KHL: Příběh ledového grálu

Poprvé byla trofej postavena na piedestal v očekávání svého prvního majitele v roce 2009. Inaugurační sezona nově vzniklé soutěže nabídla jedno z nejzajímavějších play-off ve své krátké historii. Velká očekávání, megalomanský projekt, velké peníze a do značné míry i naivita snoubící se ruským sebevědomím ruku v ruce poskytly prostředí pro špičkový hokej. Ohromná motivace hnala kupředu tradiční ruské hokejové bašty, které se ovšem oblékly do hávu moderních bojovníků o prestiž na poli „studené války“ s NHL. Soutěž sice vznikla na zelené louce, ale s životadárným černým zlatem v podloží, nic nebyl problém, a ještě než se v létě zamrazily ledové plochy, v Rusku se hlásili první přeběhlíci z NHL. 

 

Nový projekt a vidina zajímavého výdělku přilákaly taková esa, jako jsou Jaromír Jágr, Alexandr Radulov, Ray Emery či Sergej Brylin. Bylo hned jasné, že spojí-li se tradiční kvalitní ruská hokejová škola s hvězdami ze zámoří, sportovní kvalita bude jasná. A jakkoli mnohdy pokulhává KHL za svou zámořskou sestrou na poli organizační či finanční politiky, hokej se zde hraje parádní a v play-off to platí dvojnásob.  

 

První play-off nabídlo řadu příběhů. Český elitní útok Magnitogorsku ve složení Marek, Kudrna, Rolinek vyřadil ve čtvrtfinále Atlant s nejproduktivnějším hráčem základní části Sergejem Mozjakinem. Ano, přesně s tím Mozjakinem, který dnes právě v dresu Magnitogorsku předvádí, že umět hrát hokej je darem od Boha. Jan Marek s Jaromírem Jágrem za Uralem vyučovali krásu a účelnost české hokejové školy, nicméně triumfální radost si oblékla zelené šaty. Na peloton klubů KHL lze nahlížet různorodou optikou, můžeme se bavit o tradici, sportovních ambicích, politice či obchodu, aglomeračních a geografických aspektech. Ve finále ale stejně zjistíme, že opravdu silných hráčů na trhu je jen pár. Jedná se o kluby, které staví své pilíře na ekonomicky silném partnerovi, budované tradici a zázemí velkého bohatého města. Ak Bars Kazaň byl k úspěchu předurčen již od začátku. Do ligy vstoupil jako jeden z nejbohatších klubů a tuto doménu si drží dodnes. Klub daleko přesahuje pouhé sportovní poselství obyvatelů jednoho z největších ruských měst. Ak Bars je symbolem raketového rozvoje celé oblasti Tatarstánu. 

 

V roce 2008, kdy KHL spatřila světlo světa, činil hrubý domácí produkt státu 930 bilionů rublů, oblast disponuje nejrychleji se rozvíjející ekonomikou v celém Rusku, vyrábí zde dopravní letadla, topí se v enormní ropné produkci a hýčkají si svůj chemický průmysl. Přesně dle tatarského motta: Bez Buldırabız! – My můžeme!, vydal se za úspěchy i místní ikonický hokejový klub. V prvním ročníku si poradil ve finále s rozjetým Lokomotivem v dechberoucím thrilleru 4:3 na zápasy a do dějin vstoupila jména jako Danis Zaripov, Ilja Nikulin či Alexei Morozov. V následujícím ročníku se Kazaň znovu opřela o svou přímočarost, kvalitní obranu pod taktovkou někdejšího lídra sborné komandy Zinetuly Bilyaletdinova či skvělé výkony finského dua Kapanen – Vehanen a svůj premiérový titul obhájila.

 

Kazaň ovšem svůj střelný prach na dlouhou dobu vyplýtvala. Zlatý hattrick už se nekonal a v dalších letech se historie nekompromisně opakovala. Dvojnásobný mistr bez problémů vyhrával svou konferenci, ale v play-off nečekaně ztroskotal. Po neúspěchu už mnohokrát zasedli ke kulatému stolu šéfové Kazanorgsintezu, TatNeftu, Gazpromu a vytvořili projekt obměny. Klub opustila již celá plejáda opor v čele s Morozovem, Zaripovem, Žerděvem, padáka dostali Finové Immonen a Kapanen nebo Lotyš Darzinš. Ak Bars dostává rok co rok novou tvář, ale další úspěch se zatím nedostavil. Třetí play-off KHL ovládla jiná královna halící se v zelený šat. 

 

V rámci ruské federace nalezneme řadu velmi svébytných a sebevědomých oblastí. Zpravidla se jedná o lokality předem určené přírodními zdroji, nerostným bohatstvím či centralizací průmyslu do adekvátních aglomeračních podmínek. Co se týká bohatství, hrubého domácího produktu a schopnosti prosadit se na poli zajišťovaní solidní úrovně pro život vlastních obyvatel, řadí se mezi ty nejefektivnější vedle Moskevské oblasti či Tatarstánu také Baškortostán, bašta ruského chemického průmyslu. Národ, nesoucí v sobě výrazné známky hrdosti na pozadí odkazu historického národního hrdiny Salavata Yulaeva, chce být úspěšný na všech frontách. I ve sportu, především v hokeji. Ufa patří jednoznačně mezi nejlepší kluby KHL, v roce 2008 vstupovala do ligy jako mistr Ruska a právě v roce 2011, tedy ve třetím play-off, získala Gagarinův pohár i díky skvělé 80tibodové jízdě Alexandra Radulova. Tento hokejista se stal v podstatě tváří ligy. S gólovými akcemi si poradí stejně brilantně, jako si svého času poradil s panáky v nočním klubu v Nashvillu při play-off NHL, která na něj kvůli tomu do značné míry zapomněla. Udělala chybu. Radulov je jedním z nejlepších křídel na světě a Ufa získala pohár především díky němu.

 

Napodruhé to ovšem nevyšlo, přestože božský Alexandr vyhrál bodování ligy i napřesrok, kazaňský double Ufě dopřán nebyl a úspěchy se přesunuly na západ. Zatímco si východní bašty v prvních třech sezonách užívaly, v Moskvě se rodila vládnoucí dynastie. Do čela se postavil Olegs Znaroks, bývalý útočník německého Freiburgu a lotyšské reprezentace, který se v roce 1996 zapsal do dějin, když jeho památný gól proti Švýcarsku v B divizi poslal Lotyše do elitní skupiny, ve které jsou dodnes. Jeho nekompromisní styl a důraz na týmovost přinesly své ovoce. Ostatně byl to Znaroks, který se nebál projevit nezájem o účast Alexandra Ovečkina v týmu při výluce NHL se slovy, „my tu žádné hvězdy nepotřebujeme“. Následně si ovšem uvědomil, kdo tahá v Dynamu za nitky a Ovieho se ujal.