Rozhovor
Jiří Bárta: i Vážná hudba může být zábava
10. květen 2014
|
|
Foto Jiří Šourek
Foto Jiří Šourek
Nenápadný, tichý, galantní, ale i vtipný a přímočarý. Se slavným českým violoncellistou jsem si povídala v kavárně pavilonu Vinohradské tržnice v Praze, pod jehož střechou vyrostl designový „obchoďák“ s nábytkem. Zhodnotili jsme společně trend, kdy se v novém tisíciletí z krásy a estetiky stává byznys a je ho všude kolem někdy až moc. Český virtuos prý neumí žít bez řvaní motoru a když si sedne na motorku, cítí se prý svobodný více než kdykoliv jindy. Po letech cestování se opět usadil na čas v české metropoli, odkud ujíždí ve svém volnu na pole a louky – zařádit si na terénním motocyklu.
Koncertujete po celém světě, ve které zemi máte publikum po těch dvaceti letech vůbec nejraději?
Určitě to domácí, v Čechách. Nebo ve střední Evropě. Publikum má tady přece jen k vážné hudbě ještě pořád pozitivnější vztah než jinde ve světě, alespoň já mám ten pocit. Možná je to i tím, že si navzájem lépe rozumíme, známe se. Tady lidé i vstanou a tleskají, aby vám vyjádřili díky, v New Yorku se něco takového úplně běžně neděje. To už musí být, abyste tam někým pohnuli. Jinak já poslední dobou moc necestuji, žiju teď v Praze. Nedávno jsem na facebook z legrace dal fotku nějakého řeckého domku a psala mi okamžitě jedna řecká pianistka: To je skvělé, že ses přestěhoval k nám (směje se). Musel jsem pak vše uvést na pravou míru.
V čem je české publikum podle Vás výjimečné?
Češi umí v člověku vyvolat pocit, že mu rozumí. A že mají vážnou hudbu opravdu rádi, čehož si já osobně velmi cením. Mám vždycky radost, když do toho místy prkenného světa vstoupí normální, uvolnění diváci, kteří přišli na koncert skutečně za hudbou a ne jen pro pocit společenské povinnosti.
Stěžoval jste si, že kolem vážné hudby se motá hodně snobů, stále to platí?
Nerad bych některou část posluchačů podceňoval, na větší festivaly ale opravdu jezdí často lidé, kteří se obyčejně hudbou nezabývají. I z té mladší, dorůstající generace, vidíte na festivalech a koncertech manažery v oblecích a je vám jasné, že přijeli dělat byznys, ukázat se tam, kde je třeba. Nerad bych se také někoho dotkl nebo je dokonce podcenil, k takovým posluchačům je ale velmi obtížné najít cestu. Samozřejmě záleží vždycky i na konkrétní skladbě nebo náladě. Jejich i mé.
Jde to vůbec?
Většinou se to při koncertě zlomí. Snažím se před koncertem lidi v sále moc nevnímat, ale tak nějak cítíte, že támhle ten pán přišel jen kvůli své manželce, jako její doprovod. Všechno má svá pozitiva i negativa. Nicméně je zase skvělý pocit, když takového posluchače přesvědčíte a strhnete na svou stranu. Zůstávám proto optimistou i co se týká nepřístupného publika, snažím se maximálně reagovat a když mám pocit, že je nudím, samozřejmě se je pokouším vtáhnout do skladby, probourat tu hradbu nezájmu. Někdy ovšem zjistím, že šlo pouze o můj subjektivní pocit a že atmosféra v sále byla podle všech ostatních skvělá. Takže v tomto ohledu je mé vlastní hodnocení poněkud nebezpečné, protože je opravdu čistě osobní, subjektivní. Kolikrát si i před sebe postavím sám pomyslnou stěnu a lidi v sále začnu vnímat až tak po půlhodině hraní. A zjistím, že jsou nadšení!
Cvičíte ještě pravidelně?
Cvičím a cvičím rád. Ten proces zdokonalování interpretace skladeb není nikdy u konce, což je možná pro někoho i demotivující až frustrující, neboť je to nekončící dřina. Mozkomaskulární cvičení, dalo by se říci. Výsledek pak ale stojí za to. I když je fakt, že některé skladby hraji tak nějak především sám pro sebe, a když je pak interpretuji veřejně, je těžké se o ten vnitřní svět dělit s plným sálem lidí. A naopak, pro ně musí být asi náročné ustát, že ten podivín na podiu vůbec neví, co se děje kolem něho (směje se). Těžko o tom hovořit, je to takové… vytržení.
Některé koncerty trvají hodiny, posilujete nějak ruce, prsty?
Není třeba, to dělávají spíše horolezci. Ne, vtipkuji, někteří muzikanti opravdu posilují, mně to přijde zbytečné. Jsou líní hrát na basu a vymlouvají se na posilovnu (směje se). Pravidelné hraní na cello stačí a pro mě je dneska cvičení kolikrát i relax, tudíž s ním nemám problémy. Vůbec si muziku nějak poslední dobou opravu užívám, možná to bude tím, že mi bude příští rok padesát. Život probíhá v obdobích a ne, že bych si dříve neužíval, ale na podiu je mi teď opravdu mnohem lépe, než když mi bylo třicet.
Vaši rodiče nejsou muzikanti, jak Vás vůbec napadlo hrát na violoncello?
