Klub rváčů

Film, který vás nenechá chladnými, natočil vynikající režisér neotřelých snímků David Fincher (Sedm 1995, Hra 1997, Zodiac 2007) podle knihy Chucka Palahniuka. Klub rváčů (angl. Fight Club) je kontroverzním snímkem, který vyvolal smíšené reakce.

Označení kultovního snímku se mu dostalo až poté, co vyšel na DVD, ovšem z počátku ho příliš nechválili kritici, ani diváci. Většina si s ním totiž nevěděla rady, neboť spíše než o klasický velkofilm (štědrý rozpočet šedesát milionů dolarů), nebo naopak mainstream (neotřelé téma a zcela atypické ztvárnění), se jedná o poněkud zvláštní, rozhodně však neotřelé filozofické dílo.

Když trpíte nejtěžší formou nespavosti jako Jack (Edward Norton), úspěšný mladý muž, začnete hledat cokoli, co by vám pomohlo aspoň na chvíli usnout. Jackovi nepomáhají ani doktoři, ani léky, ale parazitování na neštěstí jiných. Ve své zoufalosti se jednou zúčastnil skupinové terapie, kde nakonec podlehl emocím natolik, že si padl s cizím mužem do náruče a rozbrečel se. Od toho večera mohl zase spát, a tak se na různé terapie vydával pravidelně. Ovšem jak brzy zjišťuje, není jediným, kdo neštěstí druhých používá k léčbě sebe samého. Podobně je na tom i Marla Singerová (Helena Bonham Carterová), stejná podvodnice, která má ovšem radikálně jiný pohled na život (živí se krádežemi, pro rozptýlení páchá sebevražedné pokusy a za svou největší tragédii pokládá fakt, že ještě žije). Dalším, kdo doslova osudově zasáhne do Jackova života je nezávislý Tyler Durden (Brad Pitt), „partyzán restauračního a filmového průmyslu“, který si přivydělává jako číšník (močí do polévek) a promítač (vlepuje záběry z pornofilmů do pohádek). Právě Tyler nabídne Jackovi po požáru bytu přístřeší, ale jen za podmínky, že mu pořádnou vrazí. Uvolňování napětí vzájemnými nakládačkami se pak stane běžnou součástí Jackova i Tylerova života, a vzniká tak vlastně Klub rváčů. Postupně se klubové řady rozšíří a z Tylera se stává jakýsi samozvaný vůdce, jenž připravuje svou vlastní armádu ke změně konzumního a nudného světa. 

Klub rváčů bývá spojován převážně s otázkami násilí, jež je v něm zobrazováno až naturalisticky, ovšem Fincher se snaží dát výprask hlavně dnešní společnosti, způsobu života, který může být pro mnohé naprosto nedostatečným, jen jakousi karikaturou něčeho opravdového. Co je tím opravdovým, na to film neodpovídá, nenabízí řešení, jen říká, že naše spokojená společnost zabydlená v hnízdečkách jako z katalogu IKEA, rozhodně nepředstavuje žádný ideál. 

Už samo kontroverzní téma násilí, fašizujících organizací, narušenosti společnosti a jedinců v ní by stačilo na film řekněme velmi zvláštní. Ovšem nebyl by to Fincher, aby si nepohrával s divákem také vizuálně, aby kamera zběsile nebloudila po místnosti, aby příběh nebyl proložen flashbacky, aby pointa nepřišla půl hodiny před závěrem a aby k tomu všemu nehrála úžasná hudba. Klub rváčů není filmem na nedělní odpoledne, ale dílem v pravém slova smyslu, jež relativizuje vše, s čím se člověk běžně setkává, proto se vám nedostane z hlavy ani po několika hodinách. Stále se k němu budete vracet a každé další zhlédnutí vám poodhalí něco nového. Jednoduše Fincher jako vyšitý.