Rozhovor
Bolek a Anna Polívkovi: Závislost na smíchu máme v genech
15. duben 2014
|
|
Foto Dalibor Konopáč
Foto Dalibor Konopáč
Na jevišti k sobě pasují dokonale – určitě i proto, že se navzájem znají skrz naskrz. Bolek a Anna Polívkovi se v divadelní hře DNA představují jako dva klauni, otec s dcerou, jejichž společný život se odehrává v divadelní šatně. Jako herečtí kolegové společně tráví čas o přestávkách mezi výstupy. Prostě si sem tam odběhnou na scénu. Nebo už na scéně jsou? Při povídání se ti dva doplňují podobně jako na divadle, chvílemi pochybujete, zda vůbec slezli z podia. Oslovují se ovšem něžně, nějaký třeskutý humor přece jen naživo nepěstují.
DNA se odehrává celá v herecké šatně, sdíleli jste ji spolu někdy i v reálu?
BP: No jo, když jsme hráli někdy před deseti lety Benátského kupce na Shakespearovských slavnostech, tak jsme se tam potkávali.
AP: Ale vyloženě společnou šatnu jsme tehdy neměli, byly tam rozdělené na dámskou a pánskou část.
BP: Počkej, vždyť Ty jsi hrála už v Šaškovi a královně a tam jsme se určitě pravidelně připravovali na představení společně v jedné místnosti. Tehdy jsi měla šest nebo sedm roků.
AP: To je pravda, Šašek a královna mě přivedli k divadlu, tam jsem si poprvé vyzkoušela jaké to je, předvádět se před lidmi. Dodnes si pamatuji, jak jsem si to užívala.
Co Vás, pane Polívko, donutilo po letech sednout a napsat divadelní hru?
BP: Nedonutilo mě nic. Ono je vůbec nejlepší, když vás k tvorbě nic a nikdo nenutí. Když to všechno v sobě necháte pomalu a postupně vykvasit, vybublat a když nazraje ten pravý moment, pustíte všechno ze sebe ven.
AP: Mluvili jsme už několik let o tom, že by bylo fajn, kdybychom udělali něco vyloženě spolu, my dva. Přesto jsem ale byla překvapená, když táta loni přišel s Dnou. Už jsem nečekala, že k tomu někdy dojde. Myslela jsem si, že ten nápad vyšumí do prázdna.
Psal jste roli druhého klauna dceři přímo na tělo?
BP: Jistě, nikdo jiný by tam vedle mě na podiu stát nemohl. Jednu dobu jsem chtěl, aby mi druhého klauna dělal Peca, měl jsem dlouhou dobu sen o klaunském duu. Mohl za to i vtip, kde se někde v maringotce klauni odličují, a ten jeden říká tomu druhému: „Teď bych si tak dal nějakýho Shakespeara, abych si trošku dáchnul.“
Na uklidněnou…
BP: No jo, vezměte si, že jako klaun musíte pořád padat na zem, schytávat kopance a facky a nechat si líbit ledacos, že jo. Shakespeare je přece jen o něco důstojnější. Navíc jsou jeho hry poměrně statické, takže většinou stojíte na jednom místě.
Mají to, Anno, podle Vás ženy komičky těžší než muži?
AP: Těžší, lehčí, já pořádně nevím, neumím to srovnat.
BP: Těžší od slova těšiti se.
AP: Nemůžu si přece stěžovat tady (směje se), jsem hrdá, že můžu hrát vedle táty. A že můžu být komik. Pro mě to je přirozené, vlastně mi na tom nepřijde nic až tak náročného. Strašně mě to především baví, to bude asi tím, že čím více času strávím na jevišti, tím lépe. Mám ráda legraci ale i jako divák, mě připadají náročnější dlouhá dramatická představení, mám ráda, když se i v tragédii sem tam zaleskne vtip jako odlehčení, nebo naopak potvrzení. V tomto ohledu jsem, myslím, naprosto na smíchu závislá. Neumím si představit hrát dvouhodinové představení za naprostého ticha. Soustředěný divácký výraz má také své kouzlo, ale já mám blíž k legraci než dramatům.
