Medvěd

Je asi řada lidí, která bude tvrdit, že filmy se zvířaty v hlavních rolích jsou emocionálním nátlakem, že se z nich nedá vydolovat nic víc, než hromada soucitných slz. Každý, kdo to říká, měl by se seznámit s Medvědem, nebo s Medvědy, jak se také film někdy překládá.

Příběh je to vskutku banální: mládě medvěda zůstane opuštěné poté, co mu matku zavalí kámen. De facto dítě je tak životem donuceno dospět a postarat se o svůj život. V té chvíli potkává starého postřeleného medvěda. Nejprve se ti dva nesnášejí a odhánějí se, ale nakonec uzavřou přátelství. Jenže ve stejnou chvíli se objevují lovci, kteří chtějí svou kořist zpět. Jejich hladovost ještě zesílí, když zjistí, že kromě velkého medvěda našli i mládě.

Děj je situován do konce 19. stol. do Britské Kolumbie a i díky tomuto časoprostorovému rámci se otevírá příběh, který není jen skvělou medvědí podívanou, ale pokládá i zásadní otázky: Umí člověk vůbec existovat s okolní přírodou? Jak je možné lovit zvířata jen tak, pro potěchu? Ale také: jak vlastně rozumíme světu zvířat?

Filmu dominují „herecké“ výkony obou medvědů. Režisér Jean-Jacques Annaud a kameraman Philippe Rousselot dokázali natočit poutavý snímek, ve kterém máte chvílemi pocit, jako kdybyste světu zvířat rozuměli, jako by ti medvědi byli našimi příbuznými. To všecko je doplněno ještě jednou důležitou věcí: zvířecí svět je tu přenášen zase na svět lidský tím, že jsou zde pasáže, ve kterých mladý medvěd sní. A tyto sny jsou také výjimečnou animátorskou prací, pod kterou není podepsán nikdo menší než česká světoznámá legenda animace Břetislav Pojar. Když se totiž zadíváte do těch medvědích snů, najednou se vám věci zdají srozumitelné, pochopitelné, a ano, ukápne možná i nějaká ta slza, ale i ta snad k životu patří.