Černá labuť

Natalie Portman se v očích řady diváků stala jednou provždy princeznou Padmé z Hvězdných válek. Ovšem v roce 2010 vznikl v režii vizionáře Darrena Aronofského (např. Requiem za sen, Fontána nebo Wrestler) psychologický thriller z baletního prostředí Černá labuť, který ukázal, že to zdaleka není pravda. Po právu za svůj výkon v tomto filmu získala jak Zlatý glóbus, tak Oscara.

Příběh je zasazen do atraktivního, ale málo známého prostředí baletu. Rozvíjí příběh proměny mladé tanečnice Niny (právě Natalie Portman), která, vedená šílenou „láskou“ své matky Ericy (Barbara Hershey), nakonec získává vysněnou hlavní roli v baletu Labutí jezero. Nina je ovšem všecko jiného jen ne sebevědomá baletka. Je stíhána potřebou dokonalosti, tak na sobě od dětství pracuje, týdny jí k životu stačí jen grapefruity, ohýbá své tělo, až praští klouby a do toho všeho se na scéně baletu objevuje nová herečka, která je jejím pravím opakem. Ze západního pobřeží do New Yorku přichází živočišná Lily (Mila Kunis). A protože je v Labutím jezeře hlavní role rozdělená na dvě části, není tak jednoznačné, že Nina je schopna svou dvojroli zvládnout. Pokud jde o Bílou labuť, ztělesňující něhu a čistotu, je všechno v pořádku, ale jak se má Nina vypořádat se svým opakem, s rolí Černé labutě, plné neklidu, divokosti?  

Ve strhujícím výtvarném pojetí, v němž nechybí třeba i neobvyklá práce s kamerou (nádherný je zejména záběr na závěrečné baletní sólo, kde se spolu s baletkou roztočí do piruety i celá kamera), se tak pomalu dostáváme do vnitřního světa Niny, která se pomalu proměňuje z nevinné dívky jdoucí tvrdě a s pracovitostí za svým snem v ženu, pro niž je umělecký úspěch jediným životním kritériem. V samotném závěru pak skutečně vygraduje herecké umění Natalie Portman – když tančí sólo Černé labutě, oči podlité krví, tělo zprohýbané a dokonale pružné, cítíme, že tady nejde o běžný herecký výkon, že tady každá, i ta nejmenší část těla herečky, hraje ve prospěch své role. Takové výkony jsou zkrátka nezapomenutelné.