Život je krásný

Oskarový snímek z roku 1997 italského komika i režiséra v jedné osobě Roberta Benigniho je jedním z nejpozoruhodnějších filmů věnujících se období druhé světové války a holocaustu. Benignimu se podařilo propojit dramatický příběh a komiku s naprostou přirozeností a samozřejmostí bez toho, aby z filmu čišel přílišný patos, sentiment, nebo naopak absurdita.

Celý příběh začíná v malém městečku v Itálii těsně před začátkem války, kdy sem přijíždí mladý a energický číšník Guido Orefice (Roberto Benigni), který se takřka na první pohled zamiluje do půvabné učitelky Dory (Nicoletta Braschi). Ta však svého budoucího manžela již má, ale to nijak Guidovi nebrání v tom, aby se jí dvořil a nadbíhal jí. I přes nelibost rodičů se nakonec Guido s Dorou vezmou a vše vypadá, že jejich příběh bude mít šťastný konec.

O pár let později netvoří spokojenou rodinu jen oni dva, ale mají již pětiletého syna Jozua (Giorgio Cantarini), kterého bezmezně milují. Ovšem válečná doba je krutá a těžkosti dolehnout i na Guidovu rodinu. On i Jozue jako Židé musí do transportu do koncentračního tábora. Dora není Židovka, leč rozhodne se, že své muže neopustí a nastupuje do transportu s nimi. V táboře se jejich osudy rozdělí, ale všichni tři se vyhnou plynovým komorám. Boj o život zde však svádí velmi svérázně, neboť Guido přesvědčí Jozua, že vše je jen hra o velkou cenu, o tank. Kdo dokáže dodržovat přísná pravidla hry, jistě nakonec zvítězí. 

Život je krásný, ale také velmi těžký a bolavý a Benignimu se jej podařilo zachytit ve všech polohách. Válečné hrůzy, koncentrační tábor, traumata, která jsou většinou nepřenosná a také nesdělitelná se však díky dětské perspektivě a formě hry náhle mohly dostat na filmové plátno v tragikomickém příběhu o nezměrné lásce. Veškeré komické prvky nejsou nijak nepatřičné či snad absurdní, jen díky nim je válečný svět snesitelný, nejen pro Jozua, ale také pro diváky. Takto nějak by film o holocaustu asi natočil i Charlie Chaplin, jako příběh, v němž se dá s velkým zlem bojovat jedině malými radostmi a úsměvem.