Rozhovor
Ivana Jirešová: Čas s dcerou je mi dražší než peníze a úspěch
5. říjen 2015
|
|
Foto Petr Weigl
Foto Petr Weigl
Osmatřicetiletá herečka, která se už deset let objevuje v seriálu Ordinace v růžové zahradě, se nyní smiřuje s pubertou své dcery. Také nepřestává bojovat proti střídavé péči, kterou jí před lety nařídil soud.
Nedávno začala zase škola, jak to s dcerou Sofií zvládáte?
Ten úplný začátek jsem nezaznamenala osobně, protože v tu dobu Sofie byla u svého táty, protože máme střídavou péči. Ještě o prázdninách jsme se ale na přechod do školy připravovaly tak, že jsme společně předělávaly její pokojíček. Přece jen už chodí do páté třídy. Takže jsme vymalovaly, vyházely dětské dekorace, doladily studijní koutek. Už není dítětem, začíná nám teenagerovské období.
To pro vás je asi velký skok.
Ano, už není malá holčička, puberta je tady. Už vidím, že se Sofiiny zájmy a priority mění. V létě jsme byli s přáteli na dovolené, jel s námi mimo jiné i třináctiletý Petr. Ti dva byli pořád spolu, povídali si a rodiče je moc nezajímali. Tohle zjištění pro mě bylo poměrně šokující. Sofie se ode mě dříve moc nehnula, visela na mě, chtěla být pořád se mnou. Teď jsou kluci prostě zajímavější. Ale to přežiji, jako všechny mámy, je to normální. Na tohle vás dopředu nikdo nepřipraví. Jsem bohužel zvyklá ji nemít pořád u sebe, kvůli té střídavé péči. Už od tří let o Sofii přicházím každých čtrnáct dní. Jednou, až vyletí z hnízda úplně, s tím budu, myslím, smířenější než maminky, co mají děti u sebe neustále.
Je o vás známo, že střídavé péči nefandíte a bojujete s ní. Stále si po letech, kdy v ní fungujete, myslíte, že je špatná?
Můj názor se nezměnil, tím se netajím. Podle mě je střídavá péče velký zásah do vztahu matky a dítěte. Je proti přírodě a soud by ji měl povolit jen v případě, když se maminka o dítě z nějakého důvodu nemůže nebo nechce postarat. Někdo se rozhodne, že to chce, je to věc každého, ale u mě to tak nebylo. Pokud je máma normální, je střídavá péče velmi bolestivá. A pro dítě taky, i když si to třeba aktuálně naplno neuvědomuje. Natahujou se mu kořeny na různé strany, nemá jeden pevný domov.
Jak se snažíte Sofii tohle vykompenzovat?
Tuhle situaci nesu stále hodně těžce, i když trvá dlouhých osm let. Zvyknout se na to nedá. Snažím se tedy o to, dát Sofii pocit, že je doma dvojnásob. Chci, aby se cítila jistě, svobodně a bezpečně. Tomu obětuji úplně všechno. Než přijede, dva dny předem uklízím, vařím její oblíbená jídla…
Máte pocit, že ji více rozmazlujete?
Moje máma si myslí, že ano. A možná má v něčem pravdu. Na druhou stranu se snažím dbát na to, aby měla Sofie daný řád, povinnosti. Disciplína je pro život hodně důležitá. Měly jsme spolu kvůli tomu i spory, hlavně v době, kdy Sofie začala chodit do školy. V tomhle směru po ní chci asi víc než táta. A to se jí ze začátku nelíbilo, trvalo, než můj systém přijala. Podle mě je to tak, že se dítě paradoxně cítí líp v prostředí, kde jsou daná jasná pravidla. Když má úplnou svobodu, je to špatně. Razím názor, že nejdřív je třeba splnit povinnosti a potom až může přijít zábava.
Dopřáváte dceři „dětské drogy“ jako je televize, tablet a sociální sítě?
Na tohle mám dost vyhraněný názor. Sofie má tohle všechno hodně omezené. Co se týče televize, povolím maximálně dvě pohádky týdně. Malinko přidám, když je o víkendu špatné počasí nebo je nemocná. V tomto případě jsem ochotná ustát i hodinu denně. Na počítači netráví čas vůbec a telefon jí dovolím využívat taky tu hodinu denně. A dost ji hlídám. Sociální sítě má zatím zakázané, ale začíná na mě tlačit. Zatím se držím!
Vy jste odpůrkyně Facebooku? Neříkejte, že ho sama nepoužíváte.
