Liga mistrů: Velkolepé završení fotbalové sezony

Liga mistrů je něco úplně jiného, než národní soutěže. Na klubové úrovni se jedná o nejprestižnější událost, zápasy Ligy mistrů vyprodávají stadiony po celé Evropě a tvoří perfektní srovnání mezi evropskými ligovými soutěžemi. Mezi největší favority v posledních letech patří týmy z Německa, Španělska a Anglie, letos se daleko dostal i italský Juventus Turín. Přehlídka nejlepších fotbalistů světa přináší spoustu krásných gólů a celou řadu dojemných příběhů. 

 

Vzpomeňme na 17. května 2006, famózně hrající Arsenal s hvězdným forvardem Thierrym Henrym propluje do finále bez jediného inkasovaného gólu ve vyřazovacích soubojích a nadšeně slibuje výhru proti FC Barceloně. Londýnský celek musel hrát od 18. minuty o deseti, když se nechal vyloučit brankář Jens Lehman, přesto se zásluhou kanonýra Henryho dostal v první půli do vedení. Kataláncům se povedlo srovnat na Stade de France v 76. minutě. Když se trefil Samuel Eto’o, ukončil tak 995 minut dlouhou sérii Arsenalu bez inkasované branky. Klíčovým mužem finále se ale stal někdo jiný. V jednasedmdesáté minutě se na hřiště dostal krajní obránce Juliano Belletti. Když se pak deset minut poté trefil z pravé strany vápna do brány, dal se do pláče. Svými slovy příliš mnoho branek jako obránce nedával, takže ani nevěděl, jak by měl takový gól řádně oslavit. Barcelona jeho zásluhou získala nejcennější evropskou trofej a Belletti se spolu se svými spoluhráči zapsal do historie fotbalu. 

 

Nejfantastičtější obrat z říše snů se však udál ještě o pár let dříve. Bayern Mnichov vedl začátkem nastaveného času nad Manchesterem United 1:0, přesto zápas během tří hororových minut ztratil. Když čtvrtý rozhodčí zvednul nad hlavu světelnou tabuli s číslem tři, věděli Fergusonovi hoši, že není na co čekat a bezhlavě se vrhli do útoku. Centr obránce Gary Nevilla byl odvrácen na rohový kop, který za záda legendárního gólmana Olivera Kahna nasměroval Sheringam. O dvě minuty později přichází další rohový kop Rudých ďáblů, Sammy Kuffour nepohlídá na zadní tyči číhajícího Solskjaera, který dokonává obrat. Bavorský velkoklub měl už ruce na poháru, nakonec však odešel poražen. 

 

Loňský ročník opanovaly španělské týmy, když se ve čtvrtfinále objevily hned tři. FC Barcelona však nestačila na Atlético Madrid, které nakonec proplulo až do finále proti městskému rivalovi – Realu Madrid. Přitom to nebylo poprvé, co se ve finále Ligy mistrů proti sobě utkaly celky, hrající stejnou soutěž. V roce 2013 porazil FC Bayern Borussii Dortmund, o pět let dříve Manchester United Chelsea, a určitě si vzpomeneme i na duel AC Milánu s Juventusem z roku 2003. 

 

Podobný obrat jako Manchesteru se podařil také Realu v minulém ročníku. Atlético dlouho vedlo zásluhou Godína, ve třetí nastavené minutě však zápas do prodloužení dostal Ramos. Nastavenou půlhodinku pak zcela opanoval tlačící Real, který stihl nasázet ještě další tři branky. 

 

Věčná sláva, ta prý čeká toho, kdo Ligu mistrů ovládne. Pojďme se ale podívat na největší hvězdy, které na trofej pro vítěze nikdy nedosáhly. Nizozemský útočník Robin van Persie byl nejblíže ve zmíněném finále mezi Arsenalem a Barcelonou, Brazilec Ronaldo prošel Realem, Barcelonou, AC i Interem Milán, přesto ušatý pohár nad hlavu nezvednul. Stejně tak se nepoštěstilo Zlatanu Ibrahimovičovi, Cescu Fabregasovi, ani legendárnímu Patricku Vieirovi. 

 

Historicky nejlepšího střelce Raula Gonzálese překonal hvězdný Lionel Messi, když v listopadu loňského roku vstřelil rozdílový dvaasedmdesátý gól. Nejvíce gólů za jeden zápas Ligy mistrů se pak povedlo vstřelit také Messimu, konkrétně pět. Pět branek ale nasázel i David Lafata v dresu Sparty v kvalifikační fázi proti Levandii Tallinn. 

 

Deset titulů má na svém kontě Real Madrid, sedmkrát se radoval z výhry AC Milán, pětkrát Bayern Mnichov a Liverpool. 

 

Vítězstvím v Lize mistrů se mohou pochlubit i Češi, konkrétně Milan Baroš a Vladimír Šmicer, kteří zvítězili s Liverpoolem v roce 2005, Marek Jankulovski v dresu AC Milánu (2007) a Petr Čech (Chelsea 2012). 

 

Olympijský stadion v Berlíně byl otevřen již v roce 1936. Do dnešní podoby byl přestavěn v roce 2004 pro Mistrovství světa ve fotbale o dva roky později a během roku hostí domácí zápasy Herthy Berlin a týmu Berlin Thunder, hrajícího americký fotbal. Maximální kapacita čítá 74 228 míst. Stadion mimo jiné hostil v roce 2009 Mistrovství světa v atletice.