Na samotě u lesa

Česká filmová klasika z dílny osvědčené dvojce Svěrák – Smoljak, které se jako režisér ujal Jiří Menzel, se stala bezmála během čtyř desetiletí kultovní záležitostí. Kdo by neznal dědu Komárka, coby meteorologického klasika s hláškou: Chčije a chčije. Kdo by si dělal starosti s blechami u psů, vždyť to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou. Jednoduše na českém venkově je ale krásně.

Manželé Oldřich (Zdeněk Svěrák) a Věra (Daniela Kolářová) Lavičkovi se rozhodnou, že si najdou svou malou víkendovou oázu klidu mimo Prahu někde v pěkné chaloupce. Známí jim doporučí chalupu na samotě u lesa, která by potřebovala opravit, ale je v krásném místě a za dobrý peníz. Má to však jeden háček, její majitel, pan Komárek (Josef Kemr), je stále živ a zdráv, a ač stále tvrdí, že na jaře už nezaseje, kravku prodá a odstěhuje se za synem na Slovensko, k odchodu se až tak nemá a chalupu Pražákům hned tak neprodá. Oldřich a děti jsou však nadšení, proto si pronajmou aspoň jednu místnost na léto, aby si vše řádně vyzkoušeli. Čekají je kouzelné prázdniny s dědou, který je svérázným vesnickým samorostem a který jim brzy, i když si to příliš nechtějí přiznat, přiroste k srdci. 

Film Na samotě u lesa v tom nejlepším slova smyslu v české kultuře zlidověl. Často se o něm hovoří jako o komedii, neb Svěrák se Smoljakem zúročili své chalupářské zkušenosti a s typicky cimrmanovskou ironií si utahují z měšťáků, kteří za normalizace houfně utíkali z měst za zdravějším a klidnějším životem. Film však nenabízí jen vtipné scénky a repliky, jež dnes zná snad každý, ale je to také jímavý příběh o sbližování naprosto odlišných lidí.  Vždyť kdo by si nezamiloval idylickou krajinu, chalupu pod lesem a nezapomenutelného Josefa Kemra v roli dědy Komárka, jak poslouchá odpoledne s kotlem kávy pohádky z rádia.