rozlišit, kdo po mně chce jen plivnout a kdo to se mnou myslí dobře a snaží se pomoct. Dnes už to snad ale umím, takže nad něčím mávnu rukou a nad něčím se skutečně zamyslím. Na konstruktivní kritiku ale člověk narazí zřídka, ta se tak nějak vytrácí. Když mi někdo napíše, že stojím za houby, z toho si přece nic nevezmu. Potřeboval bych vědět v čem konkrétně, kdy a jak z toho ven. Tahle plivnutí nemají žádnou váhu.
Nechme práci prací…
Koncem loňského roku jste oslavil významné jubileum, bylo Vám padesát. Jak jste to nesl?
No co vám budu vykládat, když to ještě pořád končí -cet, je to dobrý. Ale -sát už zní podstatně hůř. (smích) Jasně, že jsem začal trochu bilancovat. Přemýšlel jsem, kde jsem, čeho jsem dosáhl, kolik mě toho asi ještě čeká… Ale rychle jsem ty myšlenky zaplašil, protože já ještě opravdu nemám v plánu se někde zavírat. Potřebuju cestovat, vždyť já za celý život nevytáhl paty z Evropy! Chci zažít ještě spoustu věcí, po rozvodu jsem začal úplně znovu, mám mladou ženu, malého syna, chci nám všem zařídit slušné bydlení, pořídit něco malého někde v přírodě, chodit do lesa…
Jan Šťastný (9. 12. 1965, herec)
Padesátiletý český herec je absolventem DAMU, po škole hrál čtyři roky v Národním divadle, dnes je členem souboru Divadla na Vinohradech. Do povědomí diváků se zapsal rolemi v populárních seriálech jako Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna štěstí nebo Gympl s (r)učením omezeným. Věnuje se také dabingu. Je podruhé ženatý s o dvacet let mladší herečkou a režisérkou Barborou Petrovou, se kterou má čtyřletého syna.
Rozhovor
Foto Prima TV
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
