Jít studovat na herce, na to mi chybělo sebevědomí
Foto Lukáš Oujeský, Klára Cvrčková, Petr Čepela
Poprvé se viděli ještě jako předškoláci, pak na sebe na pár let zapomněli. Ovšem když se pak Martin Finger s Ondřejem Sokolem potkali ve dveřích gymnázia, vzniklo něco výjimečného. Od té doby jdou životem spolu. A nyní hrají bok po boku i v nové kriminálce Devadesátky.
Tahle kriminálka, která dějově předchází Případům 1. oddělení, se odehrává v 90. letech, vy jste jedním z hlavních vyšetřovatelů. Jaké vlastnosti by Vám neměly chybět?
Urputnost, vytrvalost, schopnost improvizovat, smysl pro spravedlnost a mít pro strach uděláno.
V seriálu hrajete mladší verzi majora Plíška, kterého v Případech 1. oddělení hrál Bolek Polívka. Díval jste se, jak svoji postavu zahrál?
Nemám na sledování televize moc času, takže i z Případů 1. oddělení jsem viděl jen asi jeden a půl dílu. Když jsem se dozvěděl, že tuto roli budu hrát a že budu mladším Bolkovým já, znovu jsem si jeden díl Případů pustil a na Plíška v jeho podání trochu víc zaostřil. Ale pak už jsem na to nemyslel, šel jsem si svou cestou, podobně jako před časem, když jsem hrál mladšího Jindřicha původně z Pelíšků v podání Jiřího Kodeta. Bolkovi Polívkovi jsem před začátkem natáčení Devadesátek kdesi řekl, koho budu hrát, a on se jen potutelně usmíval.
Sám jste chtěl být odmalička opravdovým kriminalistou. Není Vám líto, že si na něj nakonec jen hrajete?
Dnes jsem rád, že je to pro mě jen jako. Být kriminalistou ve skutečnosti, byl by můj život plný opravdové temnoty tohoto světa – a mně ta, která mě atakuje každý den z médií, bohatě stačí.
Naše vzájemné napojení s Ondřejem je tak výjimečné, že to asi s žádným jiným hercem nebo herečkou mít nikdy nemůžu.
Proč to vlastně po maturitě s tím Vaším snem neklaplo?
Protože jsem chtěl být chytrý vystudovaný kriminalista, hlásil jsem se na práva. Ale tam jsem se nedostal a nastoupil jsem do práce, táta mi zařídil, že jsem mohl pracovat na montážích. Bylo to pro mě období temna, pořádná facka. Nevěděl jsem, co se mnou bude, jestli se mi chce znovu dělat přijímačky na práva. Nakonec jsem je za rok dělal znovu, dostal jsem se do nultého ročníku, ale v tu chvíli přistála další pořádná facka, přišel mi povolávací rozkaz na vojnu…
A na vojně přišlo to osudové rozhodnutí?
Ano, tam za mnou jednoho dne přijel Ondra Sokol a přivezl mi přihlášku na DAMU. Po dlouhém váhání jsem mu řekl, že to teda zkusím, ale jen jednou. Když to nevyjde, už se tam cpát nebudu.
Proč? Chybělo Vám sebevědomí?
Jo. Nevěřil jsem si, bál jsem se, že zase neuspěju. Když máte sebevědomí, myslím to zdravé, výrazně pomáhá, aby vám to, čemu se věnujete, šlo a měli jste v tom úspěch. Já byl sice v mnoha ohledech sebevědomé a úspěšné dítě, sbíral jsem školní medaile za kdeco, v dětských kolektivech jsem byl oblíbený, prostě žádný důvod k malomyslnosti. Zároveň jsem ale tenkrát hrál lední hokej a tam jsem top rozhodně nebyl. Bráno pohledem náročnosti sama na sebe se dá říct, že jsem stál za prd. Bylo jasné, že ze mě žádný výjimečný hráč nebude. Někde na těch hokejových tréninzích a zápasech se ve mně začal probouzet pocit nedostatečnosti. Bylo založeno na to moje věčně malé sebevědomí.
Ale Ondřej Sokol Vás pošťouchl dobrým směrem, dnes jste úspěšným hercem. Stál i u dalších Vašich zásadních okamžiků?