Pro mě jsou Facebook a jiné sociální sítě něco nepochopitelného a zbytečného. Svůj profil nemám a nehodlám na tom nic měnit. Dokonce nemám ani svůj web jako většina mých kolegů. Před lety jsem zjistila, že někdo založil profil s mým jménem, úspěšně ho provozuje, vydává se za mě. Ale já s ním nemám nic společného. Stává se mi, že mi občas někdo vyčte, že jsem mu neodepsala na zprávu.
Proč ten profil nenahlásíte jako nepravý?
Docílit toho, aby byl zrušen, není tak jednoduché, jak se zdá. Manžel se o to snažil a zjistil, že se to musí řešit až na centrále v USA.
Máte sama čas a chuť sledovat televizi?
Na televizi se dívám, jen když žehlím. A to je poměrně dost mého času, protože se téhle činnosti věnuji klidně i tři hodiny v kuse. Jsem typický přepínač programů, skáču od jednoho ke druhému, ale nakonec zakotvím na ČT 2 nebo Prima Zoom. Baví mě dokumenty.
Takže žádná závislost na seriálu?
To bych tedy asi lhala, kdybych vám tu tvrdila, že mě seriály vůbec nezajímají! Mám je ráda, ale spíš ty zahraniční než české. A závislost jsem si vytvořila poprvé na Hře o trůny, pak následovaly DaVinciho démoni. A právě teď jsem hodně závislá na seriálu Vikingové. To je pro mě úplná pecka. Dokonce si tu aktuální sérii jedu už podruhé za sebou. Zblbla jsem tím celou rodinu, dívají se se mnou. Říkám si, že to není ztráta času – piluji si při tom přece angličtinu.
České seriály vám tedy nic neříkají?
To nemůžu takhle říct. Jde spíš o to, že se mi víc líbí historická témata a ty se u nás moc netočí. Navíc mě strašně přitahuje i to, jak jsou moderní americké seriály natočené. Nešetří se na nich, všechno je dotažené a používají se tam nejmodernější technologie. My Češi tohle ještě neumíme. Naše historické filmy i seriály jsou na mě už moc zpomalené a ani jim nevěřím.
Co si takhle v nějakém tom zahraničním bijáku zahrát?
To bych si tedy přála strašně moc, vlastně mě to ale nikdy nenapadlo a nevím, jestli je to v mém věku reálné. Potřebovala bych asi nějakou skvělou agenturu, nevím do detailů, jak to chodí, to byste se spíš musela zeptat Kláry Issové nebo Terezy Voříškové, tyhle holky točí venku často. Já s tím zatím nemám zkušenost, možná bych se nad tím měla zamyslet víc…
Kolik hodin denně spíte?
Jsem typ, co fakt potřebuje svých osm hodin denně. Když je to méně, projeví se to dost negativně.
Asi nebudete večírkový typ…
To máte pravdu. Jsem klasický skřivan, vstávám brzy, chodím spát brzy. A to je v prostředí, ve kterém se pohybuji dost rarita. Kamarádky z branže jsou spíš ty sovy, rozjíždějí se kolem desáté večer a to já zrovna uléhám do postele. Mě to nejvíc myslí ráno po probuzení, tak se učím texty. A taky jsem díky tomu větší optimistka.
To zní, že se stáváte poustevníkem.
To zas ne, lidi mám ráda, jinak bych nebyla herečkou. Pracuji s lidmi každý den, takže nedostatkem komunikace netrpím. Jen se mi málokdy stane, že bych si vyrazila večer ven a jen tak si popíjela. Vydržím večeři, maximálně dvě sklenky vína. Pak musím jít buď spát nebo něco dělat. Ideální je, když si někoho pozvu k nám domů. To se pak starám o hosty, což je fajn.
Ráda se angažujete ve veřejně prospěšných projektech. Kterým se aktuálně věnujete?
Když mě osloví nějaká nadace nebo občanské sdružení, moc ráda se zapojím a pomůžu, pokud je to v mých silách. Nedávno jsem se rozhodla podpořit projekt, který podporuje čistotu a hezké prostředí na záchodech základních škol. Potom mám projekt Skládej, jehož jsem patronkou, podílíme se na něm s ředitelkou Petrou Šmídovou. Pomáhá lidem s roztroušenou sklerózou. Do budoucna bych se chtěla víc zaměřit na pomoc matkám s dětmi.
A co se týče herectví?
Minulý rok jsem se naplno vrhla na muzikály. Nazkoušela jsem Mýdlového prince v Praze a Hello Dolly v Plzni – tahle role pro mě byla hodně náročná. Stojí mě dost sil, protože na ní musím neustále něco vylepšovat. Taky stále hraju v Ordinaci v růžové zahradě 2. Jsem tedy v jednom kole. Do toho všeho se učím anglicky a chodím na zpěv.
Rozhovor
Foto Petr Weigl
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
