Rozhovor
Janek Ledecký: Písničku napíšu za pět minut
13. listopad 2015
|
|
Foto Tomáš Nosil
Foto Tomáš Nosil
Janek je prostě legenda. Na jeho ploužáky už přes dvacet let kluci balí holky na parketu i u táboráku. Přesto svoji sólovou kariéru poslal na deset let k ledu. Víme proč!
Vydáváte studiovou desku po deseti letech. Co tak najednou?
To je jednoduchý: nikdo po mě za celou tu dobu žádnou desku nechtěl. A teď se mi ozvali, že ji natočíme, tak jsem do toho šel. Nejsem typ, který by si něco psal do šuplíku. A když tak chodíte po těch rádiích a přinesete jim nějakou novou písničku, tak je nejvíc vyděsíte. Řeknou mi: „My tu máme od tebe tolik starejch hitů, celej playlist, lidi to chtěj…“ I když namítám, že jsou to věci starý dvacet let, tak mi odpoví, že je to sázka na jistotu. To není moc dobrá motivace se do něčeho pak nadšeně pouštět.
Takže vás vyloženě ukecali?
Ozvali se mi z vydavatelství Brainzone a řekli, že do toho se mnou půjdou. To bylo, myslím, v březnu. Docela milé překvapení. Koupili mi letenku do Anglie, kde se mělo nahrávat. Tak jsem rychle napsal čtyři písničky a jelo se. Všechno bylo zařízené, já se nemusel o nic starat. Z Čech se mnou jel jen kytarista František Táborský z Chinaski a všichni ostatní muzikanti byli místní. To byl nápad producenta Grega Hivera, který produkoval pro Chinaski jejich poslední desku Rockfield. Chtěl tam mít někoho, s kým už pracoval, protože nevěděl, co ho se mnou čeká. A tak jsme nahráli první čtyři věci.
Jak se vám hrálo s lidmi, které jste před tím nikdy neviděl?
Celkově jsem byl nadšený, to studio bylo úplně skvěle vybavený. Koukal jsem se předem na internetu, co tam mají za kytary, a byl jsem ohromen. Nemělo ani cenu si tam vézt svoje vlastní nástroje. Tak jsme s Frantou odletěli jen s příručním zavazadlem. Navíc muzikanti, se kterýma jsem pracoval, patří mezi nejlepší v Anglii. Klávesák se zrovna vrátil z turné s Jimmy Summerwillem a jinak hraje s Manic Street Preachers.
Jak k vám přistupovali?
Oni si mě předem googlovali a to dost pečlivě. A chovali se ke mně s obrovským respektem.
To jsem nezažil v žádným českým studiu. Dost brali moje úspěchy s muzikálem Hamlet, který se hrál v několika zemích. A to se počítá do mezinárodních bodů. Taky znali moje písničky a věděli, že jsem prostě oldschoolovej chlapík, co dělá na stejným principu jako Bob Dylan nebo Bruce Springsteen. A podle toho ke mně Greg vybral ty muzikanty.
To jsem nezažil v žádným českým studiu. Dost brali moje úspěchy s muzikálem Hamlet, který se hrál v několika zemích. A to se počítá do mezinárodních bodů. Taky znali moje písničky a věděli, že jsem prostě oldschoolovej chlapík, co dělá na stejným principu jako Bob Dylan nebo Bruce Springsteen. A podle toho ke mně Greg vybral ty muzikanty.
Takže vám to spolu klapalo?
Ano, chtěl jsem, aby do těch mých demáčů, co jsem jim poslal, vnesli něco svýho a oni zpočátku důsledně respektovali moji původní vizi. Tak jim říkám: „Kluci, nebojte se toho, dejte tam něco ze sebe.“ Zkoušeli jsme, jamovali, a pak se šlo nahrávat. Sedli jsme si i lidsky. Zbytek produkoval ještě Honza Ponocný a jednu písničku napsal i produkoval můj syn Jonáš. Ale všechno se míchalo v Anglii. A na tom výsledným zvuku je to šíleně znát.
To mi vysvětlete!
