Herci musí být sami k sobě upřímní, znát své chyby i slabosti…

Simona Stašová patří mezi přední české herečky. Naposledy se objevila ve filmu Lída Baarová. Na lidi působí pozitivním dojmem, asi nenajdete člověka, který by ji na filmovém plátně nebo divadelních prknech nevidělrád.

Jste hodně obsazovaná česká herečka. Naposledy jsme Vás mohli vidět ve filmu Lída Baarová. Podle čeho si vybíráte role? Co musí scénář a vůbec celkově nabídka mít, abyste na to kývla a přijala roli v daném filmu?

Dostanu-li nabídku a přečtu si scénář, tak už za ta léta umím rozeznat, jestli má ten který projekt šanci na pěkný film. Taky už rozeznám, zda je to role pro mě, jestli můžu být v tom filmu něco platná, jestli mu můžu něco dát. Samozřejmě se můžu mýlit. Jisté je, že dnes už nevezmu žádnou nabídku, kde si alespoň sama pro sebe nejsem jistá, že něco pěkného společně vytvoříme a že tomu moje přítomnost může pomoci. Živí mě divadlo, takže si mě nemůže nikdo koupit za peníze, film přijmu jen pro radost. A to byl přesně ten důvod, proč jsem přijala nabídku hrát maminku Lídy Baarové. Zda jsem se tentokrát nemýlila, může posoudit jen divák, který věnuje svůj čas a své peníze a jde se do kina s přáteli potěšit.

Snímek Lída Baarová režíroval Filip Renč. Ten má na kontě slušný počet filmů. Zajímavé na něm mimo jiné je, že rozděluje společnost na dva tábory. Zdá se, že buď ho diváci milují, nebo ho nesnášejí. Jak jste na tom Vy? Jak ho vnímáte jako režiséra?

Filip je od malinka prostoupený filmem. Už jako dítě hrál a vyrůstal před kamerou a vnímal všechno okolo filmu a film je součástí jeho bytí. Miluje filmování, trápí se tím, žije tím a je to na jeho filmech znát. Nikdy to není nuda, vždycky vás jeho práce provokuje, má své příznivce a fandy a má své odpůrce, já patřím mezi ty fandy.

S Filipem Renčem za sebou máte pěknou filmovou historii. Natočili jste večerní bijáky i televizní filmy, když budeme jmenovat, jedná se o Román pro ženy, Zrozen bez porodu, Sebemilence. Vaše práce byla oceněna i filmovými kritiky. Byli jste oceněni i na mezinárodních festivalech. Co pro Vás takové ocenění znamená?

Ano, je to velmi příjemné. Alespoň pro ten čas, pro ten okamžik. Užili jsme si v Monte Carlu, v San Franciscu, v Jižní Koreji v Soulu a to, že jsme přivezli ceny, je prostě fajn. Je to taková injekce do další práce. Ovšem nic víc to neznamená, s každou novou prací se ocitáte na nule, znovu na startu a nikoho nezajímají vaše minulé úspěchy, musíte se o to místo na slunci znovu a znovu porvat. S Filipem Renčem se člověk rve rád. Ale i s Honzou Hřebejkem a Milanem Cieslarem a s dalšími, se kterými ráda pracuju.

Pojďme se teď bavit o tom, co nyní připravujete. Na co se můžou Vaši fanoušci těšit? Chystáte po Lídě Baarové něco nového, nějakou další filmovou novinku? Pokud ano, s kým a o čem snímek bude? Prozradíte nám to, prosím?

Ano, v létě bych měla natáčet komedii z padesátých let s Mirkem Donutilem a Ondrou Vetchým, ale nerada bych ještě o tom projektu mluvila, je to ještě daleko. Zatím jsem stále na cestách po vlastech českých a moravských, kam přivážím svůj divadelní repertoár, který jsem si sama vybrala, takže vím, co nabízím, a jsem s těmi různorodými hrami velmi spokojená. Nikdy se neopakuju a pokaždé si vybírám jiný žánr, od dramatu Římské noci až po bláznivou italskou komedii Vím, že víš, že vím. Mezi mnou a divákem je důvěra a tu nechci zklamat.

Diváci Vás znají z mnoha filmových i divadelních rolí. Každý si jistě našel svou nejoblíbenější, tu, kde Vás má nejradši. Jaká role, kterou jste ztvárnila, je ale ta Vaše „srdcovka“? Kterou máte nejradši Vy?