BP: Jsme pyšní, že ses narodila právě nám,
do rodiny Polívků. Taky nemám právě rád, když slyšíte, že paní někde ve druhé řadě kručí v břiše. Což nic proti té paní, mě se to stalo na Simoně Stašové a Tennessee Williamsovi, že mi tak nahlas kručelo v břiše, až se za mě Marcela styděla a dělala, že ke mně nepatří. Kručounovi.
Máte mezi sebou generační spory, o kterých je hra též?
BP: My dva ani tak ne, ale v rodině se to táhne. Už babička tady od Aničky kdysi říkávala, že mladí herci jsou strašní, protože nemají pojem o tom, kdo to byl Voska, Pivec, Höger. Nevím, jestli v tom nakonec nespočívá kouzlo divadla, že se i největší hvězdy zanoří po čase za divácký obzor. Doufám,
že komici mají v tomto směru větší trvanlivost, třeba Vlasta Burian nebo Jan Werich. Je pravda, že televize i film divadelního génia poněkud vytěsňují. Přitom kdyby dnes mladí viděli hrát takového Vosku, čuměli by.
AP: Přemýšlím nad tím generačním sporem, mám to asi celé naopak. Mám k tátovi blíž než k mnohým svým vrstevníkům. Obdivovala jsem ho už jako dítě za to, že je nekonvenční, a tak to i zůstalo.
Nikdy se nepřete, není nic, na čem se vůbec neshodnete?
BP: My se vždycky navzájem zastavíme, když se to začne blížit. Nepamatuju si nic, na čem bychom se vyloženě neshodli. Moje postava ve hře je plná výčitek vůči dceři, tak mě napadá, že se také říká, že staří lidé jsou mladým dobrým příkladem, protože na ten špatný už se nezmohou. Ve Dně se ti dva pořád navzájem peskují – nekuř, nepij a tak. V reálu to ale rozhodně nepěstujeme (směje se).
Nenapomínáte se.
BP: Ne, to určitě ne.
AP: Tatínek naopak: „Dej si cigárko, napij se vínečka“… ví dobře, že na mě by stejně zákazy nefungovaly. Tím nesu odpovědnost za sebe sama. Takže když jsem při zkoušce nervózní, táta mě dokonce i prosí: „Ančo, dej si prosím tě cigáro (směje se), ať je klid.“
Stane se Vám někdy, že zažertujete, a ten druhý to vezme vážně a naopak?
BP: Ale jo, občas se to stane. Několikrát jsem v divadle reagoval na něco, co řekla, a Anča mě zarazila: „Tati! Já hraju, prosím tě!“ Člověk do té legrace tak nějak vroste, že už vlastně nerozlišuje, a nikomu to nevadí, všichni už jsou zvyklí.
Když vykročíme do světa filmu, Anna před patnácti lety debutovala v Návratu idiota, vy jste získal Českého lva za Musíme si pomáhat. Sledovali jste posléze své kariéry?
AP: Když jsem viděla Musíme si pomáhat, byla jsem zrovna v Torontu, a jak se obvykle nechlubím, tady jsem měla strašnou potřebu. Málem bych šla na pokladnu a řekla tam paní, že to je můj táta, ten hlavní hrdina (směje se). Jinak pro mě byl Návrat idiota úplně prvním natáčením, po něm jsem odjela studovat hereckou školu do Francie, takže jsem začátek filmové kariéry poněkud odsunula, a táta chvíli ani neměl co sledovat.
BP: Ale viděl jsem ji v několika divadelních představeních a musím říct, že mě překvapila v roli vražedkyně v televizi. To jsem koukal, jak byla skvělá.
Líbí se Vám, Anno, víc táta ve vážných nebo komických rolích?