My jsme doma hojně provozovali takové to domácí muzicírování, byť v rodině nikdo nebyl profesionál. Sestra hrála na klavír, strýc na violoncello, tudíž mámu napadlo, že bych to po něm mohl převzít, abych se též přidal. Už jako dítě mě to velmi chytlo, od začátku strašně bavilo, i když jsem předtím o cellu nevěděl ani ň. Nikdo mě k ničemu nenutil, našel jsem si vztah k nástroji postupně sám. Protože rodiče nebyli profíci, nikoho ani nenapadlo, že by mě hudba mohla uživit.
Chtěl jste být už jako dítě virtuos?
Vůbec ne, chtěl jsem být motocyklový závodník, což mi také zůstalo. Snil jsem o crosskách. Bez motorky nemůžu být dodneška, je to můj druhý svět, když se cítím unavený nebo bez nálady, sednu na motorku a jedu. Téměř vždycky to zabere, je to jiný typ vytržení z reality než na koncertech. Dává mi svobodu. Když vyrazím se špunty v uších na sever Čech na stráně, tam ani na těch okresních silnicích není žádný provoz, to je – jak se říká – až na dřeň.
Není to jako u baletek, které nesmějí lyžovat? Co když si zlomíte ruce?
Máte pravdu, nemám ruce pojištěné, tudíž riskuji. Dřív jsem kolikrát jezdil i bez helmy, to už bych dnes neudělal. Zažil jsem v kariéře dvakrát úraz, podruhé to bylo před nějakými deseti lety vyhozené rameno. Tehdy jsem zcela vážně uvažoval, že hraní na cello možná zanechám. Nestalo se tak, ale motorka přesto zůstává dodnes mou velkou vášní. To nepochopí nikdo, kdo na tom nejezdil. V Americe jsem se bavil s pilotem stíhačky, který byl také motorkář, a chtěl jsem po něm, aby to porovnal. A on říkal: Když jsem ve vzduchu, je to vlastně nuda, můžeš dělat tak akorát piruety. Kdežto na motorce na zemi je to vzrušení konstantní a pocit rychlosti vnímáte víc, odpověděl. Vím samozřejmě, že pro mě některá jízda může být fatální. Ale asi už patřím mezi motorkáře, ti mají ten volnomyšlenkářský přístup – zlomená klíční kost? To nic není. Jsou na úrazy tak zvyklí, že už je vůbec neřeší.
Jdete si někdy naživo poslechnout některého z kolegů?
Většinou ne, protože jak říká jeden kamarád, vždycky jsem pak naštvanej. Buďto proto, že to byla ztráta času, nebo proto, že byl lepší než já. Sleduji je samozřejmě, občas někam zajdu, ale čím dál méně. Asi už jsem starý, chybí mi ty koncerty v Rudolfinu, kdy jsme pak posedávali na schodech nebo obléhali podium, když přijeli nějací naši idolové. Dneska mi ten svět kolem přijde chvílemi moc sterilní. Snažím se ze všech sil docílit toho, aby moje koncerty byly zároveň kromě umění i zábava. Dokonalost, kterou v sobě vážná hudba nese, je vlastně strašně nudná. To máte stejné jako s auty, ta stará mají svoje nenapodobitelné kouzlo, nechybí jim osobitost. Věci se ale změnily i v hudbě, dnes vám muzikanti za pár dní nacvičí a nahrají ty nejtěžší symfonie, což bylo dříve nevídané. Člověka při tom jen napadá, jestli vlastně stíhají tu hudbu i vnitřně prožít, sžít se skladbou. A také že ten starý svět, kdy každý virtuos rostl takřka z potu a krve, měl něco do sebe. Takové zvláštní, romantické kouzlo, které tomu modernějšímu zatím chybí. Nemá asi cenu nad onou změnou plakat, nevím, ale cítím to tak.
Jakou hudbu posloucháte kromě vážné?
Pop neposlouchám, ale mám rád věci na pomezí jazzu, Dana Bártu, s nímž jsem dokonce spolupracoval, rád si poslechnu třeba Led Zepellin, Pink Floyd, Radiohead.
Jakého skladatele hrajete a máte nejraději?
Leoše Janáčka. Mám rád také Dvořáka, považuji ho za naprostou klasiku – teď jsem spolupracoval na Dvořákově Praze. Ale Janáček je pro mě jasná jednička a vždycky byl. Je taková moje celoživotní láska, přestože toho pro violoncello moc nenapsal. Ona většina skladeb, které mám úplně nejraději, nemá s cellem nic společného.
Jak to?
Nevím, ale je to tak. Mě vlastně ten nástroj zas až tak nefascinuje, že bych se zbláznil z jeho zvuku? Jsem rád, že na něho hraji, ale třeba když někdo umí hrát na housle, to je teprve hlas anděla! Jako když na vás svítí paprsky bůhví čeho. Cello je v tomto směru až na druhém místě. Stejně jako u mne Dvořák – ne, že bych si ho nevážil nebo ho otevřeně neobdivoval, ale Janáčka u mě nepředčil. Situace kolem nejslavnějších českých skladatelů je poměrně zajímavá, vezměte si třeba Bohuslava Martinů, za života nahrával pro nejrenomovanější orchestry světa, ale s odstupem času v zahraničním porovnání s Janáčkem na celé čáře prohrál. Na rozdíl od něho je z Martinů dnes – ať se nám to líbí či nikoliv – spíš lokální záležitost. Byť má vynikající věci, o tom žádná, tady nejde o kvalitu. Což mi přijde zajímavé, že se ta práce úročí s takovým odstupem. Janáček zůstal dodnes originální a ve světě mu tak dávají přednost.
Rozhovor
Foto Jiří Šourek
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