Na to je pro mě velmi těžké odpovědět. Miluju postavy, které jsou mnohovrstevnaté, mají vývoj a je tam co hrát. Ve filmu to bylo drama o domácím násilí Sebemilenec, kde jsem ještě mimo jiné věděla, že ta naše práce má obrovský smysl, že může lidem něco dát, může jim pomoci. Pelíšky jsou samozřejmě klasika, která má taky ještě ten spodní proud smysluplné práce, kromě toho, že je to sranda. A na divadle je to moje milovaná alkoholička Eva Mearová z Drobečků z perníku, Filumena Marturano a moje srdcovka Shirley Valentine. Jsou to tragikomedie, smích přes slzy a takové já vyhledávám a takové, pokud mi někdo nabídne, nikomu nedám.

Jste uznávanou herečkou. Na DAMU a jiných hereckých školách se jistě najde spousta studentů, kteří Vás považují za svůj herecký vzor. Co byste doporučila těm, kteří se chystají studovat herectví, nebo už ho studují a chtějí být tak úspěšní, jako jste Vy?

Především než začnou opravdu vážně uvažovat o herectví, tak aby si uvědomili, že je to tvrdá práce, že to není jenom zábava, jak by se mohlo mladým adeptům herectví zdát. Je to běh na dlouhou trať a nesmí je odradit první, druhý i desátý neúspěch. Musejí dřít, být otevření světu, dívat se kolem sebe, znát psychologii, číst knížky, být sám k sobě upřímný a znát své chyby, slabosti a být tolerantní k chybám druhých. Za úspěchem se totiž nejde, ten se dostaví nečekaně až po tvrdé práci, po pomalých stupínkách a po prohrách.

A co Vy jako divačka? Na jaké filmy se ráda podíváte? Máte svůj oblíbený snímek?

Miluju filmy Život je krásný s Robertem Benignim a Little miss sunshine s Toni Collette, kromě jiných samozřejmě.

Nedávno jste byla hostem KNIHfestu 2016. Stala jste se také tváří Knihy Dobrovský a nakladatelství Omega. Jaké máte ráda knihy? A máte ve svém životě vůbec čas číst?

Na čtení si vždycky čas najdu. Na divadelní zájezdy mě vozí profesionální řidiči v pohodlných autech, a tak pro mě není problém zabořit se do četby. Čtu po představení i ráno po snídani a díky Knihám Dobrovský, kteří mě oslovili, dostávám tipy na vynikající knížky. V dnešní době, kdy je výběr obrovský, je důležité vědět, po čem sáhnout. Můžu se s vámi podělit o pár titulů. Máte-li chuť na příběh bratrů Mašínů, což je opravdu skvělé čtení a jmenuje se Zatím dobrý s podtitulem Největší příběh studené války a sepsal ho Jan Novák, nebudete litovat času. Pokud vás zajímá doba, kdy se rozpadl Sovětský Svaz a chcete pochopit ruskou duši, sáhněte po knížce od investigativní novinářky Světlany Alexejevičové Doba z druhé ruky – Konec Rudého člověka. Je to čtení hutné a neodrhnete se od něj. Jestli máte chuť se dozvědět něco z historie 18. století a přitom prožít dobrodružný a romantický příběh, sáhněte po knížce Diany Gabaldon – Cizinka. Ženám bych doporučila milostný příběh s velmi vtipnými scénami a zajímavými postavami od Petry Hulsmannové – Čmeláci v srdci. A nemůžu nezmínit tři skvosty Anthony Doerr – Jsou světla, která nevidíme, Imre Kertész – Člověk bez osudu a Donna Tarttová – Stehlík. Jsem si jistá, že mi nebudete nadávat.

Když už jsme u těch knih… Mnoho herců a hereček píše knihy. Ať už o sobě, nebo o něčem jiném, různé fejetony, básně a tak dále. Můžeme se těšit na něco od Vás? Chystáte se taky něco napsat?

Ne, nechystám. Zatím žiju a čtu ty druhé. Na sepsání memoárů mám opravdu ještě co dohánět v tom svém žití a v tom, co bych jednou eventuelně chtěla říct, co by třeba lidi mohlo zajímat. Zatím se na to necítím.

Otázka na tělo. Kdybyste měla k dispozici zlatou rybku, která by Vám splnila tři jakákoli přání, jaká by to byla?

Vidíte a to vám neřeknu. Ta přání jsou jen v mém srdci.

Poslední otázka, než se rozloučíme a já Vám poděkuji za příjemný rozhovor. Máte nějaké životní motto? Pokud ano, tak jaké?

Jsme tady jen na návštěvě, na dovolené, čekáme, kdy to naše letadlo poletí, kdy nás vyzvou jako poslední volání k odletu, tak bychom si to měli uvědomit a neničit si tu dovču. Stejně z toho nevyvázneme. Stejně ta dovča skončí.

Simona Stašová (herečka, *19. 3. 1955)