Několikrát ano. Třeba když končilo pražské divadlo Komedie, kde jsem šťastně strávil deset let, se mě tuhle zeptal: „A co budeš dělat, až tam skončíte?“ Já přemýšlel, že asi půjdu na volnou nohu a on mi nabídl Činoherák. Dnes jsem tam uměleckým šéfem.
Jako by Vám vesmír seslal člověka, který Vám bude pomáhat se rozhodovat.
Je to tak. Pamatuju si přesně, kde jsem v Praze stál, když mi zatelefonoval v době, kdy jsme se tolik nevídali, a říkal, že spolu konečně natočíme film. Mluvil o Krásnu. Měl první verzi scénáře. A protože se to týkalo všech těch smutných věcí ohledně mé mámy (maminka Martina Fingera spáchala sebevraždu pozn. red.), řekl, že pokud nebudu chtít, dělat se to nebude, ale pokud budu souhlasit, na druhé verzi scénáře už budeme pracovat spolu. A vzniklo Krásno.
Kdy se z Vás vlastně stali nerozluční parťáci?
On byl v prváku a já ve druháku na gymplu. My zrovna skončili výuku v jedné učebně a jejich třída tam přicházela. No a potkali jsme se mezi futry. Ve chvíli, kdy jsme se uviděli, jsme věděli, že se známe. Jako malí kluci jsme se totiž vídali u nás na sídlišti. No a pak náš oblíbený profesor Medlík založil divadelní kroužek a tam jsme se potkali zas. Cestou domů z prvního dne kroužku jsme si s Ondrou úžasně povídali a zanedlouho jsme bez sebe nedali ránu… A přátelství bylo na světě. Do toho kroužku jsme už nikdy nešli a začali jsme si psát a hrát vlastní divadlo.
Jste dodnes nejlepší přátelé?
Určitě. Dnes se vídáme často v divadle, ale volný čas spolu už skoro netrávíme. Jsme oba letitější pánové, máme rádi své soukromí a taky musíme patřit svým rodinám.
Projevuje se Vaše intenzivní pracovní propojení i teď v seriálu Devadesátky?
Naše vzájemné napojení je tak výjimečné, že to asi s žádným jiným hercem nebo herečkou mít nikdy nemůžu. S Ondřejem to neanalyzujeme, ale naše životy prožité takto blízko u sebe se prostě v práci projevují. Nedávno jsme u nás v Činoherním klubu derniérovali inscenaci Americký bizon, ve které jsme spolu hráli a Ondřej to i režíroval. Zrovna v této hře to pro mě byla esence možného napojení herců na sebe. Skoro neexistoval podnět, který bychom nechali jen tak ležet. Hravost a radost! A pořád se máme co učit, pořád jsme něčím překvapováni. Při natáčení Devadesátek mě bavily scény, kdy se s Ondřejem hádáme, nebo kdy spolu kvůli konfliktu nemluvíme. Šli jsme do toho pěkně naplno, ale měl jsem občas co dělat, abych se nesmál, protože je to pro nás neobvyklý terén. My se spolu totiž v životě nehádáme.
Opravdu? Nikdy?
I když máme samozřejmě někdy různé názory, nejsme tak nastrojení, abychom se zrovna my dva chtěli hádat. Jednou jsme spolu nemluvili pár dní na gymplu kvůli nějakým pomluvám. Nakonec to rozčísnul Ondra. Vzpomínám si na ten zvonek, co u nás doma zazvonil. Otevřel jsem a za dveřmi stál on s urputným výrazem. Přišel si to vyříkat. Od té doby jsme takový rozkol už neměli.
To se jen tak nevidí!
Hm. Dokážeme spolu sedět v šatně a mlčet. Ani jedno zbytečné slovo navíc. Nemusíme na sebe hrát žádné hry. Prostě asi přátelství…
Martin Finger (* 16. prosince 1970, herec)
Narodil se v roce 1970 v Šumperku, tam také vystudoval gymnázium. Z vojny odešel na DAMU a už během studií hostoval v Národním divadle. Po několika angažmá zakotvil v pražském Činoherním klubu, kde dnes působí jako jeho umělecký šéf. V posledních letech zazářil v televizi třeba ve dvoudílném filmu Metanol o kauze se smrtícím alkoholem.
