Ondřej Vetchý

Ondřej Vetchý se na prkna, jež znamenají svět, i na plátna kin dostal z Vysočiny, kde ukončil základní vzdělání. Ale dál už směřoval ke svému snu být hercem. Konzervatoř už dokončil v Praze a odtud vedly jeho kroky do ambiciózní a moderně zaměřeného Činoherního studia v Ústí nad Labem. Z divadelních scén připomeňme ještě Divadlo E. F. Buriana. Ostatně divadlu zůstal věrný po celý život a dnes je v angažmá v pražském Činoherním klubu.

Pokud jde o film, začínal, jako snad každý herec, malými štěky. Tím prvním byla role Pikolíka ve filmu pro děti Neříkej mi majore! (1981). To, co zřejmě rozhodlo o jeho častějším obsazování ve filmu, ovšem nebyla velká dramatická role, ale skvělý výkon v pohádce S čerty nejsou žerty (1984), kde exceloval v roli „čerta s hodností vraníka“.

Potom se Vetchý objevil v celé řadě filmů a specializoval se na mladé floutky a flinky, kteří sázejí na své charisma víc, než na pracovitost. I pod dojmem z těchto výkonů jej režisér Miroslav Zábranský přizval ke své režijní premiéře, k dramatu o životě dvou zcela rozdílných bratrů, Dům pro dva (1988). A opět to byl vagabund a svůdník s vyřídilkou, ovšem tentokrát v daleko psychologicky komplikovanější a vážnější roli. Toho si ostatně všimla i mezinárodní porota a za svůj dokonalý výkon byl oceněný Evropskou filmovou cenou Félix.

Od té chvíle bylo zřejmé, že Ondřej vetchý patří k těm nejuniverzálnějším hercům u nás. Tragickou postavu ztvárnil ve snímku Letu asfaltového holuba (1991) slovenského režiséra Vlada Balca, jako Emil, ještě nevyzrálý mladý muž, se představil ve Weissově snímku Marty a já (1990). Zahrál si i na mezinárodní úrovni, a to rovnou s esem světového filmu, Anthonym Hopkinsem, v bijáku Proces (1992). Zároveň nepohrdl ani celou řadou pohádkových postav, jako byl třeba nabubřelý princ Velemír v Kouzelném měšci (1996). 

Přece jen se ale stále jasněji ukazovalo, že tou nejzamilovanější Vetchého parketou budou postavy s jemnou ironií a smyslem pro humor. Takový je voják Kefalín z Černých baronů (1991), ale i celá řada dalších postav, až po účinkování v současném Okresním přeboru.

Vetchý si také záhy našel svou oblíbenou režisérsko-scénáristickou dvojici, a nevybral si vůbec špatně. Spojil své herectví s umění syna a otce Jana a Zdeňka Svěrákových. Ti mu napsali nespočet nejrůznějších rolí, ale jednou z nich Vetchého jednou provždy „vyslali“ i na oběžnou dráhu světových kin. Mám na mysli hrobníka Brože z Kolji (1996). Jan Svěrák pak neváhal ani s rolí Františka Slámy ve svém též po Oscarovi pokukujícím Tmavomodrém světě (2001), ale bylo těch rolí nepočítaně.

Zkrátka, i podle počtu nominací na Českého lva (je jich pět, za Golet v údolí, Kolju, Báječná léta pod psa, Tmavomodrý svět, Vendetu) je Ondřej Vetchý jednou z ikon současného českého hereckého nebe. A kdyby tomu snad někdo nevěřil, může mít problém, Ondřej Vetchý se totiž od mládí věnuje bojovým sportům a pokud jde o judo, dosáhl už i 1. dan.