Býval jsem zrychlený, nekoncepční extrovert

Herec Karel Zima má za sebou pěknou řádku rolí v televizních seriálech, celovečerních filmech i divadelních představeních. Jak vnímá svoji práci on a co vlastně dělá v těch vzácných chvílích, kdy zrovna nehraje? Jak změnilo jeho život darování ledviny nebo práce pro poštu? A jak se do jeho života promítla pandemie?

Za svůj život už jste vystřídal nespočet rolí. Na které vzpomínáte nejraději?

To je pro mě těžká otázka, protože těch důležitých rolí bylo hodně. Jednou z nich je určitě role neslyšícího Františka ve filmu Minulost, blízká mi byla taky role Pepy Slámy v seriálu Temný Kraj. A byl to i spartakiádní vrah ve filmu Silnější než já. Ne, že by ten film byl zrovna na Oskary, ale byla to moje první hlavní role.

Cítíte se lépe před kamerou, nebo na divadelních prknech? V čem vnímáte jako herec největší rozdíl?

I to je zapeklitá otázka, protože jsou to dva úplně odlišné světy. Pravda je, že když mi bylo tak do pětatřiceti let, tak mě víc bavilo natáčení. Vždycky jsem byl tak trochu zrychlený, nekoncepční extrovert, a v tomhle ohledu byl pro mě film lepší, protože záběry se točí třeba minutu. Divadlo se zkouší dva měsíce, každý den čtyři hodiny, za které se toho na jevišti udělá zlomek. Kouzlo divadla je ale v tom, že se odehrává před živým divákem teď a tady, nemůžete nic opravit ani zopakovat. I když na představení jdete znova, nikdy nebude úplně stejné. Dnes mám obojí rád stejně také díky tomu, že jsem v divadle dostal hezké role.

Nic jiného než myslet pozitivně nám nezbývá

Kromě kultury jste znám také darováním ledviny svému známému, Karlu Vaňkovi. Je něco, čím Vás to obohatilo, nebo naopak něco, co Vám oproti životu předtím chybí?

Chybí mi orgán (smích). Ale jinak jsem samozřejmě bohatší. Umožnit konkrétnímu člověku žít normální život, poznat ho i s jeho rodinou, inspirovat další lidi… prostě konečně pořádný kus práce. Vždycky říkám, že mám pocit, jako by mi další čtyři ledviny dali, a ne jednu vzali. Navíc se člověk vzdělá, dřív jsem toho o ledvinách věděl zlomek toho, co teď. Proto dělám i ambasadora Světového dne ledvin a snažím se přispět k nějaké osvětě. Je to zkrátka zajímavé a dobrodružné.

Jak snášíte současnou situaci s pandemií? Co Vám oproti normálu chybí nejvíce?

Chybí mi hlavně setkávání s lidma, kamarádama, protože to žádné sociální sítě nemůžou nahradit. Vidím to i na svých blízkých, žít přes rok virtuálně se prostě nedá. Tím nechci snižovat ekonomické důsledky a to, že si spousta lidí finančně hráblo na dno. Mám kolegy, kteří žili jen z divadelních představení, a ti se teď museli třeba odstěhovat na chatu a pustit byt v Praze. A nejde jen o lidi z kultury, všichni hoteliéři, restauratéři… Těch dotčených lidí je hrozně moc.

A přineslo Vám to naopak i něco pozitivního?

Určitě. Člověk má čas na věci, na které předtím neměl. Já předtím trávil denně někdy až šestnáct hodin prací a domů se často dostal až v noci. Byl jsem za to vděčný, ale ten čas na sebe prostě nezbýval. Pak se nevidíte s rodinou, šidíte ty důležité věci a nedochází vám to. Takhle jsem získal hodně času na svoje děti a pro rodinu, což bylo super. Ale mělo to trvat měsíc, dva… teď už je to hodně kontraproduktivní.

Čím ten volný čas vyplňujete?

Teď už ho zase tolik nemám, rozjelo se hodně natáčení. Přibyla mi ale jedna velmi milá práce, a to je talk show „Nejen o práci“. Bavím se tam s různými hosty, od celebrit až po úplně neznámé „malé velké lidi“. Je tam třeba tramvaják, popelář, co má YouTube kanál, mistr světa ve skocích na lyžích… Je to velmi pestré a pohodové, bez konfrontací, snažím se těch lidí ptát na věci, na které se je ještě nikdo nezeptal.

Během pandemie jste také rozvážel zásilky pro Českou poštu. Jaká to byla zkušenost?

Bylo to skvělé a vzniklo to náhodou. Hledal jsem podobně jako řada kolegů práci u rozvozu jídla, ale už bylo plno. Pak jsem dostal kontakt na pobočku pošty na Masarykově nádraží a začal rozvážet dodávkou balíky po Praze. Samozřejmě za malou výplatu, ale o peníze mi tolik nešlo. Hlavně jsem nechtěl jenom ležet doma, to nejde, to vám zreznou klouby. Poštovní řemeslo navíc máme v rodině, do mých dvanácti let jsme na poště dokonce bydleli, takže se kruh uzavřel.

Co byste doporučil čtenářům, aby současnou situaci dobře zvládali?

Já bych vycházel z přístupu mojí maminky, které bude za dva roky 80 a i v téhle době je veselá a pozitivní. Poradil bych tedy žít jako ona, to znamená čerstvý vzduch, vitaminy ne v ampulkách ale v jablku, spousta her a kvízů… Zkrátka užívání si života v rámci možností, jaké jsou. Nic jiného než myslet pozitivně nám nezbývá. Proto taky doufám, že se tu po volbách změní poměry.

Karel Zima (* 13. prosince 1971, herec)

Rodák z Liberce vystudoval herectví na Pražské konzervatoři a už v té době hostoval v několika divadlech. Volnou nohu si drží dodnes, zahrál si například v seriálu Pustina nebo ve filmech Poupata a Čertova nevěsta. Mimo hraní se věnuje také dabingu, psaní scénářů k pohádkám a okrajově i hudbě. Jeho koníčkem bývalo také ježdění rallye, toho se ale vzdal poté, co svému známému daroval ledvinu. Má dvě děti, obě se svojí bývalou ženou, herečkou Magdalenou Zimovou.