Vesničko má středisková

Komedie, kterou zná každý, i když ji ještě ani neviděl. Je to film, z něhož dnes cituje snad úplně každý. Kdo by neznal hlášky typu „Tak běž do krematoria. Ať víš, do čeho jdeš.“ Nebo: „Pane Pávek, já nechci k Turkovi! – Už sem řek, po žních jdeš k Turkovi! – Cože? Ke mně? Leda až pokvetou hrábě! – Si je doma prohlídni, možná už mají pupeny!“

Jedno z dalších nevšedních spojení nevšedních českých tvůrců, scénáristy Zdeňka Svěráka a citlivého režiséra Jiřího Menzela. Film, který se snaží na jedné straně bavit, a daří se mu to náramně, aniž by k tomu potřeboval laciné gagové skeče a psí hovínka, po kterých to k popukání klouže. Zároveň se ale snaží poukázat i na určité lidské stereotypy a nešvary malé vesnice, vesnice střediskové. Osud mentálně zaostalého závozníka Otíka (do té doby neznámý János Bán za něj získal v r. 1987 Cenu pro nejlepšího herce na filmovém festivalu v Paříži), šoféra náklaďáku Karla Pávka (Marián Labuda), stejně jako žárlivostí zmítaného druhého řidiče Josefa Turka (Petr Čepek) a jeho ženy Jany Turkové (Libuše Šafránková), či lékaře doktora Skružného (Rudolf Hrušínský) spojuje právě vesnička, ve které se potkávají, škádlí, žertují mezi sebou. Až do chvíle, kdy Pávek nevydrží nemotornost Otíka i posměch Josefa Turka a rozhodne se, že jej nadále jako závozníka nechce. Pro Otíka se tím hroutí svět. Nikoho jiného nemá. V té chvíli se začnou kolem Otíka stahovat kupci, až to vypadá, že Otík skončí v pražském paneláku a chalupa po jeho prarodičích v rukou vedoucího jistého podniku. Jenže to Karel Pávek nevydrží a pro Otíka si přijede.

Závěrečná scéna, ten společný valčík ve vzduchu, kdy si oba, mentálně zaostalý Otík i obtloustlý šofér Karel, povyskočí ve stejné chvíli a stejném rytmu, prostě vždycky vyvolá slzu. Slzu vědomí, že dobrý humor se dá dělat jen ze slov, hereckých výkonů a z lásky ke každému člověku, bez ohledu na to, jak štědrý k němu osud byl.