Kladivo na čarodějnice

Jeden z nejtemnějších, ale zároveň také nejznámějších filmů mága českého výpravného filmu Otakara Vávry. Poutavý a brutálně přesný příběh z období nenávistného potírání čarodějnictví v okolí Velkých Losin a vůbec celého Šumperska, decimuje na jedné straně diváka svou nelítostnou dokumentárností, se kterou ukazuje nejen na mučící techniky a jejich způsoby, ale i na démonickou proměnu jednotlivých aktérů příběhu.

Na straně druhé právě tyto prostředky z něj také dělají výpověď, která nemá jen platnost historickou, ale je i obecně položenou otázkou: Kdo má právo rozlišovat, co je ještě normální a což už ne? A jaké jsou následky toho, když necháme, třeba i ze strachu z neznámého, vládnout jedince?

Film má také obecnější přesah: tvůrci (na scénáři s O. Vávrou spolupracovala i Ester Krumbachová) se pokusili skrze zuřivost inkvizičních výslechů poukázat i na zběsilost politických procesů v 50. letech v ČSSR.   

Celý příběh je ale zarámován jedinečnými hereckými výkony, které ještě podporuje na kontrast soustředěná kamera Josefa Illíka. Její výraz je znásoben i tím, že je snímek černobílý.     

V roli největšího zla, inspektora Bobliga, byl natolik přesvědčivý Vladimír Šmeral, že jej řada diváků po zhlédnutí snímku dlouho nemohla na obrazovce vystát. Na jeho postavě právě byla vidět ona děsivá proměna: z malého nenápadného procesu vykonstruovalo toto lidské temno monstrproces, před jehož chapadly si nemohl být jistý nikdo.

Na druhé straně pozitivní úlohu faráře Lautnera sehrál bravurně Elo Romančík, takže postava, i přes své téměř nadzemské hrdinství a oddanost skutečné pravdě, zůstává lidsky uvěřitelná a není nijak složité se do ní vžít a oblíbit si ji. A Soňa Valentová zase dokázala své Zuzaně vtisknout jak odvážný a hrdý odpor na počátku, tak i ponížení a zhrzenost v závěru. Zkrátka: dech beroucí historický film, jehož otázky v mnohém zasahují i dnes.