Patří mezi nejstabilnější páry českého šoubyznysu, jsou manželé už bezmála čtvrt století. Populární zpěvačka Hana Zagorová (69) a operní pěvec Štefan Margita (59) spolu tráví většinu času, přesto je na první pohled zřejmé, že si rozhodně nelezou na nervy. Jediné, co jim překvapivě občas na nervy leze, je hudba.
Byl jste, pane Margito, fanoušek Hany Zagorové ještě předtím, než jste ji poznal?
ŠM > Byl. Můj táta totiž pracoval ve sportovní hale v Košicích. A když tam dorazila koncertovat Hanka s Karlem Vágnerem, tak jsem díky tomu měl možnost se dovnitř dostat dřív, než pustili první diváky, a seděl jsem hned v první řadě, abych jí byl co nejblíže. Byl jsem na celé řadě jejích koncertů, ale musím přiznat jednu věc, v naprosté úctě ke všem jejím kolegům – kdykoliv jsem zjistil, že Hanka bude vystupovat třeba až v druhé polovině koncertu, pouze jsem si zarezervoval své místo vpředu a šel jsem pryč. Vrátil jsem se vždy až na Hanku (směje se).
A co Vy, byla jste fanynkou vážné hudby už před manželstvím?
HZ > Vážnou hudbu jsem měla ráda vždycky, bavila mě i opera. Ale ten vztah nebyl zdaleka takový, jako od doby, kdy jsem poznala Štefana. Jsem za ten nový obzor neskutečně vděčná, protože jsem mohla poznat i zákulisí toho vážného žánru. A zjistila jsem, že ve skutečnosti není vůbec vážný, naopak. Celý svět vážné hudby je neskutečně veselý. Dokonce bych řekla, že je mnohem veselejší než ten náš svět popu.
Jsou ty dva světy hodně odlišné?
ŠM > Jsou. My v divadle jsme totiž pořád spolu, na každé zkoušce se nás sejde třeba pětadvacet. Trávíme spolu moře času, chodíme společně jíst, řešíme různé věci… A takhle intenzivně to pokaždé trvá třeba dva měsíce.
HZ > Možná je to trochu podobné v muzikálu. Ale u nás sólových zpěváků je to prostě jiné. Divadlo je kolektivní práce, kdežto já, když zkouším na koncert, mám kolem sebe jen ty „svoje kluky“, tedy kapelu. Jsou to mí kamarádi, ale přece jen je jich míň a nesetkáváme se zdaleka tak často. Takže je to jiné, v divadle jsou prostě mnohem větší parta.
Oba se své profesi věnujete už desítky let, neměli jste někdy chuť s tím seknout?
ŠM > Ne, zatím se to nestalo. A doufám, že to ještě nějakou dobu nepřijde, ideálně nikdy. Spíš bych byl rád, aby mi jednou, až přijde čas, došlo, že je nejvyšší čas skončit. Vlastně se toho období poté ani nebojím. Vím totiž, co bych chtěl v životě dál dělat. Bavilo by mě se starat o mladé lidi a pomáhat jim v hudební kariéře, dostávat je do divadel… Nebo je tu ještě další věc, která mě dlouhodobě zajímá, a to jsou reality. Mít realitku, to by se mi líbilo! Hrozně mě baví si prohlížet různé časopisy o realitách, kdykoliv jsme v zahraničí, tak po těchto věcech pokukuju. Myslím, že bych v tom oboru mohl zužitkovat i ta léta v hudební branži. Celý život se totiž v divadlech setkávám s obrovským množstvím lidí, poznal jsem spoustu různých povah, typů a nátur. To si myslím, že by se mi pak mohlo hodit.
HZ > Já měla kdysi, asi před pětadvaceti lety, potřebu si udělat od zpívání pauzu. A tak jsem si ji taky asi na dva roky udělala. Trávila jsem hodně času se Štefanem, cestovala s ním za jeho prací… Bylo to fajn, ale pak se mi začalo stýskat a vrátila jsem se. Od té doby už to nikdy nepřišlo a troufám si tvrdit, že ani nepřijde. Dokud na mě budou lidi chodit, budu zpívat.
Takže nemáte žádný takový plán B jako manžel?
HZ > Absolutně ne.
Ani třeba herectví? Vždyť to jste původně vystudovala…
HZ > Ne, herectví mě neláká. Ano, herectví jsem studovala, ale hodí se mi to i při mé profesi. Každá písnička je vlastně takové malé divadlo.
Takže ani kdybyste dostala nabídku od nějakého renomovaného režiséra?
HZ > Asi bych to zvažovala, ale velmi, velmi pečlivě. Nechala bych tuhle odpověď otevřenou, ale spíš se přikláním k tomu, že ne.
Oba Vás zanedlouho čeká významné jubileum, chystáte nějaké velké oslavy?