Je to tím, že Britové mají tu hudbu těžce zarytou hluboko pod kůží. Víc, než my Češi kdy budeme mít. A to z toho důvodu, že se narodili do světa, kde se každých čtrnáct dní prali o první příčku v hitparádě Rolling Stones a Beatles, zatímco u nás to byla písnička Včera neděle byla a Holky z naší školky.
Myslím si ale, že už se v hudební scéně taky vyměnily generace, které dělají hudbu a tímhle zatíženy nejsou…
Moje generace to tak opravdu nemá. Tohle mi nikdo nenahradí. Komouši mi zkazili velkou část života. Svoji novou desku jsem poslal svému bývalému kapelníkovi, se kterým jsme natočili moc desek, a on mi říká: „Poslouchám to pořád dokola a nemůžu přijít na to, proč to zní jinak.“
Je to jediný pokrok ve vaší tvorbě?
Zásadní, ale ne jedinej. O mojí poslední desce Ikarus mi kamarádi říkali, že je strašně depresivní. Mně to tak fakt nepřišlo!Ale mě taky připadají vaše songy depresivní. Většina jich je o zklamání, nedoceněnosti…
To je přece klasickej trik na ženský! Ale nemyslím si, že jsem tak depresivní, je to hodně o romantice a ta není smutná. Ale teď se mi stalo, že mi říkal můj kamarád Štěpán Smetáček, který se mnou jako bubeník jel celý turné, a pak až na tom dalším vánočním si poslechl pozorně Sliby se maj plnit o Vánocích. Prej až v tu chvíli mu došlo, co si to vlastně ti dva, o nichž zpívám, nadělili. To je prostě písnička s lehkou erotikou. Ale uznávám. Proklínám je moje vlajková loď melancholie.
To je přece klasickej trik na ženský! Ale nemyslím si, že jsem tak depresivní, je to hodně o romantice a ta není smutná. Ale teď se mi stalo, že mi říkal můj kamarád Štěpán Smetáček, který se mnou jako bubeník jel celý turné, a pak až na tom dalším vánočním si poslechl pozorně Sliby se maj plnit o Vánocích. Prej až v tu chvíli mu došlo, co si to vlastně ti dva, o nichž zpívám, nadělili. To je prostě písnička s lehkou erotikou. Ale uznávám. Proklínám je moje vlajková loď melancholie.
Zpíváte hodně o vlastních prožitcích?
To vám přece nemůžu takhle prásknout! Já nevím… Moje imaginace naštěstí není tak chudá, abych si vystačil jen s tím, co jsem sám zažil (smích). Ale můžu říct, že jsem toho vlastně zažil docela dost. O spoustě věcí se zpívat nedá nebo o nich zpívat nehodlám. S touhle novou deskou jsem se rozhodl, že už nebude depkařská, chci, aby lidem dělala radost. Valí se na nás ze všech stran jen negace, vždyť si vemte, kolik debilů za den potkáte. Bylo by fajn, kdyby lidi při tom poslechu na chvíli zapomněli, že je někdo z rodiny nemocnej, že po něm jde berňák a odtáhli mu auto… Jsem programově pozitivní. Ta hudba mě totiž zase strašně nakopla.
Jak dlouho trvá, než stvoříte písničku?
U mě je největší problém s textama. Hudbu mám napsanou hned. Když nemám za pět minut napsanou sloku a refrén, tak jdu od toho. Texty jdou ztuha. Ale někdy se stane, že když si projíždím tu hudbu, začne mi to samo naskakovat. Taky musím říct, že to řemeslo dělám tak dlouho, že už vím, jak na to. Napsal jsem toho hromadu.
Chodí na vás hlavně ženy, myslíte na to cíleně při skládání?
No pozor, chodí na mě čím dál tím víc chlapů. A je to podle mě tím, že jsem se dost zlepšil ve hře na kytaru (smích). A taky mám teď nový songy, který jsou vyloženě pro ně. Jeden se třeba jmenuje Myslím jenom na to.
Ještě pořád rozbíjíte při koncertech kytary?