AP: Mě se právě líbí jeho schopnost obě dvě polohy propojovat. A je pravda i to, že je takový i jako táta i jako člověk. Když je potřeba, umí situaci odlehčit, a naopak.
Souhlasíte, že z divadelních postav se nejvíce podobá Donu Quijotovi?
AP: No, ano (smějí se).
BP: Taky jsem se ho nahrál.
Které postavě se pak podobá Vaše dcera?
BP: Anička může být Roxanou, méně už pak Julií, i když proč ne?
AP: Na Julii už jsem stará.
BP: Pravda, věkově už to nevychází. Ale Lady Macbeth by byla skvělá, ona si postava ale musí najít herce sama. Shakespeare je opravdu někdy velmi poučný. A dovede si tě na jeviště, o tom já něco vím. To není jako třeba Beckett, kdy čekáte celé představení na Godota. Dohadovali jsme se, jak to vlastně hrát, když je to taková nuda? U Shakespearem se vám to nestane, proto bych Anče přál spíš jeho postavu.
Co kromě lásky ke smíchu se u Vás v rodině dědí? Máte nějaký výrazný rodový znak?
AP: Ruce a nos.
Je pravda, že jsem si nikdy nevšimla, že máte dokonalý cyranovský profil, a ještě výraznější nos než Váš otec.
AP: Ano, to táta říká: „Z dálky dobrý, z blízka už je to horší.“ Já jsem vymyšlená na jeviště.
BP: Když jsem se chtěl hlásit na JAMU a uvažoval jsem o změně jména, protože Polívka mi znělo obyčejně, tatínek už kdysi říkával: „Bolečku, nech si to jméno, budeš mít celý život reklamu na každém jídelním lístku.“
Funguje to?
BP: No jistě, kdo by si na mě nevzpomněl při srkání.
Co Vás spojuje povahově? Tvrdohlavost?
AP: Je toho víc, teď při zkouškách mě často až zarážely některé tátovy reakce, zjistila jsem, že se ve stresových situacích chovám úplně stejně jako on. Určitě máme společné i to, že se oba dva rychle rozčílíme a oba dva to stejně rychle přejde.
BP: Což je dobře. Kdykoliv nás přepadne chvilka totálního zmaru, dokážeme se po chvilce zvednout a říct: „Tak pojďme to zkusit ještě jednou znovu.“
V čem jste, Anno, po mámě?
AP: Po mámě? Pořádná po ní nejsem, ani dochvilná. Bohužel (směje se). Možná, že všechno moc prožívám. Neměl by na tohle odpovědět spíš táta?
Klidně.
BP: No, já tam vidím poměrně dost společných znaků. Za všechno snad hovoří vzpomínka, kdy Anička bydlela s maminkou na Bílé hoře, já za nimi přijel na návštěvu a chtěl jsem ji pochválit: „No vidíš, Aničko, jak máš v pokoji uklizeno, to je krásný.“ A ona na to: „Znáš mámu.“
Co jste se o své dceři díky Dně dozvěděl nového? Naučila zase na oplátku ona něco Vás?
BP: Věděl jsem to už před tím, ale ujistil jsem se, že je na jevišti pohotová a že je velmi pracovitá. Dostředivá vůči představení. Ale netušil jsem, že chodí opravdu ráda pozdě. Ona prý vyloženě musí občas přijít pozdě. Jednou jsme na ni čekali už opravdu dlouho před jedním natáčením, a když pak dorazila, omlouvala se: „Ale já jsem nevěděla, že vás je tady tolik!“ Od té doby vím, že její dochvilnost se řídí počtem lidí, kteří na ni čekají. Čím je jich víc, tím dříve přijde.
AP: Ale za moje problémy poslední dobou může částečně i dálnice D1, to se musí nechat. Protože já nejsu z Brna, já su z Prahy.
Rozhovor
Foto Dalibor Konopáč
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