ŠM > Třetího srpna mi bude šedesát, takže celá rodina přijede do Prahy a budeme mít rodinnou oslavu. Ale ta veliká v divadle proběhne až 13. listopadu, protože v září a říjnu budu v Chicagu. To bude narozeninový galakoncert a současně mi také vyjde nová vánoční deska. Na to se moc těším.
HZ > Na mé narozeniny, což je šestého září, bude Štefan už v Chicagu. Ale já mám přesně v ten den koncert v Lucerně a tam by také měla vyjít deska, která mi bude věnována k narozeninám. Takže to jubileum, jak říkáte, oslavím spíš pracovně, ale rozhodně mi to nevadí, naopak. No a hned poté odletím za Štefanem a budu s ním v Americe celý měsíc.
Jakou nejdelší dobu jste strávili každý zvlášť?
ŠM > To bylo jednou, když jsem měl vystoupení v Paříži. Hanka měla přiletět, ale byla tehdy dost nemocná a nakonec cestu zrušila, aby mě nenakazila. Bylo to představení Liška Bystrouška a je to asi to jediné, které neviděla. Měli jsme sice sedm repríz, ale její stav se nelepšil, takže nedorazila ani později. To bylo asi naše nejdelší odloučení, trvalo několik měsíců. A bylo těžké. Já totiž vždy, když má Hanka za mnou někam vycestovat, chystám ten byt nebo hotelový pokoj tak nějak pro ni. Pokaždé koupím kytici nebo nějaký parfém, prostě něco, čím bych jí udělal radost. A to jsem udělal i tehdy, jenže po generálce zavolala, že ji není vůbec dobře a nic z toho nebylo. Bylo mi smutno, ale samozřejmě se nedalo nic dělat.
HZ > Mně to bylo také hrozně líto. Ale bylo mi jasné, že nemůžu přijet, protože bych mohla zničit celou inscenaci. Nakazila bych Štefana a ten další kolegy… To by mě prokleli! (směje se) Tak jsem místo toho seděla doma na zadku.
ŠM > Ale ona to ani nebyla kdoví jaká inscenace, takže jsi o nic nepřišla. (směje se)
Hudba je Váš život, doma ji prý ale téměř neřešíte.
ŠM > Vůbec! Hudba u nás doma nezní, nemluvíme o ní, nic.
HZ > Nebo opravdu jen minimálně. To je stejné, jako byste si doma zapnula diktafon a dělala si jen tak pro zábavu rozhovory. Taky by Vás to zřejmě nenapadlo. A my to s hudbou máme podobně, doma jsme rádi, že si od ní můžeme trochu vyčistit uši. Hodně to také záleží na tom, kolik máme aktuálně práce. Já toho například měla poslední dobou tolik, že mi vadí byť jen trochu hlasitější hovor. Uši si prostě potřebují odpočnout a to je potřeba respektovat.
Obě Vaše profese jsou časově dost náročné, máte vůbec někdy nějaký vyloženě volný den?
ŠM > Máme a miluju to!
HZ > Oba to milujeme! Naštěstí se nám to každý rok aspoň na pár dní vždy poštěstí, a to si pak moc užíváme.
ŠM > Ráno si v klidu dáme kávu, pak vyrazíme nakoupit, nebo jen tak na procházku, potom se třeba chvíli opalujeme, po obědě si na chvilku lehneme… To nicnedělání, stav, kdy nemusíte myslet na hořící termíny, můžete si v klidu dopřát zmrzlinu… To je k nezaplacení.
Vy si jinak zmrzlinu nedáváte?
ŠM > Když mám pracovní povinnosti, tak nemůžu. Jednou jsem byl frajer a dal si ji a krutě se mi to nevyplatilo – dostal jsem takovou angínu, že jsem nemohl zpívat. Takže zmrzlina je pro mě výjimečná a jen za odměnu (směje se).
Vy jste, paní Zagorová, snad s váhou nikdy problém neměla, viďte?
HZ > Jéje, to byste se divila! Ale já se prostě nedokážu celoživotně vzdát sladkého, které miluju. Takže to mám nastavené tak, že budu radši půl roku držet přísnou dietu, než definitivně vyškrtnout sladkosti – gumovými medvídky počínaje, tatrankami konče.
Štefan Margita
Je původem Slovák s maďarskými kořeny, dlouhé roky už ale žije se svou manželkou v Praze. Vystupoval v nejvěhlasnějších operních domech po celém světě, například v milánské La Scale, londýnské Covent Garden a dokonce i v newyorské Metropolitní opeře.
Hana Zagorová
Působí na hudební scéně už přes padesát let a patří mezi naše nejúspěšnější zpěvačky. Na kontě má devět Zlatých slavíků a za svou kariéru nazpívala už víc než 820 písní. Jejím první manželem byl baletní mistr Vlastimil Harapes, od roku 1992 je provdaná za tenoristu Štefana Margitu.