To se stalo jednou, bude to dvacet let, hrál jsem vánoční koncert v Lucerně a fakt mi ruplo v bedně. První sólová Lucerna, natáčel to rozhlas, televize. To samo o sobě stačí k tomu, aby měl člověk trochu nervy v háji. Strašně jsme si vymazlovali zvuk, což je v Lucerně dost těžký. Neměl jsem tam svůj tým, který jsem měl normálně, a ani svůj aparát. Při první písničce bubeník prorazil blánu. Pořád tam něco houkalo, do toho ten stres. Měli mi předávat zlatý desky. A já začal zpívat Jenom láska nás drží nad vodou… Pak měl být konec, poslední písnička. A do toho to začalo zase houkat. A já už toho měl dost a rozeběhl jsem se a vzal do ruky kytaru, která za nic nemohla, a švihnul s ní o zem. V těhle vypjatých chvílích se chovám jako idiot. Přitom by se to dalo vyřešit v klidu.
Takže už jste poučený?
Poučený? Tak to právě ne. Uděláme skok těch devatenáct let od Lucerny. Minulý týden jsem hrál koncert k narozeninám Kamila Peteraje, kde jsme zpívali jeho hity. A já měl interpretovat song Ona je madona. Dlouho jsem to zkoušel, piloval sólo na kytaru. Na generálce bylo všechno super, Kamil mi přišel pochválit moji slovenštinu. Laco Lučenič mi zas chválil kytaru… Tyhle legendy? To mě fakt potěšilo! No ale přišel koncert v Inchebě pro tři a půl tisíce lidí, zase televize… A já beru kytaru, že dám sólo. A hrábnu do strun a ono nic. Zjistil jsem, že mi dali kabel, který ale nikam nevede. Tak jsem byl zase úplně brunátnej a z toho záznamu jsem to nechal vystřihnout. Mohl jsem to zastavit a jet znova. Ale já to zase odtrpěl…
Vánoce se blíží, což je vaše sezóna. Vánoční songy jsou vaše specialita.
To asi jsou. Ale náhodou se na ty vánoční písničky těším, na turné to bude ta druhá půlka, takzvaná povinná jízda. Celý rok je nehrajeme. Takže super. První půlka bude nová deska vyfutrovaná notoricky známejma peckama. Máme přes dvacet koncertů, takže se nudit nebudu.
Nelezou vám už ty Vánoce krkem?
Vůbec ne, to bych byl teda hodně velkej masochista. Vánoce mám rád. Už jsem si za ty roky zvyknul na model, že ještě den před Štědrým dnem někde hraju. A dorazím skoro přímo k tomu našemu stromku, hodím do sebe punč, sním rybu a salát, zazpíváme si koledy… Ale ty moje fakt nezpíváme.
A co zvyky jako házení pantoflem, máte dospělou dceru Ester… To by spíš hazela přezkáčem. Ale pozor, ona se nechce vdávat, vždyť je jí dvacet! Ona chce být spíš několikanásobnou olympijskou vítězkou v lyžování a snowboardingu.
A co zvyky jako házení pantoflem, máte dospělou dceru Ester… To by spíš hazela přezkáčem. Ale pozor, ona se nechce vdávat, vždyť je jí dvacet! Ona chce být spíš několikanásobnou olympijskou vítězkou v lyžování a snowboardingu.
Tak u ní by tu ta šance byla. Je letošní mistryně světa.
To máte pravdu. Dokonce si z toho u nás doma děláme srandu, když sedíme celá rodina u stolu. Tam hláška: „Tváříš se jako mistr světa“, nabírá jinej rozměr. A mě to pak nakopává k lepším výkonům.
Váš syn Jonáš je zas jako doma v muzice, nebojíte se, že vás jednou zastíní?
Nebojím, on už mě zastíňuje teď. Je skvělej kytarista, mnohem lepší než já. Ale spíš se víc věnuje kreslení. Na co sáhne, to mu jde. Jsem na svý děti fakt pyšnej. Jednou budu ještě rád, když Jonáš vytáhne na pódium starýho tátu…
Rozhovor
Foto Tomáš Nosil
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
